Pětapadesátiletý režisér Roman Vávra vycházel z knihy malířova syna Jiřího Muchy, která těká mezi obdivem a kritikou. Film Svět podle Muchy promítají kina od čtvrtka.
Je to koláž hraných a archivních pasáží s animacemi, jež ilustrují autentické Muchovy zápisky a komentuje je - občas koriguje - malířův syn. Filmaři dobře vybrali zajímavé pasáže z jeho biografie nazvané Kankán se svatozáří. Jiří Mucha se v ní probral otcovými osobními zápisky, korespondencí i dalšími písemnostmi. Nejenže je seřadil a přepsal, také je opatřil vlastním komentářem.
"Měl fantastickou schopnost plést si lidi a zaměňovat různé osobnosti," tvrdí Jiří Mucha a přikládá historku, jak byl otec v Paříži pozván na oslavu, ale přišel na jinou, konanou ve stejnou chvíli. Pobyl tam docela dlouho a nijak ho prý nevyvedlo z míry, že nikoho nezná.
Otcovu nespolehlivost ve vzpomínkách několikrát připomíná i film: v momentech, kdy je malíř příliš patetický a když idealizuje svou minulost.
Pózování nesnášel
"Každý mu stál modelem. Nenáviděl jsem to. Už ani nevím, co fotil do rodinného alba a co se mělo ocitnout na plátně," říká ve filmu Jiří Mucha, načež dokument pohotově a vtipně ilustruje umělcovu zálibu ve fotografování.
Alfons Mucha snímky pořizoval z praktických důvodů, aby mu modely v kostýmech nemusely pózovat celé hodiny. Raději maloval podle fotografií. Syn Jiří, který se stejně jako jeho starší sestra a matka objevuje na spoustě slavných obrazů, a dokonce i na vitráži v chrámu svatého Víta, mu prý občas dělal drobné schválnosti. Nikdy z nich ale nebyl průšvih.
"V zásadě jsem otci moc nevzdoroval, ale jeho uznání jsem se nedočkal. Rozdíl takřka šedesáti let není živnou půdou pro diskuse," říká před kamerou představitel Jiřího Muchy, který žil v letech 1915 až 1991. Otcovu biografii vydal v roce 1969, kdy byl již uznávaným spisovatelem, někdejším účastníkem bitvy o Británii a rehabilitovaným vězněm z padesátých let. A také z donucení spolupracovníkem StB, k čemuž se v pamětech rovněž doznává.
Filmaři využili dramatických osudů Jiřího Muchy a děj poskládali jako kontrastní dvojexpozici. Každou epizodu z malířova života tak střídá realita vypravěče.
Časový odstup mezi otcem a synem se zdá být ještě větší tím, že Alfons Mucha, současník Tomáše Garrigua Masaryka, celý život zůstal v zajetí stylu patřícího ještě do 19. století. Zřejmě nejslavnější secesní tvůrce měl syna, jenž se stal "třídním nepřítelem" socialistického režimu, protože s rodiči rok žil v USA, studoval v Paříži a bojoval v Anglii.
Otrava v ateliéru
K nejpoutavějším momentům filmu patří začátky Alfonse Muchy v Paříži. Student, kterého nepřijali na pražskou akademii, se na té pařížské mohl učit malířství díky podpoře hraběte Karla Khuena-Belasiho, jenž mu hradil stipendium. Mucha měl svůj ateliér, který si udržel i v době, kdy hraběcí podpora skončila.
Místo do školy pracoval na zakázkách pro vydavatele plakátů. Jeho ateliér byl otevřen i dalším umělcům. Film sugestivně líčí, jak k sobě vzal krajana Luďka Marolda a společně až 16 hodin denně pracovali u stojanu, až se z toho jednou přiotrávili. Oba totiž v nevelké místnosti hodně kouřili.
Jiný zážitek měl Alfons Mucha s malířem Paulem Gauguinem, s nímž se seznámil u Madame Charlotte, provozovatelky skromného stravovacího podniku, kde se scházeli umělci. "Byl to znamenitý vypravěč a svým mohutným hlasem přehlušil všechny. Jako státní zřízenec a námořník procestoval kus světa. Tehdy se zrovna vrátil z Tahiti," vzpomínal Alfons Mucha, který si Gauguinova umění vážil.
Také jemu nabídl svůj ateliér, když byl Gauguin v nouzi. "U Madame Charlotte jsem seděl sám. S hodinkami na talíři, aby mi oběd nezabral víc než 30 minut z mých pravidelných 14 hodin u stojanu. Když tu se objevil Gauguin. Že prý mu chtějí cosi vystavit, ale nemá ateliér, aby plátna dokončil," vybavuje si Alfons Mucha.
Jednou pracovali každý v jednom koutě a Gauguin s dílem nebyl spokojený. Dopálil se tak, že obraz shodil ze štaflí. Nešťastně pak prohlásil: "Kdybych uměl aspoň kreslit!" Mucha si poznamenal, že Gauguinova výstava propadla. "Doba ještě nedorostla jeho velikosti," shrnul český malíř.
Gauguinovu povahu ale posuzoval přísně - prý příliš hlučel, pil a dělal výtržnosti. "Umělec nemá právo plýtvat svými silami. Člověk není na světě pro zábavu," řekl synovi, když se ho na Gauguina zeptal. "Byli to divoši," odbyl ho prý malíř a myslel tím i Vincenta van Gogha, se kterým se také seznámil.
Maďarský cikán
Dokument podrobně líčí moment, kdy se ze zručného, ale nijak významného dekoratéra najednou stal uznávaný umělec. Byla náhoda, že se Mucha o Vánocích zaobíral v tiskárně korekturami, když přiběhl zoufalý vydavatel s tím, že slavná herečka Sarah Bernhardtová žádá nový plakát. Jde o propagaci její role Gismondy ve stejnojmenném dramatu a plakát musí být vytištěn za několik dní.
Protože nikdo jiný nebyl po ruce, Mucha se do zakázky pustil. Herečka byla z výsledku nadšená a plakát brzy visel na každém pařížském nároží. "Paříž se ze dne na den naučila znát mé jméno," poznamenal Alfons Mucha, ale syn historku zpochybňuje: představení Gismonda mělo ještě jeden plakát od jiného autora, pročež nebylo třeba tolik spěchat.
Gismonda nicméně Muchu skutečně proslavila a malíř získal další zakázky od divadelní hvězdy Bernhardtové i jiných významných klientů. Psal se rok 1895 a začalo období, ve kterém byl Mucha hvězdou i upracovaným štvancem. Ničily ho také pomluvy, například fáma, že si ho Bernhardtová našla mezi maďarskými cikány. To jej jako vlastence velmi deptalo.
V roce 1900 si vídeňská vláda objednala u Muchy dekoraci pavilonu Bosny a Hercegoviny na Světovou výstavu v Paříži. Český výtvarník předtím procestoval Balkán, odkud přivezl několik zaplněných skicáků a desítky fotografií. Během cesty ho prý napadla myšlenka na velkolepý soubor věnovaný slovanským národům.
Voda z kaluží
"Stál jsem o půlnoci rozrušený uprostřed ateliéru a myslel na svou práci, která krášlila salóny nejvyšší společnosti nebo lichotila usměvavými a vznešenými portréty lidem velkého světa. Na to všechno padal můj drahocenný čas. Zatímco mému národu byla podávána k utišení žízně voda z kaluží," zapsal si. Tehdy prý pronesl svatý slib, že zbytek života vyplní pouze prací pro národ.
Té myšlence Alfons Mucha skutečně podřídil zbytek svých dnů. Dokonce zavrhl dlouholetou francouzskou přítelkyni Bertu, protože s cizinkou po boku by ho prý Češi nikdy nepřijali za národního umělce. Ve svých zápiscích každou zmínku o Bertě pečlivě začmáral.
V roce 1902 po Praze prováděl sochaře Augusta Rodina. "Vidím všude opičení se po Vídni, Mnichově, Paříži," říkal Mucha českým umělcům a divil se, že se za jeho upřímnost urazili, ba mu dokonce vyhlásili studenou válku.
Ta se projevila se vší záští, když Mucha nabídl, že zdarma vyzdobí interiéry nově postaveného Obecního domu v Praze. O prestižní práci se ale ucházeli i jiní autoři.
Ženu kopni
Alfons Mucha se oženil ve svých 46 letech, vzal si třiadvacetiletou Marii Chytilovou, která byla jeho žačkou v Paříži. Podle jejích pamětí si budoucího chotě vyhlédla čtyři roky předtím, při jeho návštěvě Prahy s Rodinem.
K ženám měl Mucha dost odmítavý vztah. Někdy, když fotil akty jako podklad pro své malby, zakrýval ženám hlavy, aby ho nerušily pohledem. A synovi prý radil, že když se k němu bude chtít nějaká žena přiblížit, ať ji kopne.
Velká část dokumentu se věnuje vzniku Muchovy slavné Slovanské epopeje, vyvzdorované sérii obřích pláten zachycujících historické i mytické momenty slovanských národů. Cyklus vznikal 18 let, Mucha na něm pracoval do svých 68 let. Když jej roku 1928 slavnostně předával Praze, kritika dílo přijala s rozpaky.
"Člověk stojí skoro zoufalý před tímto enormním výkonem, jenž se nám zdá pochybným, ať už se k němu snažíme přistoupit z kterékoli strany," napsal Jaromír Pečírka asi nejostřejší dobové odmítnutí, ke kterému se ale přidala většina kritiků.
Jiří Mucha se ve filmu vciťuje do ohromného zklamání, jež musel otec prožívat. "Národ, kterému chtěl dát jeho identitu, ji už nepotřeboval. Nebo hledal jinou," napsal.
Přiznává, že sám prožíval odcizení otcovým ideálům: "Jak jsem dospíval, i mě přitahovala víc avantgarda než poněkud omšelé vlastenčení a styl vyšlý z módy."
Autoři filmu nicméně ukazují, že Muchova epopej je pro někoho platná ještě o století později. Představují pár tvůrců, kteří se k Muchovu odkazu otevřeně hlásí. Mezi ně patří například Stanley Mouse, tvůrce plakátů pro hudebníky Janis Joplin, Jimiho Hendrixe či kapelu Grateful Dead, americký streetartový umělec Mear One či japonský ilustrátor Jošitaka Amano.
Jako hlavní důkaz, že dílo Alfonse Muchy stále rezonuje, režisér Roman Vávra používá záběry z výstavy Slovanské epopeje, kterou roku 2017 v Japonsku spatřilo 650 tisíc diváků.
Svět podle Muchy
Režie: Roman Vávra
Bontonfilm, česká distribuční premiéra 1. října.
