Paní za stolkem, která obvykle s úsměvem vítá příchozí, se s počítačem krčí mezi hromádkami šroubů. Místo naleštěného pultu s nabídkou katalogů tu jsou bedny zavalené pracovním nepořádkem, z něhož vystupují i špinavé talíře od jídla. Pod stropem visí dílenské zářivky a punkovou atmosféru stvrzuje docela hlasitá rocková hudba z přehrávače.
Příliš hezké lino
Šestačtyřicetiletý Krištof Kintera se rozhodl zopakovat princip svého projektu Nervous Trees, který se před třemi roky v pražském Rudolfinu stal nejnavštěvovanější výstavou roku. Tam také proměnil jednu místnost v zašpiněný ateliér.
Změnu v Galerii Zdeněk Sklenář provedl od podlahy: divák se prochází po starém linu, přesněji po pečlivě pospojovaných kusech umělé krytiny, které vytvářejí zajímavou koláž. "Když chce člověk proměnit prostor, opravdu se musí začít od podlahy, je to pragmatický přístup. Ta lina už byla i v Rudolfinu. Je to taková moje několikaletá sbírka," vysvětluje umělec, který lina sbíral ze starých bytů a také z kontejnerů po celé Praze.
"Od výstavy v Rudolfinu zůstala na deskách a já je občas používám, když měním nějaký prostor. Je to esteticky přijatelná koláž, řekl bych až příliš. Když jsem tu podlahu u Sklenáře dodělal, začalo to vypadat až příliš dobře, jako nějaká hipsterská kavárna. Tak jsem znervózněl a raději jsem ještě přidal v tom závozu materiálu, abychom z toho nakonec tu hipsterskou kavárnu neudělali," směje se.
Druhá část výstavy u Sklenáře má ale čistě galerijní podobu. Sochy a reliéfy poskládané z kabelů, cívek, zářivek a jiných součástek vytváří obrazy městské krajiny. "Jsem si vědom, že se něco opakuje. Je to moje metodika. Když je to potřeba, nezdráhám se znovu ji zopakovat," říká Kintera o spojení čistých artefaktů s chaosem věcí.
Abych se cítil dobře
I tentokrát to prý bylo nezbytné, z několika důvodů. "Je to transformace místa, přizpůsobení prostoru, abych se tam cítil dobře. V konzervativním prostředí mi jinak moc dobře není. To jsou ty povrchní důvody, to důležitější je ukázat kuchyň nebo laboratoř, ve které to vzniká. Ukázat, s čím člověk pracuje, o čem přemýšlí. Ukázat podhoubí."
V Kinterově pracovním nepořádku mají zvláštní místo listy papíru s poznámkami, kopie ilustrací z knih a úryvků textů.
Kinterovi se líbí ten kontrast, který v nevelké galerii vyniká intenzivněji než před třemi lety v rozlehlých sálech Rudolfina. "Z chaosu a nepořádku se rodí něco, co má řád, kompozici a strukturu. Tato dualita mě pořád neomrzela," poznamenává.
Za křivě pověšeným závěsem, který místo dveří odděluje "ateliér", diváka čeká překvapivá elegance. Sousoší z technických součástek vypadají majestátně, matně se odrážejí v naleštěné podlaze a dramaticky nasvícené reliéfy na bílých stěnách jako by pluly sněhobílým vesmírem. Vyčištěné odpadky spojené v důmyslné celky působí ušlechtile a překvapivě přesně vyjadřují městskou architekturu.
Paneláky, reprezentativní výškové budovy, slepence domů rezidenční zástavby a také technické stavby městské infrastruktury tu jsou znázorněny i se svým podložím. Podzemní sítě trubek, plynovodů, kabelů a jiných linek zastupují obnažené drátky a tenké kabely.
"Fascinuje mě změna a záměna měřítek, kdy něco velmi malé, propracované a pečlivě vynalezené připomíná něco velké, rovněž dobře promyšlené a architekty a developery prosazené a stavebníky postavené. Sýpka připomíná cívku, plynojem kondenzátor a zářivka mrakodrap, paměťové sloty bytovou výstavbu na předměstí. Mikro a makro se prolíná, co je nahoře, je i dole, co je malé, je i velké a malé je ve velkém a velké je v malém," uvádí Krištof Kintera v doprovodném textu, který si napsal sám místo obvyklého kurátorského úvodu.
Zasíťovaná společnost
Na rozdíl od souboru Postnaturalia, vystaveného v Rudolfinu, v němž Kintera z elektroodpadu vytvářel divokou přírodu s postapokalyptickými rysy, jsou současné práce více solitérní. Zaměřené výhradně na podobu města.
"Doufám, že se to vyvíjí. Samozřejmě nikdo nemůže vystoupit ze svého stínu, podobně jako zpěváci nezmění barvu hlasu. Téma zasíťované společnosti, to zůstalo z Postnaturalie, ale co jsem dosud určitě nedělal, jsou citace a odkazy na architekturu. Zajímají mě paralely mezi architekturou a sochou," dodává umělec.
Své práce s nadsázkou označuje za krajinomalby. "Zní přitažlivě anachronicky, až lze kdekoho škodolibě zmást. Krajinomalba i reliéf jsou totiž formálně poněkud passé," uzavírá Krištof Kintera.
Krištof Kintera: Neuropolis
Galerie Zdeněk Sklenář, Praha, výstava potrvá do 7. listopadu.
