Zatímco Europeana byla mozaikovitým panoramatem celého 20. století, Příhodná chvíle se obrací ke konkrétnímu historickému fenoménu - zakládání tzv. svobodných osad v 19. století na území Jižní Ameriky.
Ouředník si obskurně působící komuny nevymyslel, Latinská Amerika byla skutečně cílem vizionářů a sociálních experimentátorů, kteří se snažili uvést ve skutek klíčící teorie anarchismu a komunismu; jakkoli před vystoupením Bakunina, neřkuli před Marxovým Kapitálem, nesly tyto pojmy poněkud jiný význam.
Kniha sestává z několika samostatných textů. Prvním z nich je dopis italského anarchisty, zakladatele jedné takové komuny, své dávné milence. Je datován rokem 1902, skoro šedesát let po krachu projektu.
Zklamaný vizionář předkládá své ztracené lásce úvahy o limitech lidské svobody a o místu člověka ve společnosti a ve světě; líčí, co ho dovedlo k pokusu uskutečnění snu o beztřídní, svobodné a mírumilovné společnosti alespoň na malém kousku země - jako historičtí zakladatelé osad odmítá násilí a revoluci jako nástroj společenské změny.
Vypráví, jak přijel do Brazílie, jen aby spatřil vylidněné trosky osady a získal deníky jednoho z osadníků. Ty tvoří další část knihy: zachycují plavbu pestrého společenství, budoucí osady Fratermitas, do Brazílie a počátky (ne)fungování komuny.
Od nalodění se totiž ukazuje, že celý projekt je papírově půvabná představa; bratrství a svornost berou za své už jen z nacionálních a jazykových důvodů (až dojemně působící Němci, které ostatní berou jako osadníky druhé kategorie, nemluvě o záhadných Slovanech).
Jednoho dne se lidé obejdou beze všech slov a budou spolu rozprávět toliko pohledem svých očí, sní duchovní otec Fraternitas, zatímco osadníci si zostra vyříkávají, že "komunismus znamená lásku, ale ne takovou, jakou si představují Italové a anarchisté".
Hašteření a handrkování, sporům o moc a také o ženské, neboť k sociálním ideálům svobodných osad patří volná láska, se osadníci pilně věnují po celou cestu. Ony zbrkle a nadšeně odmítané instituce a konvence se vrací ve zkarikované podobě a osadníci se čím dál víc utápějí ve schůzování a přijímání absurdních usnesení a stanov, kterými se nikdo neřídí...
Čtyři různé, postupně se zkracující záznamy z jediného dne, 15. října 1855, pak vyprávění uzavírají. Smutný konec Společnosti pro nový život je zřejmý, i když se nedočkáme dramatického vyvrcholení či rozuzlení; čtyři verze zakončení jen zesilují znepokojivý, pesimistický dojem.
Vyústění Ouředníkova příběhu však přináší vlastně docela banální konstatování; naše svoboda je sama v sobě limitována; snaha vytvořit umělou dokonalou a svobodnou společnost odhozením konvencí a norem nevede k harmonické "fraternitas", ale k ne-lidskému chaosu.
"Svět je holé šílenství. Člověk se rodí v okovech. Do světa zášti a zla. V chladu - hledá si cestu za hnitím. Málokdo touží stát se zabijákem, ale málokdo odmítne zabíjet. Bez konce táhne zlo dějinami. Vozy po zablácených pěšinách," končí své poselství první z fiktivních vypravěčů. Co dodat?
Ouředník provedl drobnopis jedné slepé uličky v dějinách evropské civilizace. Bravurně, s podmanivým ponorem do "ducha doby", s laskavou i nelaskavou ironií (zejména v itineráři "lodi bláznů") a se všemi jazykovými finesami.
Kdyby byla Příhodná chvíle, 1855 osamoceným výtvorem, působilo by jeho experimentální psaní jako živá voda. Ale v kontextu románu Rok čtyřiadvacet a hlavně European, postavených na stylisticky experimentálním pohledu na velké experimenty sociální, nutně vyvstává otázka, zda zatím poslední Ouředníkův text přináší něco nového.
Patrik Ouředník: Příhodná chvíle, 1855, 138 stran, Torst, Praha 2006