Tragédie Josefy Slánské obnažuje rudou minulost

Tereza Sieglová
10. 6. 2012 13:37
S nadějí, i bez ní. S Arénou do československé historie
Foto: Aréna

Recenze - Ostravská Komorní scéna Aréna uvedla tři roky po Brenpartiji další původní českou hru svého dvorního dramatika a dramaturga divadla Tomáše Vůjtka. Drama s námětem z českých dějin s titulem S nadějí, i bez ní, které v roce 2009 získalo v soutěži o Cenu Alfréda Radoka druhé místo, si hledalo cestu na jeviště poměrně obtížně.

Mělo být uvedeno v Národním divadle v Praze, poté v kooprodukci obou divadel. Nakonec hru, kterou před rokem představilo Divadlo v Dlouhé formou scénického čtení, nastudovala letos v lednu Vůjtkova domovská scéna. Naštěstí, protože jevištní poetika Arény se k textu mimořádně hodí!

Foto: Aréna

Hlavní postavou je poněkud nezvykle Josefa Slánská, manželka generálního tajemníka KSČ Rudolfa Slánského, který byl popraven v rámci vnitrostranických čistek v padesátých letech. Dalo by se v jistém smyslu hovořit o dokumentárním dramatu, protože Tomáš Vůjtek vychází z dobového tisku, dobových dokumentů, z knihy Český vězeň Karla Bartoška a především ze vzpomínkové prózy Josefy Slánské Zpráva o mém muži.

Jak autor sám uvádí v programu k inscenaci, „citace jsou pokud možno doslovné, aby se v co největší míře zachovala ideová autentičnost promluv hlavní postavy". Pohnutý a rozporuplný osud Slánské, v dnešní době neobvykle věrné vlastním zásadám a ideálům, totiž nenabízí černobílou perspektivu, ale mnohovrstevnatý divadelní zážitek.

Konferenciéři jako trýznitelé

Výsledný anti-iluzivní charakter inscenace určuje již samotný text hry, v rámci něhož život Josefy Slánské (Ona) vyprávějí, spoluprožívají a sami demonstrují postavy Prvního a Druhého, dvou konferenciérů, klaunů, vyslýchajících policistů, trýznitelů i všudypřítomných špiclů Karlů.

Foto: Aréna

Kabaretní rámec inscenace pak režisér Ivan Krejčí podtrhl nejen mikrofony a sborovými scénami s chórovou recitací, skandováním, zpěvem či tancem, ale také brechtovským herectvím vypravěčů, kteří postavy nehrají ani neprožívají, ale demonstrují, a to jak postavy konferenciérů/policistů, tak reálné postavy ze spisů, jejichž životy tak předvádějí a nutí tak Ji, tedy Slánskou, aby znovu prožívala svůj tragický život.

Pitvoření, hraní, přehrávání či chladný odstup vypravěčů v podání Alberta Čuby a Pavla Cisovského tak ostře kontrastuje s hereckým výkonem Aleny Sasínové-Polarczyk, která byla nominována na Cenu Thálie za rok 2011 za svůj výkon v inscenaci hry Blecha americké dramatičky Naomi Wallace. Její soustředění v této roli rozeznívá všechny polohy ztvárňované postavy a vytváří tak její plastický portrét. Kontrastní pojetí v herectví vypravěčů a hlavní postavy staví do protikladu falešnou přelétavost a autentickou, lidskou zkušenost opírající se o jisté zásady a ideály.

Jednoduše, divadelně

Vskutku komorní jeviště ostravské Arény se dělí do tří herních plánů. V první plánu stojí dva mikrofony, ozářené světelnými štychy. Druhému, ústřednímu hracímu prostoru dominuje dlouhý dřevěný stůl s židlemi a psacím strojem, který spolu s kartotékami v pozadí představuje policejní vyšetřovnu. Za třetí plán lze považovat vchod uprostřed zadního prospektu, kterým sem na scénu přichází chór, zatímco hlavní tři postavy příběh (tedy jeviště) ani na chvíli neopustí. Autorem této jednoduché scény, v níž se akcent přesouvá z jedné rekvizity na druhou podle potřeby poměrně rychle a dynamicky se proměňující jevištní akce, je Michal David.

Foto: Aréna

Z neosvětlených bočních stran se například vynoří dětský kočárek a poté, co splní svou úlohu v ději při líčení únosu Naděždy, několikaměsíční dcery manželů Slánských.

Jednoduché kostýmy (taktéž Michal David) také pracují s malými významotvornými detaily, na jejichž základě se mění. Světlý klobouk s širokou krempou značí Rudolfa Slánského, černá čepice a dýmka naopak charakterizuje Klementa Gottwalda. Konferenciéři s bíle nalíčenými tvářemi tak během mžiku předvádí libovolnou postavy a odložením doplňku nebo kusu oblečení se zase ocitají v roli vypravěčů. Tak se s pomocí zdravotních plášťů stanou doktory (ne)pečujícími o předčasně narozenou dceru Naděždu, zatímco korále a náušnice z nich učiní manželky ostatních komunistických funkcionářů.

Kostýmy chóru se proměňují paralelně s dobou: nejdříve tak vidíme prvorepublikové komunisty s nelegálními letáky, kterak za pochodu skandují hesla z komunistického manifestu; posléze se někteří z nich proměňují v aktéry příběhu; případně tvoří porotu u soudu; účastní se televizní show se slosováním o to, kdo dostane trest smrti a kdo pouhé doživotí; také se proměňuje v dav v prvomájovém průvodu či na listopadových demonstracích v roce 1989. Rychlé sborové kabaretní výjevy tak jednak vytvářejí pomyslnou chronologii, zároveň však inscenaci rytmizují a dodávají jí na grotesknosti.

Foto: Aréna

Cesta poznání

Jedinými situacemi, které drhnou, jsou scény mučení. Mučící nástroje zde reprezentuje brašna s nářadím, bohužel svou realistickou tvářností oslabují vyznění scén, stejně jako to činí realisticky předváděné mučení a utrpení. Nejenže tyto situace kontrastují s celkovým inscenačním tvarem, ale na jevišti nejsou účinné a vzbuzují spíše smích než hrůzu. 

Dramatické zpracování života Josefy Slánské z pera Tomáše Vůjtka přináší pozoruhodný pohled na československé dějiny druhé poloviny století a antiiluzivní epické režijní uchopení mu spolu s úžasnými hereckými výkony vtisklo velmi působivou divadelní podobu. Vznikla tak pozoruhodná, mnohovrstevnatá a nezjednodušující inscenace.

Když však pročítáme všeliká vyjádření tvůrců o této inscenaci a důvodech jejího vzniku, vtírá se otázka, zda se jim látka tak trochu nevymkla z rukou. Bylo-li totiž jejich záměrem varovat před novými bojovníky (ať už rudými či hnědými), mám za to, že se jim to bohudík nepodařilo. Inscenace je možná právě díky tomu, že velkou měrou zachovala ideovou autentičnost hlavní postavy, něčím mnohem víc než varováním, je sondou do naší minulosti, zprostředkovává nám její poznání, což je mnohem cennější.

Tomáš Vůjtek: S nadějí, i bez ní, režie Ivan Krejčí, scéna a kostýmy Milan David, hudba Nikos Engonidis, dramaturgie Tomáš Vůjtek, Komorní scéna Aréna v Ostravě, světová premiéra 21. ledna 2012, psáno z reprízy 14. května 2012.

Youtube video
Youtube video | Video: youtube.com

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Navštivte i jiné divadlo v Ostravě.

 

Právě se děje

Další zprávy