Stephen King zplodil syna s hororovými schopnostmi

Jarmila Křenková
7. 9. 2010 13:55
Co se stane, když vám v malém městě narostou rohy
Foto: Aktuálně.cz

Recenze - V Čechách moc hororů nevychází. Trh je zásobován především schematickou zábavou, jakou produkuje třeba Dean Koontz, nebo různými vampýrskými zhůvěřilostmi, které mají s hororem společného asi tolik, co chcípák Edward ze Stmívání s démonickým hrabětem Orlokem.

Občas se objeví překlad Dana Simmonse a systematicky je tu vydáván vlastně jen Stephen King. Ten slavně prorokoval budoucnost žánru Clivu Barkerovi, dotyčný se ale na horor ostentativně vykašlal a zaměřil se na temnou fantasy. Ano, svět je zvrácený; stejně jako skutečnost, že na nové budoucnosti musel King nakonec zapracovat osobně.

Foto: Aktuálně.cz

Joseph Hillstrom King zdědil po otci vypravěčský talent, dovede být barkerovsky naturalistický, smyslem pro zkratku a budování atmosféry nezapře zkušenost s tvorbou komiksů. Pod jménem Joe Hill, které jako by odkazovalo k jeho postavám i ke kingovské poetice, debutoval románem Černá krabice; Rohy jsou teprve jeho druhým textem.

V rytmu Sympathy for the Devil

Mladík Iggy se v den výročí tragické smrti své přítelkyně Merrin probouzí s kocovinou a ďábelskými rohy na čele. Vybavuje si pouze, kterak zneuctil pomníček své milované. Její vraždu měl dlouho na triku, ale i poté, co byl zbaven všech obvinění, živořil v prostředí amerického maloměsta s cejchem doživotního vyvržence.

Jeho peklo teď ovšem dostává zcela nový rozměr. Lidé Igovi na počkání sdělují nejbizarnější představy, přísně střežená tajemství a děsivé pravdy o sobě i o druhých - včetně okolností vraždy jeho dívky. Cestu pomsty v rytmu Sympathy for the Devil střídají výpravy do hluboké minulosti všech zainteresovaných.

V Hillově románu je - podobně jako u tatínka krále-Kinga - těžké postihnout pravou podstatu zla. Jeho povaha je krajně indiferentní a bere na sebe mnoho podob. Neurčitost se pro oba autory stala příznakovou; stálá přítomnost čehosi, co hrdiny a jejich vidění světa přesahuje, žene děj k mrazivým koncům a dodává textům temně spirituální nádech.

Foto: Aktuálně.cz

Nemožnost oddělit božské od ďábelského ovšem u Kinga nikdy nebyla tak výrazně propojena s hlavní postavou. Hillův hrdina Iggy může být mstitelem, jenž je obdařen výjimečnými schopnostmi, i čerstvě zrozeným démonem.

Hill se přirozeně vztahuje ke kingovské mytologii, aniž by šlo o prvoplánové citace nebo bezhlavé napodobování. Nechybí porce umně stupňovaného děsu, dechberoucí závěrečný zvrat ani reálie maloměsta, do něhož zavítalo zlo, které rozezná pouze hrstka vyvolených, potažmo výrazní, často nově příchozí nebo něčím traumatizovaní jedinci.

Inscenuje pro své čtenáře vzrušující hru, provázenou permanentním pocitem čtenářského deja vu. Provádí nás světy, které působí velmi povědomě, ale zároveň jsou čímsi neznámé a lákavé.

Navenek vypulírované maloměsto

Když autor v retrospektivních pasážích rozvíjí příběh partičky kamarádů, které postupně semlel čas, je naopak melancholický až rozjímavý. Autority tu vystupují jako narušitelé, zvláštní důraz je kladen na prvek tajemství. Snově prchavá atmosféra romance Iga a Merrin asociuje obrazy veličin alternativního komiksu, jako jsou Craig Thompson (Pod dekou) nebo Charles Burns (Černá díra).

Foto: archiv

Potřebu úniku ze zorného pole rodičů kompenzují nejrůznější šedé zóny, kde se mohou dít věci úžasné i vskutku děsivé. Nezáleží, jestli jde o reálně existující prostor staré slévárny, kde se neustále poflakují partičky středoškoláků, o hypnotické vlnění kukuřičných polí nebo stromový dům z myšlenek.

Hillova poetika míst tu spočívá ve stálém napětí mezi uhlazenou středostavovskou idylou navenek vypulírovaného maloměsta a džunglí mladých, kterou neustále mapuje bdělé oko církevní morálky. Výsledek pak nejvíc připomíná Americkou krásu zbavenou midcultové líbivosti - tak, jak by ji asi natočil David Fincher. 

Joe Hill se vyjadřuje úsporně, s distribucí motivů i kompozicí pracuje systematicky, výsledný tvar působí velmi promyšleně: každá informace funguje jako dílek skládačky a ve struktuře vyprávění má pevně dané místo. Spolu se střídáním časových rovin a proměnami vypravěčské perspektivy je to velmi efektní; stylovou sevřeností se navíc Hillovy romány ve srovnání s Kingovým smyslem pro spontánní plynutí textu jeví analyticky daleko přístupnější.

Zdánlivě pokleslý žánr

Tedy co do stylu možná, interpretačně nikoliv. Přestože texty obou autorů formálně vypadají dost odlišně, významy vytvářejí podobným způsobem: skrze proud informací i vnitřní monology hrdinů, stejně jako smyslem pro drobnokresbu a detail i citlivou prací s přímými odkazy.

Čtěte také:
Je to dlouhé a tlusté a jde z toho hrůza. Co je to? To!

Dostane se nám zásadních životních ponaučení („honit si ho nad komiksem… to není dobré"), velkých pravd nezbytných pro chod vesmíru („Kissáci jsou židi") i roztomilých žánrových obrázků („dívky na Rakvové skále byly poseté kousky syrového masa jako ta holka v Carrie"). 

Hill je navíc schopen poutavě referovat o nejrůznějších popkulturních fenoménech - od filmů, literatury, komiksů a televize až po rockovou symboliku, módu či jídlo; a ty pak s lehkostí a vtipem zasazuje do plastického obrazu pozdních devadesátek.

Nenechává se pravidly žánru ovládat, pouze elegantně využívá prvky, které zrovna potřebuje, a daří se mu tak dosáhnout toho, aby žánr pracoval pro něj. Rohy jsou důkaz, že přes agónii nakladatelského průmyslu budoucnost hororu existuje - a jedna z jeho definic, jež ho stále chápe jakožto literaturu pokleslou, je minimálně v tomto případě poněkud vyšeptalá.

Joe Hill: Rohy. Přeložila Adéla Bartlová, 304 stran. Vydalo nakladatelství Pavel Dobrovský - BETA, Praha 2010. Doporučená cena 269 Kč.

 

Právě se děje

Další zprávy