Rallye Hluboká. V jihočeské galerii mají stáj vozy malíře Theodora Pištěka

Rallye Hluboká. V jihočeské galerii mají stáj vozy malíře Theodora Pištěka
Snímek z výstavy děl Theodora Pištěka v Alšově jihočeské galerii na Hluboké.
...
Theodor Pištěk: Rodinný portrét, 1976, olej na plátně, 220 x 300 cm
...
Foto: Národní galerie Praha
Ivan Hartman Ivan Hartman
8. 9. 2022 17:57
Bylo mu osmdesát, když v pražském Veletržním paláci na hromadu navršil především filmové kostýmy a obehnal je průhlednými stěnami. Na své tehdejší retrospektivní výstavě Theodor Pištěk vytvořil cosi jako měkce oblou obdobu hory Říp – ostatně kinematografie, které se roky věnoval, má k mýtům nebezpečně blízko.

Nynější přehlídka zanedlouho devadesátiletého Pištěka v Alšově jihočeské galerii na Hluboké už jeho éru u filmu programově zapomíná. Jmenuje se Senzační realismus a soustředí se na autorovu fotorealistickou malbu především z předlistopadových desetiletí, často spojenou s motoristickými tématy.

Pištěkova jihočeská prezentace je trochu jako koncert slavné motorkářské kapely, která přijela v Porsche zahrát svůj klasický repertoár.

Theodor Pištěk na snímku z října 2021.
Theodor Pištěk na snímku z října 2021. | Foto: ČTK

Tou horou v Národní galerii, složenou převážně z textilu, se Pištěk před deseti roky symbolicky odstřihl od oboru kostýmního výtvarníka, na který se ho všichni ptali. Především díky ceně Oscar, již získal za výpravu filmu Miloše Formana Amadeus z roku 1984, ačkoliv z více než stovky snímků, na nichž pracoval, považuje za nejpodstatnější Markétu Lazarovou režiséra Františka Vláčila - černobílý velkofilm téměř o dvě desítky let starší než Formanův hollywoodský trhák.

Všechen ten materiál, který tvořil "Říp", překrýval obecné povědomí o Pištěkově hlavním oboru, malířství, jež vystudoval na pražské Akademii výtvarného umění. Kurátorská linka současné výstavy je tedy daná jasně jako dráha závodního okruhu: fotorealistická malba.

Žádné odbočky k reliéfům, sochám z motorů či dalším komponentům aut ani ke geometrické abstrakci inspirované fyzikem Stephenem Hawkingem, jakou Pištěk nedávno představil v pražské Galerii Zdeňka Sklenáře. Tehdy vysvětloval, že zatímco dřív rozřezával motory, aby viděl, co je uvnitř, později se zahleděl do nitra vesmíru.

Nejsou tu ani žádné rozměrné architektonicky pojaté objekty, do nichž by člověk mohl vstoupit jako roku 2012 ve Veletržním paláci či před třemi roky v brněnském Domě umění. Repertoár jihočeské výstavy je spíš sebevědomá "Amerika" jako středobod populární kultury. "Mužský svět", charakterizovala autorovu tvorbu kunsthistorička Helena Musilová.

Theodor Pištěk: Autoportrét u okna I, 1981, olej na plátně, 110 x 110 cm.
Theodor Pištěk: Autoportrét u okna I, 1981, olej na plátně, 110 x 110 cm. | Foto: Wikimedia Commons - Jindřich Nosek (CC BY-SA 2.0)

I když "popově" působí pouze při prvním zběžném pohledu. Pištěkovy fotorealistické malby jsou líbivé, ale ne jednoznačné, působí zároveň zneklidňujícím dojmem. Fascinace automobilismem a technikou se stává pouze základním rámcem, ale také tady jako by umělcův pozemský vesmír neměl konce.

Pištěk přiznává lásku k horizontu, který ho vyzývá k překročení. A stejně tak obdivuje prostor, do něhož prostřednictvím obrazů hledá brány. Balí ho do pomyslných balíčků, stejně jako je trhá, vytváří postranní vchody, o nichž prý sám neví, kam vedou, protože zásadní je pro něho tajemství.

Vždyť mimo jiné i sám sebe portrétuje coby hlavu zabalenou v papíru - například na vystaveném Autoportrétu u okna z roku 1981, který spíš připomíná antickou bustu připravenou ke stěhování do depozitáře.

Evidentně je pro Pištěka balení věcí podobně obsedantní téma jako pro nedávno zesnulého umělce Christa, jenž halil do látky kdeco, dokonce celé památky: berlínský Říšský sněm nebo pařížský most Pont Neuf. Theodor Pištěk nejmonumentálněji už v 70. letech zabalil trojici postav na rozměrném obraze Rodinný portrét, který by stejně tak mohl představovat svatou Trojici stojící na jakési houpačce vysoko na nebesích.

Theodor Pištěk: Rodinný portrét, 1976, olej na plátně, 220 x 300 cm.
Theodor Pištěk: Rodinný portrét, 1976, olej na plátně, 220 x 300 cm. | Foto: Museum Kampa

Až na jednu pneumatiku, reliéfně vystupující z velkolepě pojaté malby, návštěvník Alšovy jihočeské galerie čte dvourozměrnou zprávu z plochy - kterou ale Pištěk na některých dílech iluzorně přelepuje útržky "papíru" s dalšími výjevy nebo do níž stejně iluzorně komponuje průhledy za první plán obrazů. Jako kdyby trhal malířské plátno. Za průrvami, kašírovanými coby filmové kulisy, se často odehrávají další děje, příběhy v příbězích.

Jen za největší trhlinou poslední vystavené práce - připomíná obal velké zásilky, do níž se příjemce dobývá s pomocí "gumicuků", jakými se na střechu automobilu připevňují přepravované předměty - je prázdno. Pištěk dílo namaloval za tuhé normalizace roku 1979 a nazval jej Český horizont. Zobrazil nicotu režimu, který se pak koncem 80. let zcela vyčerpal.

Theodor Pištěk: Český horizont, 1979. olej na plátně, 180 x 200 cm.
Theodor Pištěk: Český horizont, 1979. olej na plátně, 180 x 200 cm. | Foto: Wikimedia Commons - Jindřich Nosek (CC BY-SA 2.0)

V úvodu se naopak objevuje téma věčné. Respektive biblické. Obraz Ecce homo, který dal název někdejší retrospektivě v Národní galerii. Na Hluboké má také zásadní pozici - asi jako Mona Lisa v Louvru. Žádný návštěvník ho nemůže minout. Je to portrét automobilového závodníka s hlavou v kukle odevzdaně skloněnou a rukama proraženýma jako Kristus sejmutý z kříže, který zastupuje obrovský motor tyčící se v pozadí. Tady člověk stojí před jedním ze zásadních děl českého moderního malířství. Pověsit ho v garáži, stane se z ní kostel.

Ve starším pořadu Před půlnocí České televize řekl Pištěk, že je výtvarníkovou povinností vyrovnat se s klasickými tématy jako právě Ecce homo, jež prochází dějinami umění. Proto vytvořil i sérii Posledních večeří a Josefa Nazaretského.

Také tento obraz s motivem tesaře balícího si cigaretu je na Hluboké k vidění. Josef se tu stává skoro Marlboro Manem z otrhaného plakátu vyvěšeného na pozadí se sportovním vozem. Ještě dál se o jízdní kolo opírá malá postava, údajně surrealista Salvador Dalí. Takhle malíř loupe cibuli. Vrstvu za vrstvou.

Pištěk se na Hlubokou vrátil po třech desetiletích. Roku 1993 tu vystavil například skleněnou pyramidu plnou automobilového příslušenství a nazval ji religiózně Schránka na ostatky. Byla to svým způsobem předzvěst kopce kostýmů z Veletržního paláce - oné schránky na světskou slávu.

Tentokrát kurátor Martin Dostál dává Pištěkovo dílo do kontextu zahraniční fotorealistické malby. Návštěvník tak má jedinečnou příležitost vidět třeba obraz jednoduchého, přitom tak prostorově fascinujícího okna z roku 1969 od Gerharda Richtera, jehož retrospektivu v Národní galerii před pěti lety zhlédly desítky tisíc lidí.

Nebo může člověk pohlédnout do dokonale realistické něžné tváře dívky - pro kontrast oblečené ve vojenské uniformě - od Gottfrieda Helnweina, pražskému publiku známého z Rudolfina, kde zobrazil především bytosti raněné na těle i na duši. V tom kontextu je portrét skoro líbezný, i když název, The Murmur of The Innocents neboli Šepot nevinných, naznačuje temný podtext.

Automobilismu nejblíž od přizvaných umělců má průhled čelním oknem do autobusu amerického malíře Richarda Estese, který je nejvíc pištěkovský - ve smyslu motoristického tématu i pohledu skrze sklo do nitra slunečními odlesky zahaleného prostoru jako do další dimenze. Především je to ale tak dokonale provedené dílo, že diváka napadne, zda autobusy nejezdily už v renesanční Itálii za časů Michelangela a podobných starých mistrů. Ano, na Hluboké se teď opravdu pořádá senzační malířská jízda.

Výstava

Theodor Pištěk: Senzační realismus
Alšova jihočeská galerie, Hluboká nad Vltavou, výstava potrvá do 30. října.

 

Právě se děje

Další zprávy