Recenze - Pětadvacetiletý Gideon Klein musel mít radost, když začátkem říjnu 1944 dopsal svoje Smyčcové trio. Skvěle se mu povedlo. I když trvá jen něco málo přes deset minut, má citový náboj a hloubku, ale i sevřenou formu a napětí. Byl to milník v tvorbě mladého skladatele. Bohužel poslední. Devět dnů po jeho dokončení nastoupil Klein do transportu z Terezína do Osvětimi. Koncem ledna 1945 zmizel ze světa.
Kleinovo Trio ale válku přežilo a žije dodnes. Ne kvůli terezínským souvislostem, ale protože je to skvělá hudba. Zvlášť když se zahraje tak, jak to předvedli členové britského souboru Nash Ensemble během projektu Terezínské hvězdy. Ten se odehrál 12. a 13. dubna v sále Pražské konzervatoře.
Na dvou večerních koncertech se hrála (a v podání rakouského barytonisty Wolfganga Holzmaira) i zpívala tvorba terezínských skladatelů a skladatelek. Hudbu doplnily dvě odpolední diskuse, kterým předcházela projekce dokumentů Hudba terezínského ghetta a Má šťastná hvězda za účasti cembalistky Zuzany Růžičkové a herečky Zdenky Fantlové, které Terezín a Osvětim prožily a přežily.
Co je Nash Ensemble? Dvanáctičlenný komorní soubor, složený z vynikajících sólistů, kteří hrají v různých kombinacích dechových a smyčcových nástrojů hudbu od Haydna po současnost. Dramaturgicky je soubor velmi čiperný. Existuje skoro 50 let, uvedl na 270 světových premiér nových skladeb (což je opravdu hodně!) a k tomu stovky objevných programů. K hudbě terezínských skladatelů se Nash Ensemble dostal před třemi roky. Od té doby ji s mimořádným ohlasem uvedl v Londýně a New Yorku, natočil na CD a teď tedy přivezl do Prahy.
Kultura jako normalita v abnormalitě
Co bylo na pražských koncertech mimořádné a neotřelé? Že na nich zněla vážná hudba, ale také terezínské popěvky nebo vysloveně lehčí múza. Na koncertních pódiích se většinou hrají díla skladatelů Hanse Krásy, Viktora Ullmanna, Gideona Kleina nebo Pavla Haase, ale málokdy (a už vůbec ne zároveň) třeba písničky terezínské zdravotní sestry Ilse Weberové, operetně laděné kousky Otto Skutečky nebo politicko-kabaretní šlágr Karla Švenka „Všechno jde!" tak trochu v duchu Osvobozeného divadla. Jak jde takhle bohatá, rozmanitá a svobodná tvorba dohromady s válečným Terezínem plným nesvobody a utrpení?
Je to v první řadě kulturní zázrak a neuvěřitelná vůle žít a tvořit. Jinak si lze těžko vysvětlit intenzitu, s jakou Židé věznění v terezínském ghettu nejen skládali hudbu, ale taky hráli divadlo, zpívali a koncertovali, psali nebo malovali. V Terezíně jako přestupní stanici „na východ" se často ocitali skvělí umělci z celé Evropy, kteří do ghetta přinášeli to nejlepší ze svých profesí. A strhávali další. „Možnost něco tvořit pro nás byla jediná normalita ve vší té abnormalitě," vzpomíná Zdenka Fantlová, která se nadšeně zapojila do divadelního souboru.
Tohle fascinující „A" k sobě má i děsivé písmeno „B". Nacisté terezínskou kulturu zprvu potlačovali, ale když se začátkem roku 1942 rozhodlo o „konečném řešení židovské otázky", začalo být SS-komandatuře celkem jedno, čím se obyvatelé ghetta ve volném čase zabývají. Jejich životní perspektiva, aniž o tom věděli, dostala jasnou hranici: několik měsíců, nanejvýš pár let. Od září 1942 měli terezínští Židé dokonce úřad, který organizoval a podporoval kulturní aktivity; ve stejné době začalo v osvětimských plynových komorách masové vyhlazování.
Vůdce daroval Židům město
Samotné nacisty překvapilo, jak se terezínská kultura už po pár měsících rozkošatěla. A někoho napadlo využít ji jako propagandu Třetí říše navenek. Ukázat Terezín jako oázu báječného života. Během roku 1943 dokonce na několik měsíců ustaly transporty, takže se úroveň kultury ještě pozvedla a konsolidovala. I v hudbě. Operní soubor nastudoval kromě Prodané nevěsty ještě Smetanovu Hubičku, Mozartovu Figarovu svatbu a Kouzelnou flétnu... Terezín měl několik orchestrů včetně jazzové kapely.
Paradoxní bylo, že co do dramaturgie bylo terezínské ghetto jednoznačně nejsvobodnější místo Třetí říše a okupovaných území. Nikde tam se nesměli hrát židovští skladatelé jako Mendelssohn nebo Mahler, v Terezíně to šlo. V nedaleké Praze se s příchodem nacistů dostala na index i Smetanova opera Braniboři v Čechách, v Terezíně bylo možné sbory z Braniborů slyšet.
V červnu 1944 se Terezín ukazuje světu jako načančané lázeňské město, plné fontán a usměvavých lidí, kteří hrají kopanou, klábosí, mají dostatek jídla a ve volných chvílích zkoušejí Verdiho Requiem. Cynické divadlo zinscenovali nacisté pro komisi Mezinárodního červeného kříže. „Všude nastrkaná pozlátka pro oko, zatímco uvnitř hlodá špína, nepořádek, nezájem, hmyz," psal si do deníku jeden z vězňů. „Ale svět chce být klamán a Němci to dovedou. O tom již mnohokráte svět přesvědčili."
Nacisté byli důslední a tenhle klamavý obraz nechali nafilmovat pod názvem Vůdce daroval Židům město. Na dochovaných fragmentech můžeme vidět a slyšet, třeba jak děti zpívají závěr opery Hanse Krásy Brundibár (výběr z ní hrál Nash Ensemble na svých pražských koncertech), Karel Ančerl diriguje výborně hrající smyčcový orchestr ve skladbě Pavla Haase, po jejímž doznění se skladatel - naposledy ve svém životě - klaní publiku. Jakmile filmování skončilo, ocitli se v transportech a v osvětimských plynových komorách skoro všichni, kdo poslední dva roky spolutvořili terezínskou kulturu.
Terezínská hudba ne jako tryzna
K terezínské hudbě se obvykle přistupuje jako k tragickému symbolu doby. To je určitě logické a správné. Mám ale dojem, že se to někdy promítá do interpretace víc, než je nutné. Hraní se pak nese a priori v ponuré atmosféře a jakoby pod tragickým příkrovem.
Hodně se mi proto líbil přístup Nash Ensemble, který jsem zažil na pražských koncertech. Hrálo se s velkým muzikantským zápalem, samozřejmě vážně a soustředěně, ale hudba se neroubovala do nějak zoufalé nebo smuteční atmosféry. Ať už šlo o Krásovo Téma a variace pro smyčcové kvarteto, Kleinovo Smyčcové trio nebo Ullmannův Třetí smyčcový kvartet, všechna díla vyzněla s veškerou hudební bohatostí a plnokrevností, která v nich je - včetně hravosti i humoru. Člověk pak neodchází s pocitem, že zažil tryznu, ale nádhernou hudbu, kterou chce poslouchat znovu. (A která samozřejmě promlouvá i souvislostmi toho, kde a jak vznikala.)
Rakouskému barytonistovi Wolfgangovi Holzmairovi sedl hlavně lehčí písňový žánr. Čím méně se může šedesátiletý pěvec spolehnout na svůj hlas - v intonaci, znělosti, ve vyrovnanosti různých hlasových výšek a barev - tím víc sází na výraz obličeje a neustálou gestikulaci. U vážných kusů to rušilo, u písniček, popěvků nebo kabaretních kusů to docela působilo.
„Když jiní lidé vyráželi na dovolenou do hor, k moři, já si to nikdy nemohl dovolit." Tak začíná text jedné na poslech líbivé melodie vzniklé v Terezíně. Dál se v ní zpívá o kráse vídeňského Prátru, kam se dalo chodit na rande. Bezstarostná melodie pokračuje a ani slova nejsou nijak vyhrocená. Znějí jako posmutnělé konstatování, ale když si je uvědomíte se vším všudy, běhá vám mráz po zádech: „Pak přišla cesta zdarma, ke které nás přinutili, teď jsi kdesi na východě a já jsem v Terezíně. Ale sny neznají překážky; přísahal jsem ti při loučení, že se s Tebou denně setkám v myšlenkách tam, kde mě jednou potkalo štěstí... Tam v Prátru...
PS: Podrobnosti hudebního života v Terezíně, ale i v dalších pracovních a koncentračních táborech, výborně zachycuje kniha muzikologa Milana Kuny „Hudba na hranici života".