Glosa - Kateřina Tučková. Před dvěma lety byla na Ceny Josefa Škvoreckého za Vyhnání Gerty Schnirch nominována, letos za Žítkovské bohyně už ocenění a prémii 100 tisíc korun získala.

Vítězstvím potvrdila pozici nejtalentovanější české autorky mladé generace - už v roce 2010 získala dvaatřicetiletá spisovatelka Cenu čtenářů Magnesii Literu, oceněným titulem bylo již zmíněné Vyhnání Gerty Schnirch. Ve stejném roce a za stejný titul byla Kateřina Tučková nominována i na Magnesii Literu za prózu a Cenu Jiřího Ortena.

Foto: Aktuálně.cz

Surmena, Jakoubek a já

Žítkovské bohyně. Napínavý příběh z Bílých Karpat postihuje celé dvacáté století. Hlavní hrdinka Dora Idesová, brněnská etnoložka, pátrá po minulosti své i svých předků. Po smrti matky (román začíná v okamžiku, kdy Dora s tetou najde matku zavražděnou - vrahem je přitom Dořin otec) žije Dora společně s postiženým bratrem Jakoubkem u své tety Surmeny, věhlasné žítkovské vědmy, která umí zaříkáváním zahnat bouři a která věří, že každé stavení v Kopanicích chrání bílý hádek.

Náhradní rodina se ale brzy rozpadá. Socialistický stát nemá v sedmdesátých letech pro „věštění" pochopení a také, jak později Dora zjistí, komunistická Státní bezpečnost má se Surmenou nevyřízené účty - žena, pro kterou je příroda prostředím, v němž jako v jediném může žít, končí nejprve ve vazbě a poté v psychiatrické léčebně, kde umírá. Když jí Dora naposledy vidí, stařena se jí snaží něco naznačit. Dora nerozumí, ona sama, byť poslední svého rodu, umění bohyní neovládá...

V devadesátých letech se Dora Idesová, vystudovaná etnoložka, rozhodne vzdát Surmeně hold, když jí a dalším bohyním věnuje vědeckou studii. Jednou jí při studiu materiálů pod ruku přijde svazek Státní bezpečnosti se známým jménem na deskách. Cítí se zaskočena. Znovu a znovu čte těch několik písmen. Surmena? Nepřítel socialistického zřízení? Nebo snad režimu donášela?  Práce na studii se mění v napínavé detektivní pátrání,  v českých a polských archívech se Dora noří do osudů rodů žítkovských bohyní, autorka jí pod ruce přihrává fiktivní i autentické materiály ze svazků gestapa, StB i staré lékařské zprávy.

Nejsme kraj gestapáků a čarodějnic!

Pátrání po osudu Surmeny pomůže Doře Idesové najít cestu k mnohému z vlastní minulosti, ovlivní ale i budoucnost, která se nezadržitelně blíží. Tady skromný exkurz do děje ukončíme, čtenáře, který ještě knihu nedržel v ruce, bychom připravili o prožitek z dějového zlomu a katarzi, která přichází s překvapivým koncem.

Silný příběh si našel na české poměry a zvolené téma nebývale čtenářů, nakladatelství Host uvádí, že se prodalo na třicet tisíc výtisků.

V místech, kde se Tučkové román odehrává, se nicméně setkal s rázným odmítnutím - nebyli a nejsme krajem gestapáků, čarodějnic a estébáků, vzkázala autorce Lýdie Gabrhelová na stránkách regionálního tisku, jejíž babička, poslední (skutečná) žítkovská bohyně Irma Gabrhelová, hraje v celém příběhu ne právě zanedbatelnou roli.

Foto: Robert Hédervári

Žítkovské bohyně se zapsaly do historie české literatury, kromě jiného, i způsobem, kterým byly vydány - ke čtenáři na jaře putovala nejdříve elektronická verze knihy, teprve po deseti dnech pak nakladatelství Host pustilo do oběhu knihu tištěnou. V době, kdy elektronické verze vycházejících bestsellerů byly natěšeným e-knihařům k dispozici často s více než měsíčním zpožděním po knize papírové, šlo o přelomovou změnu úhlu pohledu na elektronické knihy a jejich postavení na knižním trhu - velké nakladatelství se poprvé odvážilo vydat knihu nejprve elektronicky.

Žítkovské bohyně mají silný příběh o hledání vlastní identity, který barvitě popisuje události několika desetiletí v drsném kraji Bílých Karpat, kde ani německá okupace, ani komunistický režim nikdy nedokázaly místní ovládnout a zotročit.

Jistě, někdy autorka trochu nudí, především citace ze svazků, které Dora prochází, jsou leckdy příliš dlouhé. Ale to je asi jediná výtka, kterou může čtenář, očekávající od knihy silný příběh, který se nadlouho usadí v paměti, mít.

Cena Josefa Škvoreckého pro rok 2012 je v dobrých rukou.