Názor - Psát podesáté o Avatarovi je i pro příznivce trochu nuda. Základ je řečen v recenzi a všechny zprávy o tržbách či výročních cenách jsou „zpravodajská povinnost". Pondělní ráno ale přineslo tolik komentářů na téma „vítězství Avatara na Zlatých glóbech značí vítězství zábavy nad uměním", že je celkem vhodné dodat k tomu pár poznámek.
1) K základnímu žurnalistickému folkloru patří vidět svět v jednoduchých, až černobílých opozicích. Co se týče Zlatých glóbů a Oscarů, neuplyne rok, kdy by se neřešilo, jestli nastává příklon k oceňování „velkorozpočtových a nutně vždy trochu povrchních filmů s nadživotními hrdiny", nebo naopak „malých nenápadných, nezávislých a realistických děl o skutečných lidech".
Problém je už v tom, že kinematografie se vyvíjí lumiérovskou cestu realismu a méliesovskou cestou magie od svých počátků (Příjezd vlaku versus Cesta na Měsíc) a vždy tu bylo místo pro obě linie. Obě dvě cesty jsou uměním (a obě dvě také byznysem, nutno dodat) - a vývoj umění se často odehrává na úrovních, které budí spíše dojem čisté komerce či ohlupování.
Vezměte si Michelangelovy fresky v Sixtinské kapli. Byly na ně vypotřebovány obrovské náklady a smyslem bylo demonstrovat nejen umělecké schopnosti malíře, případně zbožnost, ale také moc katolické církve, kterou leckdo může - pokud bude chtít - označit za organizaci manipulující s lidskou myslí.
Dejte vedle Sixtinské kaple plné svalovců dílo chudého malíře o formátu 40x60 cm zobrazující vetchou stařenku, a můžete hovořit o nespravedlnosti, že se tomuto intimnímu obrazu nedostává stejné pozornosti. Pochopitelně, větší pocit spravedlnosti ve vás vyvolává, pokud se postavíte na stranu slabších.
Stejné je to i s Avatarem - vymyslet a vyrobit celou planetu v 3D je umění, bez debat - pokud tedy za umění považujete například obrazy Zdeňka Buriana. Borise Valleja nebo Maroldovo panorama. Nejde tu jen o triky či efekty navěšené na jakýsi reálný základ, ale o úplně nově stvořené věci, které mají vědecký podklad i výtvarné kvality. Film navíc není jenom prostorové umění, ale i umění časové, kde hraje velkou roli, jak umíte vyprávět, vtáhnout do děje, vzbudit emoce.
Avatar v tomto letos nemá konkurenci. Že má řadu odpůrců, je pochopitelné z prostého statistického nadhledu - čím víc lidí film vidí, tím více lidí ho také nemá rádo. Ne nadarmo byl nejvíce nenáviděným filmem v jedné anketě před pár lety vyhlášen Titanic.
2) Pokud se podíváme do dějin kinematografie a budeme sledovat, jaké filmy jsou v jakých obdobích oceňovány, prakticky vždy se nějaký nový technologický postup odrazí i v udílení výročních cen a vždy se ozvou hlasy, že nová technologie přinesla zpovrchnění dosavadně bohatých uměleckých možností, které filmy mají.
Zvukový film udělal z výrazově bohatého černobílého filmu sestavu mluvících hlav, technicolorová barva smazala jemné odstíny šedi, světel a stínů, širokoúhlé formáty zploštily hloubku prostoru a omezily používání detailů, nástup digitálních triků a digitálního zvuku udělal z filmů povrchní hlučné atrakce, kde nemají místo obyčejní lidé a významotvorné ticho…
To všechno je a zároveň není pravda. Způsoby vyprávění s postupujícími desetiletími stále zesložiťují, střihy vytvářejí stále lepší návaznost a zároveň mohou úplně rozbíjet orientaci - vše je povoleno. Na plátně dnes vidíme a slyšíme věci, které dřív nebylo možné do filmů dát, i dnešní špatné filmy jsou podstatně „uživatelsky příjemnější" než staré špatné filmy.
Těžko mluvit o globálním úpadku, pokud opravdu globálně sledujete, co se natáčí. Nikdy nebylo víc náročných uměleckých filmů než dnes, nikdy dřív nebyly velké hollywoodské trháky tak inteligentní . Ano, rozdíl je v tom, že víc reklamních prostředků je investováno na propagaci drahých filmů a o těch menších je méně slyšet.
Kdybyste si nicméně našli dobové recenze filmů jako Jih proti Severu (1939 - Technicolor), Desatero přikázání (1956) a Ben Hur (1959 - širokoúhlé formáty), Vymítač ďábla (1973), Hvězdné války (1977), zaručeně najdete odsudky, že jde o povrchní, hloupé, kýčovité případně naprosto pokleslé filmy. Proti mnohým z nich byly v tisku vedeny silné kampaně založené na moralistických či estétských předsudcích.
Všechny pak dostaly na Oscarech nominace v technických i prestižnějších kategoriích (herci, scénář, režie, film) a často sošky i získaly. Jestli je Avatar něčím příznačný, pak tím, že nám ukazuje, že se opět nacházíme v přelomových časech, kdy kinematografie znovu definuje sebe sama technicky i vypravěčsky - a že si to lidé zodpovědní za udělování cen uvědomují.
3) Oscary i Zlaté glóby (k rozlišení jejich statusu níže) vždy hodnotily filmy podle vícera neslučitelných kritérií a kontroverznost v sobě mají zabudovanou už v základu. Vezměme si, co se ukrývá pod oceněním režie - a)může to být osobní přístup a snaha o autenticitu,b)mistrovství v organizaci práce a kontrolu nad celkem.
Obojí přitom vyžaduje velmi jasnou autorskou vizi. Není většího vizionáře mezi současnými režiséry, než je James Cameron, ale zároveň je zřejmé, že Cameron se k současnému světu vyjadřuje jen pomocí žánrových analogií.
Zatímco jeho bývalá manželka Kathryn Bigelow natočila film The Hurt Locker (Smrt čeká všude) přímo o amerických vojácích v Iráku, v Avatarovi musíte odkazy na Irák, Vietnam, 11. září 2001 nebo genocidu indiánů odečíst z některých zastřených obrazů.
Druhý letošní favorizovaný snímek Up in the Air (Lítám v tom) vypráví o muži, jehož prací je vyhazovat lidi z práce - dosti smutná a nepříjemná satira na současnou éru finanční krize. Avatar v sobě zase nese silné ekologické poselství, ale opět jen v podobě analogie nebo sci-fi či fantasy alegorie. Je snazší ho přijmout a je příjemnější pobývat v jeho jinak nereálném světě.
Což je paradoxní, protože podle autora jde i o kritiku toho, jak žijeme ve virtuální realitě médií, a ještě paradoxnější je, že kritizuje kapitalistickou hrabivost, ale sám je dokonalým strojem na peníze. Přese všechno bych ale zůstal u pojmu paradox a vystříhal se slova pokrytectví; Cameronovo nadšení pro věc dalece přesahuje komerční kalkul.
4) V případě režie by nemělo budit velké spory, že si Cameron zaslouží cenu, ať už je jím Zlatý globus, nebo potenciálně Oscar - tam se dokonce čeká víc než na Glóbech. Dosti odlišný případ je ale cena za nejlepší film. Zde se totiž kritéria ještě víc rozštěpí - má se oceňovat složitost produkce, nebo spíš ona těžko změřitelná umělecká hodnota? Celé to můžeme zkomplikovat i tím, že je rozdíl mezi estetickou a uměleckou kvalitou a hodnotou.
Zjednodušující žurnalistické vidění postaví Glóby jako „cenu kritiků, kteří mají mít dospělý vkus" a Oscary jako „show, kde Hollywood oslavuje své pozlátko".
Přitom Glóby odjakživa mají kategorie rozdělené na drama a komedii/muzikál, čímž víc vyhovují právě „komerčnímu vkusu" a oceňují se zde všechny typy filmů. Většina amerických (resp. v Americe sídlících) kritiků má na kinematografii komplexnější pohled a nejsou - tak jako evropské umělecké festivaly - zaměřeni primárně na hledání radikálních výpovědí. Skutečné náročné filmy běží v amerických kinech v limitovaném nasazení, Glóby jdou jen po filmech nasazených do široké distribuce (čili nad 500 kopií).
Glóbům i Oscarům se dlouhodobě a marně vymezuje úloha „upozornit na malé autentické filmy, které zapadají v komerční mašinérii" a pokaždé, když zvítězí film, který by tuto mašinérii měl reprezentovat, dělá se z toho aféra. Osobně si myslím, že by bylo dobré, kdyby to Glóby a Oscary taky dělaly, ale statistika neúprosně říká něco jiného a věčné naříkání nad úpadkem hodnot je pláč na nesprávném hrobě.
Od upozorňování na „malé filmy" tu jsou jednotlivé ceny oborových a novinářských cechů; u Glóbů jako oscarové předehry - jakkoli se konkrétní výsledky někdy liší - může nastat cokoli. Z dosavadních "malých" cen nelze téměř nic vyvozovat, upozorňování na úspěšnost jejich předpovědí je víc než cokoli jiného hra, které se všichni rádi účastníme (přičemž i ona hra má svou "osvětovou" funkci).
Shrnuto: Ceny pro Avatara jsou jen opakováním modelu, který se v dějinách udál mnohokrát, kdykoli nová technologie umožnila filmům jinak vyprávět. Kdyby ceny vyhrával film, který nové technologie neumí dostatečně invenčně využívat a byl by to pouhou reklamou vyhnaný hit, bylo by něco špatně.
O Avatarovi ale za 15-20 let budeme mluvit stejně jako dnes o Hvězdných válkách. V učebnicích o filmovém stylu (nikoli jenom technologiích) má místo jisté, v přehledových publikacích vedle něj budou zaslouženě figurovat tituly Lítám v tom, Smrt čeká všude, Hanebný pancharti či Pařba ve Vegas.
A propo - radikální a divácky nepříjemné drama Bílá stuha má na Glóbech cenu za nejlepší zahraniční film. Vše je tedy jak má být.
