Recenze - V pražském Rudolfinu se můžete podívat krajině do výstřihu. Nejlepší bude začít odspoda, neboť v Rudolfinu jsou tentokrát výstavy rovnou dvě.
Dole se nachází ve třech sálech "malé galerie" expozice nazvaná Krajina/obraz/fotografie, v rámci níž se kurátorka Lucie Vlčková pokusila odkrýt trojí schéma zobrazování krajiny na přelomu 19. a 20. století.
Nahoře vystavují pod kurátorskou taktovkou Petra Nedomy své cykly čeští fotografové Jan Jedlička a Michal Šeba a Němka Beate Gütschow. Sám Nedoma přispěl k expozici pojmenované Double Fantasy ve formě několik hodin trvajícího videa snímajícího italskou krajinu.
Společným jmenovatelem obou sesterských výstav tedy budiž fotografie, lépe řečeno vztah objektivu a objektivity snímku ke krajině, jež je sama o sobě jakýmsi idealizovaným pojetím přírody jakožto prostředí, které člověk především dobývá a civilizuje.
Pomyslná otázka obou expozic pak zní: co se za takovou idealizací skrývá? A jakou má povahu?
Krajina jako vystřižená z obrázku
Vraťme se však na začátek a začněme odspoda (zde si zároveň troufneme zcela nevhodně zařadit poznámku, že v kavárně se jednak stále smí kouřit, a navíc si můžete objednat mocca kávu a rakvičku se šlehačkou gratis. No není to nádhera?).
Spodek je totiž jakýmsi obecným a řekněme uměnovědným úvodem k hořejšku: jedná se o úspornou koncepční sondu k počátkům fotografického obrazu krajiny, kterou se hořejšek snaží položit na operační stůl přítomnosti.
Dobové fotografie (František Drtikol, Karel Maria Chotek, Jindřich Eckert) pocházejícíz doby od poloviny 19. století do prvního desetiletí století dvacátého konfrontuje Lucie Vlčková s odpovídajícími olejovými obrazy (Karel Würbs, Antonín Slavíček, Antonín Hudeček) a nastiňuje tak trojí tendence ve fotografickém uchopení krajiny: objektivující, monumentální (romantickou) a symbolickou.
Jistou slabinou jinak kvalitně postavené expozice je, že je skutečně až příliš zkratkovitá na to, aby mohla být v rámci stanoveného tématu vyloženě názorná, či dokonce objevná. Chtělo by to v základě více obrazů, neřku-li textů, aby patřičně vynikl způsob, jakým fotografie přejímala obrazný způsob uchopení krajiny, jenž se artikuloval v olejových barvách v průběhu 19. století.
K jádru věci
V horním patře lze spatřit úplně opačné tendence, totiž snahu proniknout za závoj kanonického obrazu krajiny k čemusi jako k její dřeni - ať už v kontextu odkrytí její "geologické" předdějinné povahy (Jan Jedlička), která jde za rámec lidského oka i času, či v kontextu snu, náhlosti, probuzení a zahalujícího šera (Michal Šeba).
V obojím případě lze postřehnout, že fotografové své snímky technicky koncipují či přímo komponují způsobem, který přesahuje lidské oko, a to i jako metaforu subjektivního, lépe řečeno "dobyvačného" vnímání. Krajina jako by vystupovala jako ryzí či autentická pouze v případě, že člověk jako její těžiště se z ní po anglicku ztratí a zabouchne za sebou dveře. Jenže to nakonec tak úplně nevyjde.
V případě cyklu Jana Jedličky, pokud jej podřídíme čtení ve smyslu "odhalené krajiny", narazíme na jemný paradox vyplývající z toho, že krajinu, kterou představuje díky zvolené technice jako krajinu nespatřenou, stvořil člověk, konkrétně italský zemědělec. Ale čert to vem, ono je to ve výsledku samozřejmě v podstatě jedno.
Jeho cyklus je pozoruhodný už množstvím snímků důsledně přepůlených horizontem. Desítky fotografií doslova těží z krajiny, která však nakonec vystupuje jako… no jako obraz; lépe řečeno, jejíž autenticita a strnulost jako by vystupovala pouze jako deficit obrazů, které ze sebe vyplavuje. Každá fotografie, či spíš celá ta záplava pak vystupují jako sirotci-sourozenci, kterým se ztratila máma.
U nesmírně působivého cyklu Michala Šeby je věčná škoda, že lesklý povrch velkoformátových snímků odráží kvůli přirozenému osvětlení sálů diváka víc, než je zdrávo. Zvláště jedná-li se o snímky krajin za úsvitu nebo ve tmě ozářené pouze měsíčním svitem.
Najdi pět rozdílů
I u Šeby bychom nakonec došli k paradoxu krajiny, jež je prosycena až nepřátelskou samotou a snovou samostatností, či přímo životem, ale která je v důsledku montáží, obrazem par excellence. Cosi jako autenticita pak vlastně vystupuje jako volání z hloubi obrazu, ačkoli sama o sobě je až destruktivní touhou obraz prolomit.
Beate Gütschow dovádí tento problém trochu do slepé uličky, když říká (citujeme z tiskové zprávy), že si dovede "představit, že v dnešní době už neexistuje téměř nic, co by ještě nebylo vyfotografováno. Mé vnímání světa je proto ohraničeno snímky tohoto jednoho světa pořízenými jinými. Proto pro něj platí - jak diskutujeme přinejmenším od doby postmodernismu - že větší význam má vytvářet obrazy obrazů než obrazy světa. Od 60. let minulého století obrazy přestaly zobrazovat realitu a místo toho odrážejí výhradně jiné obrazy."
Její metoda každopádně plodí fantastické snímky (v Drážďanech jsme měli mimochodem možnost nedávno vidět její polemiku s utopiemi 70. let). V Rudolfinu se představuje cyklem, který fotografickou montáží reprodukuje evropskou krajinomalbu (malíři, které jmenuje: Claude Lorrain, John Constable, Nicolas Poussin, Jacob van Ruisdael, Claude-Joseph Vernet, Thomas Gainsborough).
Výsledkem je čirá Unheimlichkeit, tedy něco "důvěrně známého a zároveň nanejvýš tísnivého". Všechny ty až z několika set snímků seskládané fotky vám vážně budou připadat strašně povědomé. Ale nechtěli byste v nich stejně jako v Šebově případě strávit ani minutu (všimněte si, jak si v nich protiřečí světlo).
Jestli autorka naráží na skutečnost, že autenticitou obrazů jsou do značné míry zas a pouze jen obrazy, pak se jí podařilo narazit na bolavý zub této teze, pokud ji dovedeme do příliš radikálního a zjednodušujícího konce: totiž že i v takovém případě může lehce dojít k čemusi jako k hrozbě reálného, které za obrazy číhá jako vetřelec ve tmě.
Double Fantasy. Kurátor Petr Nedoma. - Krajina/obraz/fotografie. Kurátorka Lucie Vlčková. Galerie Rudolfinum, Alšovo nábřeží 12, Praha 1. Obě výstavy se konají do 4. července 2010.
