reklama
 
 

Teorie decimace: Zajímavou knihu není nutné číst

23. 6. 2010 10:00
Eco a Carriére se knih nezbaví; a my s nimi, doufejme

Recenze - Společně si povídali, a tak napsali knihu. Filozof, historik, mediální teoretik, sémiotik a spisovatel Umberto Eco se scenáristou a spisovatelem Jeanem-Claudem Carriere. Pod vedením novináře Jean-Philippe de Tonnaca „vydiskutovali" knihu zasvěcenou, zábavnou i mrazivou. Zachycuje rozsáhlé pole diskuzních témat a zdánlivě není jen o knihách.

„Zdánlivě" proto, že když se o něčem chceme něco seriózně dozvědět, stejně si nakonec musíme sestavit bibliografii a zamířit ke knihám. Nabízí se teze, že internet a e-booky knihu jako fyzický artefakt zlikvidují. Ale podobně jako u předpovědí v souvislosti s rozhlasem, filmem nebo televizí tu knihy stále jsou a jen tak se jich nezbavíme.

Podle Eca jsme se naopak „všichni vrátili do éry abecedy. Jestliže jsme si vůbec kdy mysleli, že jsme se stali obrazově zaměřenou civilizací, pak nás počítač znovu navrací do Gutenbergovy galaxie a každý je teď nucen číst."

Jakmile byla kniha podobně jako lžíce jednou vynalezena, líp ji udělat nejde. A ke čtení se kniha (i díky nezávislosti na elektřině) jeví jako přizpůsobivější než elektronická zařízení.

Otázky paměti

Otázka nových nosičů a (mas)médií přitom vyvolává potřebu zamýšlet se nad zrychlováním doby, přičemž podle Carriera tím mizí přítomnost: „Je-li naše paměť krátká, potom blízká minulost skutečně tlačí na přítomnost, pošťuchuje ji a postrkuje k budoucnosti. (…) Kam se poděla přítomnost?"

Eco upozorňuje spíše na zastarávání předmětů: zatímco po několika měsících učení se jízdě na kole už nám tato schopnost vydrží navždy, dva týdny učení se počítačovému programu vedou k tomu, že jsme vzápětí konfrontováni s novým programem. Problém nespočívá ve ztrátě paměti, ale spíše v labilitě přítomnosti, která se neustále připravuje na budoucnost.

Dříve si člověk s maturitními vědomostmi vystačil celý život („v osmnácti nebo dvaceti vstupovali lidé do epistemologického důchodu"). Dnes musí zaměstnanec své vědomosti soustavně obnovovat, jinak mu hrozí ztráta práce.

Nadbytek informací vlastní dnešní době nutí člověka používat paměť jiným způsobem. Musíme se podle Eca naučit umění syntézy, kontrolovat informaci z hlediska její ověřitelnosti, naučit se prosívat. Eco s lehkou nadsázkou formuluje tzv. teorii decimace, kdy nám stačí přečíst jednu knihu z deseti. „Je-li kniha zajímavá, není nutné ji číst, protože určitě bude komentována, citována a kritizována v jiných dílech včetně toho, které jste se rozhodli přečíst. "

Není nutné znát vše, ale je nezbytné vědět, kde informace najít. Nezaniká tím samozřejmě povinnost znát, to co potřebujeme. Musíme denně cvičit biologickou paměť a tím i inteligenci. Carriere doplňuje, že ve francouzštině je rozdíl mezi věděním a poznáním, jenž umožňuje zachytit významový posun mezi „přeplněním informacemi" a jejich transformací na „životní zkušenost".

Zabývat se stoiky?

Aktuální se tak stává problém tzv. filtrace, kdy zejména věda dokáže být ke své minulosti vražedná. Ocituji svou oblíbenou pasáž, kdy Eco upozorňuje, že humanitní vědy na svou tradici zapomínat nesmějí: „Jednou se mě jeden analytický filozof zeptal, proč by se měl zatěžovat tím, co o určitém problému řekli stoikové. Neboli buď je to hloupost a nezajímá nás to, nebo jde o závažnou myšlenku a pak je málo pravděpodobné, že ji dříve či později neformuluje někdo z nás.

Odpověděl jsem mu, že stoikové možná nadhodili zajímavé problémy, později zapomenuté, ale že je teď bez prodlení musíme všechny znovu otevřít. Pokud na ně nahlíželi správně, pak nevidím důvod, proč bychom měli čekat, až nějaký americký génius tu prastarou myšlenku znovu objeví, když ji už zná každý evropský imbecil. Anebo pokud vývoj takové kdysi předložené myšlenky vedl do slepé uličky, sluší se to vědět, aby se už příště nikdo znovu nevydával po cestě, která nikam nevede. "

Tím se otevírá cesta i k tzv. dějinám hlouposti, které oba autory fascinují. Carriere tu říká, že „velká část našich znalostí minulosti, jež jsme nejčastěji získali z knih, je (…) dílem kreténů, hlupáků nebo fanatických odpůrců." To vede nejen k debatě o vědcích a myslitelích, ale i o amerických televizních evangelistech, konfliktu evolucionizmu/kreacionizmu, vanity press a čtení z recenzních posudků slavných knih.

Jiným typem hlouposti lidstva je pak cenzura, která se táhne hluboko do minulosti (obliba cenzury ohněm ale vydržela dodnes) a mrazí zejména u debaty o likvidaci indiánské kultury. Problém cenzury se ovšem pojí i s internetem a globální informovaností; Eco se třeba ptá, jestli by mohlo dojít k holocaustu, kdyby existoval internet - a není si tím jist. Všichni by se dozvěděli, co se děje…

(Ne)čtení

Kniha se opakovaně vrací k bibliofilnímu sběratelství, jež je zábavně konfrontováno i s novými vynálezy, otázkami prostoru domácí knihovny, vzácnosti knih či sběratelstvím jiných artefaktů. Téma knih se pak přirozeně a nutně prolíná i s oblastmi psaní a čtení, autorství nebo problematikou chápání mistrovských děl.

Eco s Carrierem se například s lehkou nadsázkou zabývají knihami a filmy, které nikdy nečetli/neviděli. Eco mluví o tom, že svět je plný knih, které jsme nečetli, ale o nichž víme přibližně všechno. Carriere uvádí statistiku, že „existují dva miliony titulů, které mezi ustavením francouzské Národní knihovny po revoluci a dnešní dobou, tedy řekněme od roku 1820, nebyly nikdy vypůjčeny."

Kniha jejich rozhovorů je velmi vzrušující čtení a bezesporu záslužný počin, jen řada překlepů a nepřesných českých názvů děl dost otravuje. Ale musím se svěřit s jedním osobním a subjektivním dilematem.

Eco je především vlivný vědec a až poté umělec, jeho romány jsou metodicky precizní a založené na mnohaletém výzkumu. Jean-Claude Carriere ale není vědec, nýbrž - a to PŘEDEVŠÍM - umělec, spisovatel a filmový scenárista, který spolupracoval s řadou důležitých režisérů. Jeho faktografické knihy nejsou vědecké práce, i monografie o vyprávění příběhů vychází hlavně ze scenáristické praxe.

Ačkoli je velmi vzdělaný, nepřemýšlí systematicky. Utíká se k rozsáhlým exkurzům (často právě k filmu) bez přímé návaznosti na téma diskuze a má tendenci k neodůvodněným zobecněním: např. lidé už nekoukají na staré filmy.

Vlastně se značná část rozhovorů odehrává na základě Ecova modelu „apokalyptiků" a „integrovaných" (skeptiků a těšitelů). Carriere je apokalyptik, podléhá negativistickému pohledu na současnost. Eco naopak reaguje jako uvědomělý integrovaný - tedy ne slepě věřící, ale kriticky zhodnocující obě strany mince a docházející k názoru, že apokalyptická zobecnění jsou nepřesná.

U Eca je ovšem jiný problém: už toho v životě hodně napsal. A kdo četl a důvěrně zná většinu jeho díla, mohl by si k nějakým 60-70 % odpovědí přiřadit zdroj. Carrierovo časté „myšlenkové utržení ze řetězu" ho ovšem nutí improvizovat.

Ačkoli mě scenárista nezřídka štval - což ani v nejmenším nemusí být tvůj případ, milý čtenáři! - jeho přítomnost je plodná, protože Eco v konfrontaci s ním zůstává stále ve střehu. 

Jean-Claude Carriere, Umberto Eco: Knih se jen tak nezbavíme. Překlad Dagmar Slavíková. 240 stran, doporučená cena 298 korun. Argo, Praha 2010.

autor: Radomír D. Kokeš | 23. 6. 2010 10:00

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama