Recenze - Existuje typ lidí (mezi něž se počítá i autor recenze - tolik k sebekritice), kteří se vrátí z dovolené a nepamatují si vůbec nic. Co si přečtou knihu a absolutně netuší, o čem byla, co klidně můžou stát před osmým divem světa a stejně si budou pamatovat jen to, že jim bylo horko.
Ignoranti. Ti, přes které se život převalí jak vlažná voda, aniž by se namočili. Eufemisticky se tomu říká "být uzavřený do sebe". Každopádně tu mluvíme o těch, kteří u "toho" takzvaně nejsou.
Výstava Being There ve smíchovské MeetFactory se v podobném ohledu nechala inspirovat stejnojmenným filmem s českým názvem Byl jsem při tom, ve kterém podobného ignoranta, konkrétně zahradníka Chance, ztvárnil Peter Sellers. Aniž vůbec věděl, která bije, se dostal až na místo neoficiálního poradce amerického prezidenta a sexuálního producenta touhy. A přitom jen mluvil o zahradničení a o tom, že rád kouká na bednu. Ale to jen pro pořádek.
Citujme z oficiálního textu k expozici: "Tato výstava je tedy o nepřítomnosti, o zmeškání, o ‚nebytí tam‘. Má fungovat jako konceptuální ne-prostor, v němž jednotlivá díla ukazují tím nebo oním způsobem od sebe do jiného místa nebo jiného času."
Výběr děl byl tedy veden otázkou, "kdo nebo co je ‚tam‘? A kde je vlastně ‚tam‘? Je to tady? Nebo někde jinde? A kdy je ‚tam‘? Je to minulost? Přítomnost? Budoucnost? Není snad navzdory sebevědomé jistotě tohoto obrazu jeho podstatou nepřítomnost?"
Alice už v MeetFactory nebydlí
Vtipné je, po shlédnutí výstavy se poněkud nelze zbavit dojmu, že nám samotným něco uniklo; že jsme u toho takříkajíc nebyli. Že jsme to prošvihli, nebo jdeme pozdě. V případě instalace Marlo Pascala Alice Doesn’t Live Here Anymore (Alice už tu nebydlí) doslova, neboť ji někdo strhnul a ukradl.
Kromě zásahu neznámého chmatáka je každopádně problém v tom, že většina z deseti vystavených děl buďto banálně (neboť ryze obecně na úrovni vágního postřehu) vychází z referenční povahy fotografie: to, co je na fotce, už prostě nemusí existovat, nebo se zachycená přítomnost dá rovnou falšovat. Případně se stejně banálně opírá o představivost vázající se k určení místa, ale nikoli času, popřípadě naopak.
Je sice hezké, že skupina osob k nám stojí zády a skrývá tajemství, ale upřímně řečeno, koho zajímá záhada hrstky lidí, co se drží za ramena? To, že několik nosníků označuje místo pro "přistání stroje času", je taky fajn; ale ruku na srdce, představivost jako klíčová a žádaná investice diváka v tomhle případě rovněž zřejmě nevyvolá jakoukoli reakci. Proč bychom proboha měli myslet na to, že v MeetFactory přistál stroj času?
Neboli koncept výstavy zdaleka převyšuje vystavená díla, která mezi betonovými zdmi trčí jako školní práce studentů s ambicemi, leč bez vhledu a … představivosti. Jako účastníka výstavy mne nemohlo nenapadnout, že rozklížení místa a času a nepřítomnost jako "niternou práci" v srdci okamžiku a místa mnohem lépe tematizuje nemístná zastávka s vyvěšenými řády autobusových linek, které už zrušili.
Vzhůru přes koleje (čekejte na špatné počasí)
Zastoupení umělci prostě ilustrovali motiv místa a času, aniž si uvědomili, že je třeba rozklížit samotná místa a čas (popřípadě obrazy míst a času), čili být konkrétní a metodický v rámci konkrétních událostí. A ne se de facto arogantně spoléhat na to, že procházející divák bude svou "představivostí" reagovat na každou triviální pitomost, která se mu nabídne.
I v případě instalace, jež se kontinuálně realizuje během výstavy (čili nikdy nejsme úplně u toho), nebo jakési re(de)konstrukce filmového pásu se tak nějak nelze zbavit dojmu, že se nám zde předkládá cosi k zamyšlení, za což dík, ale sama vystavená díla jako by opustila pozice a ponechala nás o samotě.
Teď to sice vyzní asi divně, ale právě proto není cesta do MeetFactory, zvláště v deštivém počasí, vlastně špatnou zkušeností. Protože právě cesta přes koleje na periférii Prahy, která vyústí ve zklamání a dojem pozdního či propásnutého dostaveníčka s díly, jež setrvale mlčí a trčí z pomyslných piedestalů, dává vyvstat prožitku času, který není naplněn, a místa, na kterém jsme neměli být.
Léto se blíží
Za pozornost naopak každopádně stojí koncepční výstava fotografií Petry Steinerové a objektu Michala Pěchoučka nazvaná Kemping, kterou naleznete v tamním novém výstavním prostoru, Galerii Kostka.
"Pocta blížícímu se létu" je koncepčně výstavě Being There vlastně velmi blízká. Zachycuje "neoficiální stanová městečka a komorní etudy odehrávající se pod pálivým letním sluncem uprostřed prázdnin" - avšak neinscenované snímky zároveň naráží na vyprahlost a okrajovost podobných míst, zatopených, opuštěných nebo pozapomenutých.
Tedy žádné plné pláže, žádné exkluzivní lokality, žádná manifestace předem připravených a katalogem vizualizovaných vzpomínek. Na fotografiích Steinerové naopak čelíme místům s prošlou záruční lhůtou (alespoň v kontextu zahraniční dovolenkové turistiky po otevření hranic), která se ocitají mimo oficiální "viditelná" místa dovolených; místa, ve kterých se atmosféra "s tebou mě baví svět" pomalu obrací v pozůstatek "tady a s tebou už mě svět nebaví".
A teď jestli taková výstava vlastně nesplňuje koncept výstavy Being There lépe než desítka umělců, již se chtěli dotknout nepřítomnosti, ale zůstali ve snobské čekárně konceptů bez naléhavosti.
Being There/Kemping. MeetFactory, Ke Sklárně 3213/15, Praha 5. Kurátor Chris Sharp (Being There). Výstava se koná do 30. května.
