V edičním dovětku se nakladatelství představuje jako "místo pro ty, co si rádi počtou o jistých potížích a zajímavých zákrutech osudů těch druhých". Knížka Křesadlových textů je pro otevření takového podniku ideálním počinem.
Povídky se z většiny točí kolem rozmanitých, občas dosti temných neduhů lidské sexuality; sama postava autora je pak natolik opomíjená a fascinující, že by nebylo na škodu, kdyby se nové nakladatelství profilovalo právě na něm.
Kritikové se po léta nemohou dohodnout na úloze a významu Jana Křesadla v české literatuře, shoda panuje snad jen v zařazení do poněkud vágní škatulky postmodernismu.
Sám autor se k postmoderně hlásil především pro mnohovrstevnatost svých textů, zatímco jeho syn Václav Z J Pinkava umělou taxonomii shazuje a upřesňuje "šermířským" označením svého otce za "ripostmodernistu".
Bývá - lichotivě, i když kulhavě - přirovnáván k Ladislavu Klímovi; taktéž je řazen po bok Jaroslava Haška. Na druhé straně se můžeme dočíst, že jeho psaní je plytce zábavná jazyková onanie.
Je pravda, že všechny tyto polohy můžeme v jeho textech - rozumí se, že i v prezentovaných povídkách - najít. Žádná však jeho psaní nevystihuje úplně.
Slepá Bohyně a jiné příběhy je soubor povídek už jednou v Čechách vydaných, ale doplněný třemi různorodými krátkými prózami, jež knižně vycházejí poprvé: klímovsky laděným Blevorem, parodickou poctou H. G. Wellsovi Ostrov Dr. Morouse a důmyslnou hříčkou s Mannovou Smrtí v Benátkách nazvanou Travestie.
- Pokračování recenze ZDE
