Člověk si už dnes spoustu nebezpečí, která se násobí stupněm koncentrace lidí na relativně malém prostoru, pomalu ani neuvědomuje, ale jen do té doby, než na něj dojde řada. V místě, kde se na každém metru "cizí potkává s cizími", se totiž svého kousku agrese dočká každý.
Nebezpečí se různí, strach zůstává
Vždycky se bylo čeho bát. Strach umí nahnat a také nahání téměř cokoli, od projevů přírody, přes lidi, hmyz, zvířata, nemoci až po informace, Boha - ať už jakéhokoli - samozřejmě nevyjímaje.
Navíc tento svět funguje jako spojitý celek a čím dál tím víc se podobá mechanizmu. To, co se stane na jednom jeho konci, ve svém důsledku ovlivňuje i ty nejvzdálenější místa na konci druhém. A kdyby náhodou ne, tak média už se o to postarají. Ne nadarmo dánský sociolog Bech přišel s termínem teleměsto, kterým naznačil, že obrazovka simuluje funkce okolního světa.
Strašák a strach není totéž
Strach je silné téma, už proto, že ho zná kdokoli, i ti, kteří mají "pro strach uděláno". Je až s podivem, jak strašně dlouho trvalo, než ho u nás někdo tematizoval v rámci výtvarného vizuálního umění. Přitom si o to přímo říká, vždyť strach má velké oči.
Je tu ale problém. Na výstavě, kde je zastoupeno jedenáct umělců a skupin z cirka pěti zemí, se toho až na výjimky o strachu moc nedozvíte. Spíš o způsobech ohrožení, jinými slovy o strašácích. Kurátoři možná zbytečně dali dost velký prostor projektům, které mají různou podobu dokumentace trestných činů, někdy doplněných i o postoj k nim. Mezi ně patří třeba dokumentace nápisu Silvie Vondřejcové, nasprejovaného na chodník v místě, kde byla přepadena, video Dominika Langa "Dne 28. října 2004 ve 4 hodiny a 10 sekund mi vykradli auto. Krádež jsem nehlásil na policii".
Asi nejvíc v tomto ohledu působí krátká agresivní videa Mexičana Joaquina Segury. Ten se pustil do natáčení skutečných pře- nebo na-padení, která také sám páchal, tak jako je třeba jeho "akce, v níž umělec rozbije o hlavu prvního náhodného kolemjdoucího litrovou láhev od vína, které právě vypil."
Když se navíc v textu Zdeňka Perského o krádeži kasírky taxikáře vlivem překlepu dočtete, že zloděj peněženku staženým okýnkem vydal namísto vyndal, věci to příliš neposlouží. I když v tomto případě kouzlo nechtěného mimoděk pointovalo zloděj jako zloděj, že?
Jsme zvyklí na všechno?
Ne vždy úplně plně funkční jsou i práce, které se snaží vyvolat atmosféru nebezpečí jako video Francouze Alaina Declercqa, zobrazující příjezd bojových jednotek do Paříže, ať už jen proto, že malý obraz na počítači nedokáže vtáhnout a výrazný interiér Galerie kritiků z něj dělá kašírku.
V tomto ohledu je pro mě mnohem přesvědčivější video Němce Olivera Pietsche, které zachycuje nepředvídatelné chování opilých bezdomovců. Možná to bude tím, že v Praze bydlím poblíž Národní třídy.
Paradoxně nejlépe se se strachem vypořádávají práce, které se ironicky a s nadhledem zabývají nástroji strachu, jeho mechanikou a symboly. Stínový bubák se zrcadlovýma očima promítaný na zeď od Josefa Bolfa nebo pořadový lístek na nehotovostní operaci z České spořitelny se satanským číslem 666 a nápisem "posaďte se, prosím".
Osobitý je i videoklip italské popové skupiny Subsonica, který režíroval Maki Gherzi. Dvojice milenců se v něm šťastně prochází po Praze, kterou zároveň ničí výbuchy padajících meteoritů, jimž ale nikdo z turistů ani Pražanů nevěnuje sebemenší pozornost. Všichni se baví dál. V určitém ohledu je nejpřesnější. Zvykli jsme si na všechno. Opravdu strašné je, že na výstavě Strach ve městě se bát nebudete, i když by právě to člověk očekával.
/Galerie kritiků, Palác Adria, Jungmanova 21, Praha 1, do 15. 1. 06., Otevřeno od 11:00 do 18:00 mimo pondělí/
