Tajemství videoartu? Fascinující obrazy zrcadel duše

Tereza Špinková
11. 7. 2012 13:39
Galerie Rudolfinum vystavuje šestnáct zásadních děl videoartu
Marina Abramović: Video Portrait Gallery, 1975-2003
Marina Abramović: Video Portrait Gallery, 1975-2003 | Foto: Galerie Rudolfinum

Recenze - Galerie Rudolfinum je pro české výtvarné prostředí již téměř dvacet let jedním z nejdůležitějších míst, ve kterých se návštěvník může seznámit s významnými díly českého i světového umění. V čele s ředitelem Petrem Nedomou úspěšně splňuje roli největší pražské kunsthalle - tedy galerie bez stálé sbírky a expozice, přinášející každý rok zhruba tři až čtyři výstavy ve velké galerii a několik menších ve spodním patře malé galerie.

Rozsáhlé výstavní prostory přímo vybízejí k pořádání velkých retrospektiv jednotlivých autorů (například nedávno skončená výstava fotografií manželů Becherových či světoznámého Davida LaChapella) či kolektivních výstav zabývajících se určitým tématem (například loňská výstava Kontroverze či divácky úspěšná Decadence Now!).

Do 16. září lze v galerii Rudolfinum zhlédnout právě jednu z těchto souhrnných výstav - pod taktovkou kurátora Ladislava Kesnera se divák může seznámit s díly šestnácti předních světových umělců pracujících s videem. Práce jsou vybrány nejen na základě média, se kterým pracují, ale i tématu, zřejmého již z názvu výstavy - tedy znázorňováním lidské tváře.

Výstava celkem logicky sleduje proměnu zacházení s tváří ve videoartu v chronologické linii. V textu do katalogu k výstavě rozděluje Ladislav Kesner představená díla na dvě skupiny (generace) - první zabývající se experimentováním a manipulací elektronického obrazu (např. Nam June Paik) a performancí, zaznamenanou na video (např. Vito Acconci). Druhou skupinu děl zasazuje do devadesátých let a současnosti, kdy je pro většinu vystavených prací důležité jejich podání, instalace a s tím spojená tendence využít možnosti média k přenosu intenzívního zážitku na diváka skrze obraznost a vyvolanou atmosféru (například Douglas Gordon, Fiona Tan).

Zřetelné médium a záznam performancí

V první místnosti je divák seznámen s „otcem světového videoartu", korejským umělcem Nam June Paikem (1932-2006), který jako jeden z prvních využil pro svou práci po polovině šedesátých let 20. století videokameru a nadále se zabýval manipulací televizního obrazu. Stejně tak i Steina Vasulka (1940, pro český kontext zajímavá i tím, že si vzala umělce českého původu - Woodyho Vasulku, se kterým se společně pohybovali na poli práce s videem) se v Rudolfinu představuje svým typickým dílem, zkoumajícím možnosti televizního média - Bad je elektronicky naprogramovaný autoportrét, svědčící o tehdejším způsobu zkoumání možností nových technologií. Tedy že obsahem sdělení bylo samotné médium.

Miloš Šejn: Mlaka / Javořím potokem, 1999-2012
Miloš Šejn: Mlaka / Javořím potokem, 1999-2012 | Foto: Galerie Rudolfinum

Další polohou, ve které našlo video své uplatnění, byly záznamy performancí a vystoupení umělců, označovaných jako zástupci body-artu. Video poskytlo prostor pro práci s tělem, často se však umělci vypořádávali s problémem bezprostřednosti samotných akcí - natočením se performance stávaly zprostředkovanými a smazávaly tak podstatu autorova díla v jeho jedinečnosti a neopakovatelnosti.

Umělci ovšem posléze začali vytvářet performance naopak přímo pro kameru. Jedním z prvních byl Bruce Nauman (1941), představený v Rudolfinu hned v první místnosti svým dílem Lip sync, na kterém se snaží synchronizovat svůj projev s tím, co slyší ve sluchátkách, to se mu však nedaří. Dalším světoznámým umělcem je Vito Acconci (1940) s videem nazvaným Recording Studio From Air Time, sledující autora, zavřeného po dva týdny v prázdné místnosti s kamerou, snímající jeho rozmluvu s odrazem v zrcadle. Podle Ladislava Kesnera dílo „kombinuje dvě úrovně reflexivity: zrcadlový autoportrét a autoreflexi videoobrazu v piktoriální jednotě". Umělec tak nutí diváka zúčastnit se jeho intimních zpovědí.

Youtube video
Youtube video | Video: youtube.com

Důležitou autorkou na poli videoartu a body-artu je srbská umělkyně Marina Ambramovic (1946), zabývající se často otázkou osobní identity. V Rudolfinu se představuje svou zatím neukončenou instalací z několika videí nazvanou příznačně Video Portrait Gallery, ve které shrnuje část svého dosavadního díla. Jednotlivá videa v této sériové prezentaci nabývají na intenzitě a ukazují na několik témat, která se v díle umělkyně často opakují - kromě identity je jím i měnící se vzhled, opakující se každodenní rituály a tělo jakožto přímý objekt nebo součást uměleckého díla.

Intenzita zážitku a možnosti instalace

Druhá skupina umělců, mezi které Ladislav Kesner řadí Freyu Hattenberger (1978), Douglase Gordona (1966), Billa Violu (1951), Fionu Tan (1966), Juana Manuela Ecchavarríu (1947) a jediného českého představitele Miloše Šejna (1947), výrazněji vystoupila v devadesátých letech a vyznačuje se odlišným způsobem práce s médiem.

Nan Hoover: Halfsleep, 1984
Nan Hoover: Halfsleep, 1984 | Foto: Galerie Rudolfinum

Nejde již tak o médium, to je spíše zastřeno, jeho technické kvality jsou využívány hlavně k práci se zážitkem, poskytovaným divákům. Jsou vtaženi do promítaného obrazu skrze instalaci - nové možnosti promítací technologie umožnily odpoutat se od obrazovky a nechat vyznít promítaný obraz sám o sobě. Plátna jsou často obrovská a je jim dán velký prostor, důležitou roli hraje také zvuk, přidaný k obrazu a poskytující komplexní zážitek.

Návštěvník je stržen někdy až filmovým dějem, příběhem, sdělením a informací, které videoinstalace přinášejí. Jejich častým námětem bývá tělo či tvář, identita člověka, vzpomínky, paměť a tělesný prožitek nějaké události, často podpořený mystickým, leckdy až náboženským podtextem. Vyznění těchto uměleckých prací je až obrazové, malířské - důvodem je mimo jiné jak formát, tak i pohled kamery, která se nepohybuje a často bez střihu sleduje jeden objekt či jedno místo. Divákův pohled je omezen úhlem, který určuje kamera (tedy autor díla), zároveň je to právě on, který dílo dokončuje - tím, že se na něj dívá, je jím leckdy doslova pohlcen a po svém jej vstřebává.

Youtube video
Youtube video | Video: youtube.com

Samostatná místnost v galerii Rudolfinum je tak věnovaná práci Douglase Gordona, skotského umělce známého veřejnosti především dílem 24 Hour Psycho, které je zpomalením filmové klasiky - Hitchcockova filmu Psycho na film trvající 24 hodin. Práce se zpomaleným záběrem používá i v díle, vystaveném v Praze - na dvou plátnech je použita scéna z filmu Dr. Jekyll a Mr. Hyde z roku 1931, ukazující proměnu dobra ve zlo. Divák tak může na obrovském plátně sledovat každý pohyb tváře dvojníka - schizofreničnost sdělení je znásobena dvojí projekcí - negativním a pozitivním obrazem. Zpomalení však paradoxně znemožňuje postřehnout změnu, probíhající na plátně. Traumatičnost a až určité znázorněné násilí pomocí apropriace je jedním z hlavních námětů videí Douglase Gordona.

Poněkud odlišné sdělení přináší dílo Bocas de Ceniza kolumbijského spisovatele a umělce Juana Manuella Echavaríi. Jeho krajané zpívají na videu písně o hrůzných zážitcích, které viděli nebo kterých byli sami obětí. Intenzívní emoce, koncentrovaný smutek a strach naplňují podle samotného autora „tu nejklasičtější z metafor - oči jsou zrcadlem duše."

Foto: Vojtěch Marek

Až mystickou meditaci přináší dílo dalšího velikána současného videoartu - Memoria Billa Violy. Autor obvykle pracuje s existenciálními tématy a se zachycením emocí skrze pohyblivý obraz. Tvář, zobrazená na vystaveném videu v Rudolfinu má charakter až středověké ikony, zmiňována je zde i podobnost s Turínským plátnem. Pro autora je důležité nejen mystické podání, ale - jak sám zmiňuje - rovněž i uvědomění si možností samotného média, jenž umožňuje pracovat libovolně s lidskou pamětí - umožňuje mu „učinit krok do domény vzpomínek" a ty pak libovolně přetvářet v čase.

Výstavu uzavírá video holandské umělkyně Fiony Tan, která byla českému publiku představena již v loňském roce a to na stejném místě v galerii Rudolfinum na výstavě Já, bezesporu. Ta se zabývala rovněž lidskou identitou, poněkud však z jiného úhlu - tedy nikoli jen obličejem a tím, jaké sdělení přenáší, ale přímo lidským egem, pamětí atd.

Téma identity, paměti a přenášení různých zážitků skrze jednotlivé kultury bývají hlavními sděleními autorčiných prací. Svým způsobem filmařsky dokumentární záznam z japonské tradiční události lukostřelkyň nazvaný Saint Sebastian (podle křesťanského mučedníka), přináší pro západního evropsko-amerického diváka slovy nepřenositelný zážitek. Pro naše prostředí je těžko pochopitelné, že dívky mohou prožívat emoce jen skrze takto minimální „projevy" ve tváři (Ladislav Kesner přebírá vědecký výraz mikroexprese). Tento záznam pro nás nezvyklého světa je podán skrze dvoukanálovou instalaci závěsného plátna a fascinuje diváka nejen obsahem, který přináší, ale i doslova krásným formálním podáním.

Youtube video
Youtube video | Video: youtube.com

Vzdělávat a bavit

Téma tváře umožnilo kurátorovi pohybovat se v širokém poli, poukázat na chronologický vývoj práce s médiem videa a vybrat si z celého spektra autorů bez ohledu na to, jaké je jejich sdělení. Pro výběr bylo důležité, s jakým médiem pracují a co se na obraze objevuje (tedy tvář). Divákův zážitek je však u každého díla zcela rozdílný, někde je důležitá technologie, v dalším případě akt performance, jindy je fascinován znázorněním transformace tváře, v několika dílech hraje prim téma identity či záznamu vzpomínky.

Franz Gratwohl: Swallow Value, 1999
Franz Gratwohl: Swallow Value, 1999 | Foto: Galerie Rudolfinum

Pro znalce světového umění pracujícího s videem výstava není informačně nijak zásadní, přesto však setkání se samotnými díly přináší divákovi často intenzívní zážitek, podtržený velkolepou instalací. Starší díla zase pomohou přiblížit dobu, ve které vznikala. Galerie Rudolfinum tak úspěšně balancuje na pomezí tendence systematicky vzdělávat široké publikum a zároveň vybírat témata výstav tak rozmanitě, že vždy stojí za to galerii navštívit.

Často se však jedná o přejaté koncepty či výstavy, které jakoby jen zaplňovaly mezeru, vzniklou nedostatečným vzděláním českého návštěvníka na poli současného umění. Galerie si tak buduje v českém prostředí jedinečnou tvář a zároveň stálou základnu diváků - bylo by jen skvělé, kdyby na tomto poli měla další konkurenci, výstavní přehled by se tak stal dynamičtějším, současnějším a mohl by obstát i v širším zahraničním kontextu.

Tváře. Fenomén tváře ve videoartu. 21. 6. až 16. 9. 2012. Kurátor: Ladislav Kesner. Galerie Rudolfinum

 

Právě se děje

před 4 minutami

Stát může vyplácet další program COVID nájemné, má schválení Evropské komise

Evropská komise udělila notifikaci třetí výzvě programu COVID nájemné. Sdělila to Štěpánka Filipová, mluvčí ministerstva průmyslu a obchodu (MPO), které program připravilo a díky schválení komise může začít vyplácet dotace. Stát z COVID nájemného III přispívá podnikatelům zasaženým v souvislosti s pandemií 50 procent na komerční nájem za čtvrtý kvartál loňského roku. Zájemci mohou o podporu žádat do 8. dubna.

Zdroj: ČTK
Další zprávy