Praha - Opuštěných budov, které o své původní uplatnění přišly už dávno, je v Praze nemálo. A každá takováto stavba bez života má nějaký svůj příběh. Jen málokterý je ovšem natolik silný a pohnutý jako ten, jenž se skrývá v prostorách pražského nádraží Bubny. Právě odtud totiž odjížděly první transporty, které vezly na padesát tisíc židů vstříc těžké dřině i smrti.
Protože už budova dávno neplní svůj účel, zrodila se myšlenka, že by se mohla stát místem živé vzpomínky na hrůzy druhé světové války. Obecně prospěšná společnost Památník ŠOA Praha, kterou reprezentují mnohé osobnosti českého kulturního života (mimo jiné dokumentarista Pavel Štingl, herec Tomáš Töpfer, malíř a sochař Jaroslav Róna či herečka Táňa Fischerová), se chopila iniciativy zbudovat v někdejší nádražní budově Českých drah stálou expozici s prostorem pro diskusi a setkávání minulosti se současností.
Prvním krokem na této nepochybně nelehké cestě se stala právě probíhající výstava Kadiš. Že bude ona cesta skutečně nelehká, se ukázalo už v jejích prvních zákrutách, k znesnadnění instalace totiž značně přispěla povodeň, která znemožnila přivézt na místo určení nejzásadnější artefakt celé výstavy - sochu Aleše Veselého Kaddish.
Monumentální kovová plastika svařovaná z různých prvků, kterou umělec vytvořil v roce 1967 na Sympoziu prostorových forem v Ostravě, získala dva roky po svém vzniku prestižní Cenu Matyáše Brauna a poutá pozornost kdekoli se znovu objeví. Že vzhledem k nepřízni přírody nemohla dorazit, ovšem nakonec nijak zásadně nevadilo. Celý projekt je totiž opravdu spíše otevřením diskuse o tom, jak by měl budoucí památník vypadat. První architektonické návrhy jsou ostatně k vidění v jedné z místností instalace.
Jako připomenutí hrůzností, které se ve zdejších zdech odehrávaly, ale už samotná instalace funguje výborně. Citlivě pracuje s geniem loci a návštěvníkovi neodbytně vrývá pod kůži pocity mužů, žen, dětí i starých lidí, kteří místem prošli při své cestě na smrt. Jejich tváře z průkazových fotografií shlížejí ze stěn a z reproduktorů jsou doprovázeny svědectvími těch mála, kteří přežili.
Po zemi se pomalu šourají jejich stopy promítané projektorem a místností zní řinkot mísený se slovy utrpení. V drobné místnosti někdejší úschovny zavazadel ve smyčce běží projekce pohledu na koleje - les, skály, najednou tunel a věčná tma. Poměrně jednoduchými, na první pohled snad poněkud prvoplánovými, prostředky tak instalace jen přiostřuje pocity, které člověku samy přijdou na mysl, objeví-li se mezi stěnami s takovou minulostí.
A „zažít" může návštěvník celý příběh deportace pražských židů, výstava totiž začíná už na místě, kde byly transporty registrovány, tedy na někdejším Radiotrhu, před dnešním Parkhotelem. Tyčí se zde scénická konstrukce, na níž je zavěšen návrh další sochy Aleše Veselého plánované právě pro toto místo. Od ní pak vede přímá cesta na nádraží, kterou lze projít přesně tak, jak ráno před rozedněním pochodovaly zástupy deportovaných.
Jelikož jde členům společnosti Památník ŠOA Praha opravdu především o rozproudění debaty nejen o holocaustu, ale i o způsobu, jakým by měl být dnes připomínán, pojí se k současné výstavě i bohatý doprovodný program. Ve čtvrtek 13. června v 18:00 bude v odjezdové hale Tomáš Töpfer předčítat vybrané pasáže z díla nedávno zesnulého literáta Arnošta Lustiga, v pondělí 17. června v 17:00 proběhne veřejná diskuse pedagogů o otázkách výuky holocaustu a o dvě hodiny později se pak bude hovořit o novém územním plánu pro Bubny. Symbolický závěr doprovodného programu pak v úterý 18. června v 18:00 obstará akademická malířka Helga Hošková, „terezínské dítě", která bude se svou vnučkou diskutovat o generační různosti pohledu na fenomén šoa.
Kromě představení prostoru, jehož stěny by mohly vydat hrůzná svědectví, tak snad výstava Kadiš účinně nastolí témata, která se k naší nedávné historii vážou, a ukáže, jak podstatné je stále a dokola připomínat události, jež navždy poznamenaly společnost. Obzvlášť v době, kdy nás pomalu opouštějí poslední pamětníci, je bezpochyby namístě, aby byl v Praze konečně vybudován důstojný památník, který tu pořád pohříchu chybí.
