reklama
 
 

Švestka nabízí obrazy počátku a sochy, jež chtějí utéct

20. 1. 2011 22:00
Dvě excelentní výstavy galerie v Praze a Berlíně.

Recenze -  Začněme v Praze. O legendárním řeckém sochaři a staviteli Daidalovi se říkalo, že jeho sochy jsou tak živé, že je Atéňané museli přivazovat k soklům.

Videoportréty proslulého amerického divadelního režiséra a scénografa Roberta Wilsona (1941) vystavujícího v pražské pobočce Galerie Jiří Švestka přivazovat nutné není, z rámu neutečou. Přesto je o nich mnohem plodnější hovořit spíše jako o specifických skulpturách než o fotografiích či obrazech.

HD obrazovky zachycují především postavy proslavených umělců či stars (Willem Dafoe, Michail Baryšnikov, Jeanne Moreau), ake nechybí ale ani "portrét" svou sůviček nebo dikobraza. Celý vtip spočívá v tom, že portrétovaní, podmalovaní hudbou od Lou Reeda až po Wagnera, se v rámci natočených smyček jemně hýbají, dýchají, popřípadě v případě sov zcela neočekávaně písknou na celou galerii.

Jsou to právě sochy, s nimiž spojujeme pohyb a jimž zřejmý deficit v tomto ohledu nahrazujeme tím, že kolem nich procházíme či je vystavujeme dynamickému osvětlení majícímu vykompenzovat jejich svázanost.

Nehybně stát či dlít v pietě v kontextu skulptury znamená zastavit se či spočinout; a právě energie pohybu činí z figurální sochy víc než mrtvé tělo. U malovaného portrétu se naopak tak nějak předpokládá, že model a výsledná tvář ani nemrknou.

Dvanáct vystavených videoportrétů ze série VOOM Portraits (je jich jinak několik desítek) je působivých i z mnoha jiných důvodů; ale latentní, byť zároveň snad zapovězená touha sochy vykročit, je pro ně zřejmě zásadní.

Pochopitelně podstatnou roli hraje výrazná divadelní scéničnost portrétů; stejně jako fakt, že na rozdíl od malovaného portrétu jsou fantasticky kontrastní videosmyčky vždy jakýmsi odchylováním se od ideálu fixované podoby, lépe řečeno od tváře ztuhlé do podoby masky.

Celosvětově významný umělec pracuje i v Národním divadle, momentálně je tu na programu opera Káťa Kabanová a činoherní Věc Makropulos.

V recenzích na inscenaci Čapkovy hry se lze dočíst, že autorova stylizovaná režie prezentuje spíš okázalou formu živých obrazů bez silného obsahu. V Galerie Jiřího Švestky každopádně Wilsonův trademark pracuje bezchybně a slutečně "živě" - jedná se o výborně připravenou výstavu, takže neváhejte využít možnosti se vypravit.

Robert Wilson: Video Portraits. Galerie Jiří Švestka, Biskupský dvůr 6, Praha 1. Výstava trvá do 2. února.

Video: youtube.com


Obrazy na hraně viditelnosti

Přesouváme se do Berlína, kam už to asi nestihnete, přesto stojí za to o tamní výstavě Jaromíra Novotného napsat. Hovoří-li autor (1974) v souvislosti s obrazy z posledních dvou let o "bodě nula" či o "znejasněných důvodech", lze tyto věty chápat nikoli jako kladení pozice á la tabula rasa, ale naopak jako hledání počátku. Tedy něčeho, od čeho se nezačíná, ale k čemu je naopak třeba dospět jakožto k předpokladům vlastního počínání.

Rozdíl je značný: postupuje-li Novotný cestou redukce od předmětných motivů až k minimálním zásahům do plochy prázdného plátna, neděje se tak ve jménu formální čistoty či geometrických principů, tedy něčeho, co je elementární, apriorní a univerzální - ale naopak ve jménu odečítání, odloučení, odejmutí. Tedy velice blízko latinskému termínu abstrahere vnucujícímu otázku: co po odejmutí vlastně zůstává?

Novotný dospívá k abstrakci, která není stabilní kompozicí, ale naopak čímsi jako stále se renovující odchylkou; de facto musí být, neboť chápeme-li počátek cosi jako velký třesk, point of no return, rozštěpení minimálního rozhraní, na kterém vzniká obraz, pak je zároveň takový počátek vždy něčím, co obraz předchází, a co tedy obraz může pouze následovat, ale nikdy cele manifestovat. A v neposlední řadě co se malířskou cestou mění a posouvá.

Takovým rozhraním může být už sama gravitace; fakt, že barvy především tíhnou, ještě než se stanou nositelkami podoby či emocí, či vertikála jako související napřímení našeho vlastního těla a způsob, jakým fyzicky elementárně vnímáme svět. Napřímení jako základní lidská zkušenost, které se přenáší do obrazu jakožto kompoziční pnutí. Ne nadarmo jsou Novotného obrazy malované v "životní" velikosti.

Na téma aktuální berlínské výstavy v Galerii Jiřího Švestky je i následující rozhovor. Otázky v něm nenajdete, tak se nelekejte; nejsou potřeba:

"Po loňské výstavě u Švestky (Rozhraní, Galerie Jiří Švestka, Praha) jsem neměl úplně jasno v tom,  kam budu směřovat, tehdejší výstava pro mne znamenala osobní vrchol redukce. Tehdy jsem si ještě zdůvodňoval, proč jsem použil černou, zda-li se ještě jedná o okno, nebo ne, jak pracovat s určitým existenciálním pocitem, který některé obrazy obsahují. Posléze jsem nad tím začal přemýšlet méně a méně a poddal jsem se procesu, jakým obraz vzniká, s tím, že pokud v sobě nese nějaký význam či obsah, vzniká právě během procesu vzniku, na povrchu (těle) obrazu.

Také jsem měl čím dál, tím méně představ, jak bude obraz nakonec vypadat, až bude hotový. Zní to až absurdně, protože na aktuální výstavě je série pláten, která jsou si hodně podobná. To ale nebyl jasně daný záměr, vedlo mne spíše  iracionální nutkání, že musím malovat vertikály, a pocit,  že v prostém faktu, že barva stéká směrem k zemi, tkví nějaký princip. Přestože obrazy opakují podobné kompozice, ke každému z nich jsem došel téměř bez ohledu na předchozí. Pokaždé jsem začínal úplně od začátku a pokaždé došel k podobnému výsledku.

Vertikála je na berlínské výstavě velmi důležitá; považoval jsem za důležitou přirozenou pozici diváka stojícího před obrazem, která jde po srsti fyzickému působení obrazu. Jde o přirozené podmínky tohoto vztahu.  A tím pádem to nejpřirozenější, co jsem mohl udělat ohledně kompozice, bylo členit ji vertikálně.

Stále nemám důvod zapojovat výrazné barvy, které jsou z podstaty výrazné též emocionálně, muselo by to mít pro mne nějaké opodstatnění, stále se ocitám na nějakém východisku, v bodě nula, přinejmenším ohledně barevnosti.

Černá se mi přestala jevit hmotná, navíc jsem do ní začal stopově míchat pestré barvy, čímž získala hloubku. Tím, že se na výstavě obrazy seřadily do řady, což v ateliéru technicky nemohu provést, mne samotného překvapily, jak jsou agresivní a působí i ostrostí hran.

V sérii ostrých černobílých obrazů (série Vertical Group, 2010) se stává, že najednou není jasné, zda-li je černá část hmotou či prostorem, nebo naopak zda-li tuto roli hraje bílá. Jejich radikální oddělení jakoby předpokládá, že se jedná o radikálně odlišné věci, ale není jednoznačně identifikovatelné, co se těmi extrémy vlastně vymezuje.

To je pro mě strašně důležité: že se něco říká velmi důrazně, ale zároveň to zůstává otevřené. Krom toho je identifikace kontrastu v obraze zpochybněna tím, že vlastně nikdy nejde o čistě černou a bílou, to jsou spíš pracovní termíny. V rámci aktuální výstavy jsem začal přemýšlet o bílé jako o ekvivalentu černé, která není protikladem, ale ekvivalentem, například má společné vlastnosti jako nebarva.

Na straně druhé nechci být minimalistou, který obraz vyprázdní tak, že v něm už žádný obsah není a vůbec se o něm nepřemýšlí. To je mi na klasických minimalistech nesympatické: říkají to, že nechtějí nic říkat, a je to dané předem. Osobně se nesnažím nic uzavírat, takže jsem schopen akceptovat, když tam někdo něco uvidí, ať už je mi to blízké, či nikoliv.

Důležitá byla šířka každého elementu, protože v určitém poměru to vypadá jako pruh, a mne nejde o pruhy, mně jde o něco, co může být zbytkem plochy, co může pokračovat nejen odshora dolů, ale i doleva doprava. Jakmile by šlo o pruhy, byl by to design. Jinými slovy, v určitém poměru elementy působí hmotně, v určitém ne; v určitém poměru naopak začínají působit jako dekor.

U starších věcí měl pocit, že černá je věcí malby, kdežto bílá se nedá namalovat. Dá se jen přijmout v podobě nedotčeného bílého podkladu (plátno, papír,…), tedy (symbolicky) absolutního světla.

Malba bílou byla pro mě často neuspokojivá, protože ji nešlo udržet ve věcné rovině, v odstupu. Letos jsem zkoušel, jak se netknutý, ideálně bílý, průmyslově šepsovaný povrch minimálním zásahem (neznatelná lazurní vrstva) zpřítomní jako hmota obrazu. (série Visible Paintings, 2010)

Pro mne je zajímavé, jak se dá obraz zredukovat až na samo minimum, ale stále dokáže emocionálně působit, byť emocionálně v tom smyslu, že působí především skrze naší tělesnost."

Dodejme, že s Novotného obrazy se v budoucí době setkáte na výstavách Fundamenty & Sedimenty v pražské GHMP, Plocha, hloubka, prostor v Moravské galerii v Brně, na výstavě věnující se konceptu v umění v brněnské Wannieck Gallery a v prestižním muzeu  Kolumba v Kolíně nad Rýnem.

Jaromír Novotný: Visible Paintings. Jiří Švestka Gallery, Zimmerstrasse 88-89, Berlín. Výstava trvá do 22. ledna.

autor: Ondřej Váša | 20. 1. 2011 22:00

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama