Soul - Možná nás to překvapí, ale v Jižní Koreji mají zájem o českou kulturu. Bohužel u nás to skoro nikoho nezajímá. Dost možná ani nevíme, k čemu může prezentace filmů, knih, hudby, architektury či dobrých tradic venku sloužit.
Přitom v říjnu se v rámci Měsíce české kultury a Dnů Prahy koná v Soulu na dvaadvacet kulturních akcí: od úplně prvního hostování Národního divadla v Asii a koncertu Pražské komorní filharmonie až po bizarnosti, jakými je zpívání Zory Jandové či premiéra muzikálu Janka Ledeckého Hamlet v korejském nastudování. Plakáty této kratochvíle jsou vidět i na soulské MHD.
To není zdaleka jediný nečekaný odkaz na Česko, s nímž se v zemi ženšenu setkáte. V soulské populární čtvrti Hongdae stojí poloviční kopie Staroměstského orloje, kterou si postavil podnikatel s vojenskými systémy a majitel řetězce restaurací Castle Praha pan T. Ham. Uvnitř najdete restauraci, ale i české info centrum s knihovnou, kde pořádá české velvyslanectví výstavy a projekce. Zrovna tu běží výstava knižní grafiky Petra Síse nazvaná Praha - Tři zlaté klíče; ostatně autorovi vyšlo v Koreji více knih než v Česku.
V imitaci pražské gotické věže s ušitými standardami a šlechtickými štíty se odrážejí korejské fantazie o Evropě, Západu či památkách, které Korejcům z velké části zničilo 20. století. Na stěnách můžete číst Seifertovy básně, ale rovněž si prohlížet láhve od piva nebo středověké brnění. Zvenku zdobí budovu kulatý lunární kalendář i funkční kopie orloje mistra Hanuše vyrobená v Japonsku, která však není kvůli stížnosti sousedů v provozu. Z terasy lze obdivovat fresky Jana Ámose Komenského, nakonec i T. Ham vypadá v úhledných brýlích trochu jako korejský Bedřich Smetana.
Český Disneyland nebo jen jiný pohled
Nad "disneylandem české historie" člověk na chvíli zaváhá, jestli se má cítit polichocen, či se děsit. Jenže Korejci prostě sní o staré evropské, či přímo české kultuře tímjle paradoxním způsobem spojujícím literaturu s kýčem. Na pultech knihkupectví Kjobo naleznete sedm Komenského titulů, v Soulu existují dokonce dvě soupeřící komeniologické společnosti. Obdivovatelem Antonína Dvořáka je profesor Čche Jong-čchol, jinak ředitel souboru Seouloratorio, který pořádá Dvořákovu mezinárodní soutěž v kompozici.
Před dvěma týdny udělilo České velvyslanectví v Soulu Pamětní medaili Ministerstva zahraničí ČR Hong Ji-woongu z nakladatelství Open Books, který tu vydává korejsky Čapka. Letos tu vyšla Válka s mloky s ilustracemi Theodora Rotrekla z českého vydání z roku 1965. Potkáte tu odbornici na Čapkův humanismus a lingvistiku jeho dramat slečnu Sunbee Yu, která překládá autorovy hry. Mimochodem korejská bohemistika na hankukské univerzitě cizích jazyků v Jongin campusu je se 135 studenty největší na světě.
To vše je pozoruhodné i proto, že Jižní Korea ještě před dvaceti lety neudržovala se socialistickým Československem vůbec žádné styky. Zájmu o naši kulturu tam vděčíme spíše souhře podivných i bizarních okolností ať předchozím kontaktům se sousedním Japonskem či třeba korejskému televiznímu seriálu Milenci v Praze, jehož limonádový příběh dosáhl v době uvedení více ne třiceti procentní sledovanost. Do Prahy nyní směřuje každoročně 90 tisíc Korejců za lacinou romantikou; slzí v letadle a poté omámeně chodí Starým městem.
Můžeme se tomu posmívat, ale minimálně roste korejský turismus i vzájemný obchod. Jižní Korea už je po Japonsku naším nejdůležitějším obchodním partnerem v Asii. Kultura v tom širším významu má kromě estetických či umělecko společenských rolí také finanční potenciál. Můžeme se nad tím pohoršovat, ale slouží i k vytváření image či s nadsázkou řečeno "sympatické značky země".
O tom mluví nejenom současné studie, ale i příklady - třeba kampaně Cool Britannia nebo projektu kulturní obnovy Berlína. Vzestup zájmu o cestování do Skandinávie zažehly v posledním desetiletí zahraničí filmy i tamní detektivní literatura. Francouzská diplomacie používá tzv. soft sílu kultury, programů sítě institutů či tamní jazykové kurzy i k prosazování politických a ekonomickým zájmů v soutěži s anglofonní globalizací. Tamní filmy přinášejí existenciální dramata, ale tváře hereček pomáhají zároveň prodávat pařížské parfémy i módu.
Česká kulturní prezentace je v úpadku
U nás stát přistupuje ke kultuře - s nadsázkou řečeno - jako k práci šetřivého okresního tajemníka, který rozděluje peníze na zábavu, ať už jí bude novoroční ohňostroj či nějaký film. A nebo je pro nás kultura příliš posvátná, abychom přemýšleli nad ziskem z toho, že se nějaká země zamilovala do Prahy či do naší hudby...
Korejský příklad jistě působí i bizarně; ale co lze také čekat. Prezentace Česka nevypadá ani v jiných zemích o mnoho odlišněji. Stále žijeme z minulosti, z Prahy, z Havla, Kafky. Kdo jezdí pravidelně ven na festivaly, vidí, jak obeznámenost s naší zemí upadá. Jak o současnosti nevědí skoro nic. A už se bohužel ani příliš nevyptávají.
České velvyslanectví v Soulu těží ze situace iniciováním akcí nejrůznější úrovně, ale v podstatě je odkázáno na to, co jsou ochotní zaplatit sami Korejci v tamních muzeích a divadlech... Na vlastní akce mají skoro nulový rozpočet.
Co se týče zahraniční kulturní prezentace, existují malé překladatelské granty, České filmové centrum, programy na podporu na ministerstvu zahraničí a síť zcela podfinancovaných českých center. Jinak ale Česká republika nemá v podstatě pořádně definovanou kulturní politiku, natož ucelenou koncepci "veřejné diplomacie".
Co to znamená? Z praktického hlediska bychom se mohli ptát, proč nelze zkusit v Koreji distribuovat třeba filmy, když už sem dováží pokleslé pražské muzikály. Nejsou zase o tolik horší než Ledeckého odrhovačky. A jestli by nestálo za to investovat do překladů dalších knížek, aby v Koreji nevycházel jenom Karel Čapek či Milan Kundera. Mohli bychom začít platit kvalitního českého lektora na hankukské univerzitě. A neuchytili by se při troše snahy na korejských pultech další výtvarníci, nejenom Petr Sís.
To všechno souvisí ještě s jednou zásadní otázkou. Nebylo by pro Česko nakonec nejlepší mezinárodní reklamou, kdybychom se pokusili účelněji a systematičtěji napomáhat rozvoji současné domácí tvorby od kinematografie, přes literaturu, divadlo či výtvarného umění. Nic proti dotyčným, ale vypadali bychom různoroději než jen jako země s Václavem Havlem, posilujícími hokejisty a oštěpařkami.
