Recenze - Jedním z nejnavštěvovanějších uměleckých projektů byla o prázdninách rozsáhlá retrospektivní výstava fotografa Andrease Feiningera. V pražském Domě U Kamenného zvonu je k vidění ještě do konce října.
Shoda autorova jména se známým malířem Lyonelem Feiningerem není náhodná, Andreas byl nejstarším synem tohoto amerického umělce. Vyučil se na Bauhausu, kde mimo jiné působil také jeho otec, později vystudoval architekturu, aby nakonec skončil u fotografie.
Od počátku se hodně zajímal o technickou a formální stránku média, ať už se jednalo o konstruování vlastní fotografické techniky, experimentování během fotografování i během zpracování, nebo samu kompozici či perspektivu. Před druhou světovou válkou působil v Evropě, po Bauhausu pracoval v Hamburku, chvíli v Paříži u Le Corbusiera a posléze krátce ve Stockholmu.
Po začátku druhé světové války se usadil v New Yorku, kde působil jako fotograf na volné noze, od roku 1943 pak pracoval coby obrazový redaktor jednoho z předních obrazových časopisů - Life. Po odchodu z redakce v šedesátých letech se věnoval převážně psaní a učebnicím fotografie, později archivaci svého fotografického díla.
V Česku je Feininger známý především díky pedagogickým a publikačním aktivitám. Jeho knihy Vysoká škola fotografie (1968) a Škola moderní fotografie (1971) byly jedny z mála zahraničních publikací o fotografii, které u nás v druhé polovině 20. století vyšly.
Retrospektivu lakonickým názvem That's Photography sestavil Thomas Buchsteiner na základě stejnojmenné publikace, kterou připravil v roce 2004 pro nakladatelství Hatje Cantz. V galerii U Kamenného zvonu máme možnost zhlédnout obsáhlý průřez celoživotním Feinigerovým dílem. Na rozsáhlé ploše dvou pater tohoto výstavního prostoru chronologicky procházíme Feiningerovou tvorbou, jíž lze tematicky rozdělit do dvou oblastí - město a příroda.
Městská zákoutí z Evropy, ale především newyorská panoramata a záběry z tamních ulic tvoří jádro Feinigerova díla. Vedle městských scenérií pak nalezneme i pár portrétních fotografií nebo série s formálními experimenty z temné komory (solarizace, basreliéfy).
Druhá část expozice je obsazena snímky a detaily přírodních prvků, ať organických či anorganických. Makrozáběry přírodních struktur, kresby listů, tvarů kostí, vše perfektně anatomicky vyfotografované a mnohonásobně zvětšené, s důrazem na technickou a formální kvalitu odkazuje na meziválečné hnutí Nová věcnost.
Výstava je doplněna projekcemi: v některých místnostech se pod stropem promítají snímky autorů pracujících v podobném duchu nebo na obdobných tématech, jež zasazují Feiningerovo dílo do širšího kontextu. To je na jednu stranu příjemným zpestřením, na straně druhé to dost často přináší další rozmělnění divákovy pozornosti v už tak dost obsáhlé expozici.
Jen nadbytečným dojmem působí zvuková mini-instalace doplňující vystavené Feinigerovy fotoaparáty, kdy čas od času z reproduktoru cvakne závěrka a ozve se zvuk posuvu filmu. Smysl tohoto „vylepšení" zůstává utajen, asi to výstavu dělá víc multimediální. Podobně rozpačitě působí bedny od fotografií „náhodně" ponechané ve výstavních prostorách, mající za úkol patrně navodit neformálnější atmosféru.
Co naopak působí výborně, je skromná vitrína s obálkami a dvojstranami časopisu Life obsahujícími Feinigerovy práce. Zde se totiž ukazuje, v čem byla skutečná autorova síla. Pečlivě organizované snímky v plochách časopiseckých stránek, dobře fungující vztahy mezi jednotlivými fotografiemi, to vše doplněné trochou textu dává dohromady působivý výsledek. O co méně fotografie vypadají na velkých zvětšeninách na zdech galerie, o to lépe působí na stránkách magazínu.
Feiniger byl evidentně velice schopným obrazovým redaktorem; ostatně dvacetileté setrvání v nejprestižnějším světovém obrazovém časopise je toho důkazem. Pro retrospektivní výstavu to ovšem může být poněkud problém, protože Feiniger byl v této profesi lepší než coby fotograf. Jeho snímky nejsou v žádném případě špatné - takovou fotografii nenajdete v expozici ani jednu. Nicméně naleznete tu velmi málo fotografií, které mají přesah přes primární funkci záznamu skutečnosti.
Nepřímo to potvrzuje i sám Feininger prostřednictvím citátů provázejících vystavené fotografie: opakovaně se v nich vyjadřuje v tom smyslu, že je mu bližší analytický pohled vědce a inženýra než umělce. Z fotografií je pak tento postoj samozřejmě zřetelně čitelný.
Pak zde chybí ono barthovské punctum; onen hypnotický šíp bezděčně zasahující diváka a stojící mimo běžnou racionalitu čtení fotografického obrazu. Zkrátka to, co dělá rozdíl mezi obyčejnou a „ikonickou" fotografií, jaké známe od mnoha Feinigerových vrstevníků, například členů agentury Magnum.
P.S. Možná je jedním z důvodů vysoké návštěvnosti právě to, že jde o technicky dokonalé, ale obrazově spíše standardní snímky, které jsou tedy zdánlivě snadno dosažitelné. Jsme přece v zemi zaslíbené fotoamatérům, kteří mají pocit, že nákupem dobrého vybavení se mění v umělce.
Andreas Feininger: That´s Photography. Dům U Kamenného zvonu, Staroměstské náměstí 13, Praha 1. Výstava se koná do 24. října 2011.
