Pištěk: Constanze z Amadea jsem málem přizabil, vytrhala nitě z rokokových paraplátek

Petr Vizina Petr Vizina
22. 10. 2022 14:00
Na jeho nejznámějším obrazu Ecce homo z roku 1983 vidíme dokonalý fotografický portrét motorových válců a jezdce v kombinéze a kukle. Theodor Pištěk, který nadcházející úterý oslaví 90. narozeniny, jako automobilový závodník sám působil do roku 1973. Především ale coby snad jediný český malíř dovedl k dokonalosti fotografický realismus.

Nehledě na to je Pištěk, jenž se synem Janem právě vystavuje v pražské Ville Pellé, dodnes ceněný hlavně jako kostýmní výtvarník. Zvlášť díky ceně Oscar, kterou získal za práci na filmu Amadeus režiséra Miloše Formana. Přehlížení jeho malířské dráhy ve prospěch kinematografie umělce dokáže naštvat. V následujícím dosud nepublikovaném rozhovoru, který vznikl před šesti lety pro knihu Stará garda, tvrdí Theodor Pištěk, že ho práce pro film poškodila v akademických kruzích.

Čím vás práce na filmech Františka Vláčila nebo Miloše Formana mohla poškodit?

V malířských kruzích jsem byl člověk se stigmatem, "ten, co dělá na Barrandově". Jenomže pocit z obrovského filmového ateliéru není ničím nahraditelný. Proto mám na obrazech taková ta zpochybňování pláten, tak to totiž vypadá na Barrandově. Jste v dekoraci císařského paláce, otevřete dveře a je tam hromada haraburdí. Tenhle dvojí pohled nenajdete jinde než ve filmovém studiu. Stejně tak osvětlení, úplný zázrak. Stojíte ve filmovém ateliéru, nad vámi je kopule se zábradlím a háky. Pro mě odpověď na některé strašně důležité otázky.

Co cyklistika? V roce 1990 jste s Milošem Formanem přijeli na kole na festival v Karlových Varech.

Na ty tři cesty na kole s Formanem vzpomínám vlastně nejraději. Tam bylo všechno, co jsem si mohl přát, okamžiky, které mě provázejí celý život. Jednou, na dlouhé štrece, jsme projížděli poli se slunečnicemi. Nevím, jestli jste to někdy zažil, když přírodě klapne všechno do sebe. Obloha, vítr, zvuky… najednou to přestává být realita. Trvá to pár vteřin a je konec, už to neplatí.

Podobných momentů si pamatuji několik. Jeli jsme naslepo, jen podle Michelina, kde měla restaurace minimálně dvě hvězdičky. Já jsem si z Formana bohužel dělal celý život legraci, že si píše deníček. Říkal jsem mu: Člověče, to dělají oktavánky. Ale kdyby tu teď byl, vzal by deníček a věděl by přesně.

Ve Francii je v každé vesnici nádherný románský nebo gotický kostelík. Venkovské kostely byly další vrcholný zážitek té cesty. Pamatuji jeden románský venkovský, se sloupem a dvojitým okénkem, jímž procházel proud světla. Teď nepíšu scénář, to jste mě vybudil. Světlo směřovalo před oltář, tam seděl na židli kluk a preludoval na koncertní kytaru. V první řadě dřepěly dvě holky a poslouchaly. Ten zážitek se slunečním reflektorem v tom prostoru… to už nikdy neuvidím.

Na co naopak nevzpomínáte rád?

Samo sebou na ty kruté doby natáčení. Velkofilm na člověka neustále nastražuje pasti. Je důležité neprohrát. Chtějí po vás něco na první pohled absurdního. Víte, snem každého výtvarníka je mít před natáčením kostýmy na ramínku. Podle scénáře jsem při práci na Amadeovi měl mít do měsíce hotový Constanzin maškarní úbor s labutí. Já řekl: Miloši, já to nemám. Ale on měl oblíbenou větu: Ty už si nějak poradíš. Otočil se a šel pryč. A já mohl říci na shledanou, kostým nebude, nemáme. Ostatní stáli a nevěděli, co točit. Řekl jsem si: přece se nepoložím na lopatky. Nechal jsem si přivézt polotovary taxíkem a na place pak narychlo lepil labutí peříčka. A pak jsem měl pocit, že jsem vyhrál.

Existuje kostýmní scénář. Paní de Merteuil ve Valmontovi musí mít sedm převleků, aby to štymovalo. Producent mě nutil, že jich může být jen šest. Vzal Formana a přiletěli za mnou do Říma, aby mě přemluvil. Rozumíte, kostým nejsou malé peníze a Forman mě zlomil. Jenomže potom došlo k tomu, co jsem říkal, kostým byl zapotřebí. A teď si představte, že natáčení stojí. Několik stovek lidí čeká, co se bude dít, a vy ten kostým nemáte. Režisér opět řekne: Ty si nějak poradíš. Představte si, šlo o kostým pro Annette Beningovou, hvězdu jako trám! Co teď?

Co tedy?

Měl jsem štěstí, že jsem ohromně vycházel se svým týmem. Rozumíte, když vám ty holky švadleny nechtějí pomoci, tak jste vyřízený. Ony ale vzaly můj problém za svůj. Šel jsem s nimi do skladu, tam jsem vyhledal komparzní, ošuntělý, starý kostým. Rozpáraly ty staré šaty žiletkou, protože jiný materiál nebyl, a za dvě hodiny byly zpátky z rychločistírny. Já už měl kostým nakreslený a holky ho přes noc ušily.

Na kostýmové zkoušky k Valmontovi se létalo z Říma do New Yorku. Holky ušily kostým, který byl, bez debaty, nejlepší na place. A zrovna v téhle nejhorší chvíli, kterou jsem prožíval, přijeli ze Smithsonian Institution z New Yorku točit pro svůj program What People Wear, jak oblékám film. Obrovská pocta! Annette Beningová byla tak nadšená z toho, co jsem dokázal, že bez jakýchkoli nároků na náhradu po práci ty moje šaty předváděla. Přitom když má taková hvězda udělat dva kroky navíc, uzavírá se nová smlouva! Teď kvůli vám nebudu spát, jednak protože mě bolí záda a hlavně budu vzpomínat na ty historky.

Film Amadeus režiséra Miloše Formana z roku 1984 obdržel osm Oscarů. | Video: The Saul Zaentz Company

Je to dobré vzpomínání?

Ale jo, jen to nesmí být ve tři ráno. Vzpomínám hlavně na natáčení - v Itálii. Některé příběhy jsou tak neuvěřitelné, že kdybyste je viděl v televizním seriálu, řekl byste si: tohle už je blbé, to přehnali. Třeba takový Tirelli, král všech světových krejčích, jehož jsem si vyžádal, přestože producent filmu Valmont protestoval.

Král krejčích, tedy i královské ceny.

Jistě. Poslali mě před natáčením do Paříže, abych se podíval, jak tam hrají Valmonta v divadle. Měl jsem volný večer, šel jsem do bijáku na film La Nuit de Varennes, Noc ve Varennes. Král ujíždí před revolucí, ve Varennes ho čapnou, odtáhnou zpět a popraví. Film nebyl nic moc, i když tam hrál Marcello Mastroianni. V první scéně jede kočár, zíral jsem už jen na to, jaké má vozka boty. Čekal jsem ještě jako poslední v bijáku na titulek, kde se psalo: kostýmy Umberto Tirelli, Roma. Když došlo ke smlouvě, řekl jsem: Chci kostýmy od Umberta Tirelliho, Roma. Forman to chtěl mít nejlepší, tak jsme jeli k Tirellimu, Roma.

Theodor Pištěk tento týden na vernisáži výstavy Pištěk & Pištěk v pražské Ville Pellé.
Theodor Pištěk tento týden na vernisáži výstavy Pištěk & Pištěk v pražské Ville Pellé. | Foto: ČTK

Většina lidí, s nimiž jsem v téhle oblasti spolupracoval, byli homosexuálové. Já byl divný, na ženské. Tirelli byl samozřejmě taky homosexuál, ale hlavně despota. Nezažil jsem člověka, který by byl takový despota. Měl takové úspěchy v oboru, že byl rytířem italského řádu, a žádná filmová hvězda v Itálii nedosahovala jeho popularity. Přišli jsme k němu já, Forman, pomocný režisér Michael Hausman a producent Saul Zaentz. Na to do smrti nezapomenu. Přivedli nás k panu Tirellimu do bílého salonu. Bílá křesla a lenošky z bílé kůže, na nich leželi dalmatini. Všechno bylo bílé, včetně růží, jen Tirelli měl červenou košili. Vypadalo to, že za sedícím Tirellim se dostavili nějací bezdomovci nebo migranti. Co to je za lidi? To je pan Forman. Kdo je Forman? Nezájem.

Forman koukal jak blázen, myslel, že ho všichni znají. Tak jsme vykoktali, že bychom chtěli, aby pro nás ušil kostýmy. Hausman zachránil situaci. Já měl v ruce desky, kde byl nakreslený celý Mozart. "Tak mu alespoň ukaž ty obrázky," říká. Tirelli to nejdřív ani nechtěl otevřít. Pak desky takhle vzal… přelistoval… přelistoval… A řekl: "Tak já to budu dělat."

Jak jste s Tirellim vycházeli?

Byl zvyklý, že ať řekne cokoli, nikdo nesměl namítnout slovo proti. Jenomže totéž nesmí nikdo udělat mně. Já měl s Tirellim takový výstup, že jsem ho honil po ulici Via Pompeo Magno. Nedotkl jsem se ho, ale řvali jsme na sebe a on utekl. Vyhrál jsem a tím jsem se stal hrdinou pro ženské osazenstvo. Seděly dole ve sklepě a šily. Druhý den jsem šel kontrolovat, jak šijí, a ony mi strkaly bonbony, koláčky a cukroví za to, že jsem přemohl despotu. Ovšem na základě toho se z Tirelliho stal můj největší ctitel a obdivovatel.

Měl obrovskou kolekci historických kostýmů, UMPRUM nemá setinu jeho neskutečné sbírky, a nikdo bez Tirelliho vědomí na ni nesměl pohledět. Neuměl jinou řeč než italsky, tak jsme spolu hrozně kdákali. Vzal mě kolem ramen a zavedl do pokoje, kde stály dobové bedny, jak z pokladu kapitána Flinta. Jednu otevřel, uvnitř byly pravé rokokové kostýmy. Každý stál majlant. Povídá mi: "Tak si jeden vyber, půjčím ti ho na natáčení." Chodí v něm Salieri v Amadeovi. Rozumíte, tohle jsou věci, které bych nikdy nemohl získat.

Setkání z Amadea po letech. Na karlovarském festivalu se sešli Theodor Pištěk, kameraman Miroslav Ondříček a herec F. Murray Abraham, představitel filmového Salieriho.
Setkání z Amadea po letech. Na karlovarském festivalu se sešli Theodor Pištěk, kameraman Miroslav Ondříček a herec F. Murray Abraham, představitel filmového Salieriho. | Foto: Lukáš Bíba

Jinak jste si v Římě musel poradit sám?

Jako pomocníka, jmenovalo se to costume coordinator, jsem měl Itala, jinak bych byl v Římě ztracený. Nevěděl bych, do kterého krámu zajít, takže mi dali Fabrizia Caracciola, pravého neapolského knížete, který utekl od rodiny a byl exkomunikován, protože byl taky homosexuál, a tím pádem nemohl zajistit pokračování rodu. A navíc zůstal u podezřelé práce, tedy u filmu a divadla. Přirozený knížepán, ale o tom, že je šlechtic, nechtěl ani slyšet. Věděl, která šlechtická rodina přišla na buben a kam prodala majetek. Vzal mě do jakéhosi sklepení, kde byla spousta lidí, já tam nakoupil pravé rokokové kapesníčky a pravá rokoková paraplátka, kvůli kterým jsem málem přizabil holku, která hrála Constanze, protože byla tak nervózní, že mi z těch paraplátek vytrhala nitě.

Caracciolo po Římě sbíral zaběhnuté psy a opuštěné kočky a platil penzistku, která mu je hlídala. Podobně jako ty šičky by pro mě udělal první poslední. Měl maličký Renault 5, pomačkaný vůz, u kterého se nezavíraly dveře. Umberto Tirelli tehdy slavil kulatiny, něco tak opulentního ani v Hollywoodu není. Obrovský podnik a kdo tam nebyl, nebyl in. Senátoři, herečky, poslanci. Ale my jsme s Fabriziem makali a měli strašný fofr a přijeli jsme mezi posledními. Před námi bentley, za námi luxusní Mercedes 500 a jaguáry, u hotelu stál špalír kostýmovaných trubačů, ten vepředu byl oblečený jako z papežské gardy. Přistál jaguár, majordomus vezme trubku: Maestro trramtaladýjó, ohlásil a trubači troubili… Kdo tam z televizí neměl kameramana, měl smůlu. Zastavili jsme a majordomus ohlašuje: "Maestro Theodore Pistek, vincitore di Oscar!" Tramtradá! Přiskočili - a nemohli otevřít dveře. Nekecám, vytahovali mě okýnkem, utrhli mi rukáv a při tom trubači troubili fanfáry.

 

Právě se děje

Další zprávy