Recenze - Běžné vernisáže přehnaný zájem médií nevzbuzují. Na více či méně známých místech se jich odehrává řada; velká část se nepropracuje ani do kulturních rubrik. Jméno Davida Černého ale dokáže zaujmout zcela spolehlivě. Jakýkoliv jeho výrok či počin je pro novináře lahůdkou. Když tak v první školní den otevíral ve smíchovské Meetfactory novou instalaci SVOBODA, dokázal na bizarní a zastrčené industriální středisko místní subkultury soustředit nevídanou pozornost.
Černého instalace v prostoru zvaném Kostka sestává ze čtveřice lidských torz otáčejících se na dřevěných kůlech a drhnoucích s patřičným skřípotem o zem. Zatemněný prašný prostor, a nakonec i čtvrt, kam byste asi po setmění nevyrazili, se postarají o docela mrazivý zážitek. Vzápětí se ale musíte sami sebe ptát, zda jde autorovi prvotně o „umělecký počin" - nebo o to upoutat na sebe pozornost.
Ano, Černý je snad jediný žijící umělec, kterého znají i mí rodiče a prarodiče; to vypovídá o mnohém. Jeho peripetie s Entropou šokovaly a bavily svého času celý národ. Ačkoliv text kurátora Dušana Zahoranského celkem smysluplně uvádí smíchovskou instalaci do kontextu autorovy tvorby, řada deníků se příznačně soustředila na něco jiného.
Centrem zájmu se stalo šťavnaté prohlášení autora, že „je to taková výstava pro lidi, kteří chtějí spáchat sebevraždu a už jsou opravdu rozhodnutí, že jedou na ten most, tak kdyby náhodou, tak to můžou střihnout přes Meetfactory". Napůl žertovnému prohlášení dodala bohužel hned následující den nový rozměr brutální (sebe)vražda matky a jejích čtyř dětí na Svitavsku. Co na to říct. Další více či méně úspěšní sebevrazi mají šanci zahlédnout svou „SVOBODU" na Smíchově ještě do 18. září.
Černému každopádně hra s veřejností a médii dokonale vychází. Opět se dostává na titulní stránky, dokonce stále častěji nejen jako umělec. V Reflexu vydaném s jeho titulní fotografií přesně v den vernisáže se v obsáhlém rozhovoru dozvídáme podrobnosti o jeho havárii s letadlem, o tom, jaké to je zaletět si do Benátek, a jaké má vazby a kamarády v české politice. Příležitost komentovat četné výtvarníkovy „politické" výroky si nenechal v Parlamentních listech ujít europoslanec Libor Rouček (samozřejmě stoupenec jiné strany).
Černý tak nadále více či méně vědomě balancuje na tenké hranici mezi sympatickým rošťákem se skvělými nápady a rozmazleným dětinským frackem, kterému pod praporem umění projde asi vše. Je jen na ochotě diváka, zda na tuto hru přistoupí a jak ji bude vnímat.
Bohužel v kontextu této „aury" už nemůže vykalkulovaně působivá instalace v Meet Factory nikoho trvale a hlouběji zasáhnout. Přes svůj potenciál nutně zůstává u povrchní atraktivity. Žádoucí „existenciální" rozměr se nějak nedostavuje. Nedělá se nám špatně z odírajících se děl, prachu, špíny, tmy a hluku, ale spíše z celého toho mediálního balastu, který autor kolem sebe vytváří.
Černý je přitom takřka geniální a velmi nápaditý tvůrce, originalitou a neotřelostí u nás svým způsobem jedinečný. Ceněný je pochopitelně i v zahraničí - tedy jak on říká, zejména v zahraničí. Škoda, že z nově prezentované akce přetrvává hlavně dojem, že na sebe chtěl opět jen upozornit. Jakýsi „prvotní umělecký záměr" se v tom všem nějak vytrácí; jako by už šlo jen o vedlejší produkt při prezentaci jeho ega.
Výše uvedené připomínky však jistě autora nevyvedou z jeho zaběhnuté role: bude-li chtít, dokáže je s patřičným vtipem využít ve svůj prospěch. Nad tímto typem lidí (jako je třeba i Petr Čtvrtníček) se zkrátka zvítězit nedá, i v tom je jejich síla.
Černý se zpočátku na svých fotkách stylizoval do postavy Michaela Jacksona, ale dnes svým nasáváním trendů a hlavně prací s médii připomene spíše Madonnu nebo Lady Gaga. I o nich se říká, že největším uměním jsou ony samy.
