Na bílem nebo sytě barevném podkladu je systém kruhů, čtverců a spojnic nepravidelného tvaru. Divák si nejprve musí odmyslet rozvernou barevnost, potom mu to dojde. Jsou to půdorysy komplexů historických staveb, nákresy, které bývají výsledkem práce archeologů.
"Architekturu jsem chtěl zpracovat už dávno. Přemýšlel jsem, jak na to, až se mi souběžně přihodilo několik událostí: Měl jsem z antikvariátu knížky o českých hradech a zámcích, zároveň jsem četl stať o zenbuddhistickém vnímání věcí, a pak jsem se navíc ocitl v těžké situaci, zemřela mi dcera," říká čtyřiašedesátiletý malíř Stanislav Diviš.
Důležitým impulzem se stal zenbuddhistický text o mnichovi - učiteli, který dá jednoho dne svým studentům za úkol, aby vystihli podstatu džbánu, jejž před ně postavil. "Měli na to několik dní. Popsali materiál nebo účel. Ale mnich nebyl spokojen. Správnou odpovědí bylo, že nejdůležitější je prázdný prostor uvnitř džbánu. To mě oslovilo, sám jsem byl ve stavu, kdy jsem prázdno cítil úplně fyzicky," vzpomíná Diviš.
Ve stejný čas si také prohlížel půdorysy prastarých, neexistujících staveb. "Jediné, co po nich zbylo, byly stopy po zdivu. S ohledem na to, co se mi stalo, jsem ten prázdný prostor dřívějších architekur začal bytostně cítit. Tak jsem ty prázdné prostory začal malovat. Láká mě zapomenutá, ztracená paměť. Je jedno, že jde o architekturu, může to být i bytost nebo událost," vysvětluje autor.
Ve svých obrazech se přesně drží skutečných archeologických půdorysů, jejich náplň si ale vymýšlí. Dává jim nový příběh, který vystihuje barva. Stanislav Diviš je velkým znalcem symboliky barev, každý obraz předchází desítky skic, v nichž barevnost vylaďuje. Ale i když divák význam barevných tónů nezná, je mu jasné, že malíř sahá výhradně po pozitivních, nebo spíše nadějeplných tónech.
"Nechci přinášet žádnou negaci. Na to, abych přežil každý den, potřebuji notnou dávku naděje," říká umělec, který ji hledá také ve filozofickém přesahu obrazů.
Jednu ze čtyř nevelkých místností pražské galerie zaplňují i starší práce z roku 2012, jež sérii nových obrazů předznamenaly. Jsou to papírové krabičky, obaly na telefony a další zboží. "Využíval jsem takové typy, které vypadaly jako architektura," popisuje autor, jenž pomalované krabičky vystavuje hrbolatým dnem vzhůru.
Stanislav Diviš
- Malíř, pedagog a hudebník se narodil 20. 11. 1953 v Kutné Hoře.
- Než se dostal po několika neúspěšných pokusech v roce 1982 na pražskou Akademii výtvarných umění, vystřídal řadu dělnických profesí. Pracoval jako kreslič na vykopávkách, průvodce v muzeu, dělník v rámařství, závozník v pivovaru nebo závozník u fekálního vozu.
- Po třech letech studií byl pod záminkou přestupu na UMPRUM z AVU vyhozen.
- Se spolužákem Jiřím Davidem uspořádali v letech 1984 až 1987 sérii polooficiálních, na svobodě projevu založených výstav nazvaných Konfrontace, které vyústily v založení skupiny Tvrdohlaví (1987 až 2001).
- Za prvním rozpadem Tvrdohlavých po výstavě v Městské knihovně v Praze v roce 1991 stojí kuriozní důvod: "Nejhorší bylo stěhování velikých dřevěných soch Michala Gabriela po schodech knihovny. Tehdy jsem si říkal, že je to nenormální, dělat čím dál větší sochy a ničit tak zdraví nás ostatních. A protože s tím nepřestal a nikdo už mu je nechtěl pomáhat tahat, dohodli jsme se po výstavě na zrušení skupiny."
Stanislav Diviš je také pedagogem, devět let učil na akademii a sedm roků vedl na UMPRUM ateliér malby. Vždy chtěl, aby studenti o své práci uměli mluvit a obhájit ji. Překvapilo ho, že od jiných pedagogů slyšeli něco jiného. "Byli vedení k tomu, že o tvorbě není třeba mluvit, že to je přece vidět. To je podle mě velký omyl," říká malíř.
Vychází přitom ze své zkušenosti. "Každé téma připravuju roky. Nejsem typ, že bych si stoupl k plátnu a začal. Musím mít jistotu, že vím, proč to dělám. Důležité je obhájit si to přes sebou samým."
Stanislav Diviš pochází z dělnického prostředí. Touha stát se malířem u něj propukla zcela nečekaně. "Bylo mi asi šestnáct a hodně jsem četl sci-fi. Šel jsem do knihovny půjčit si nějakou knihu, možná od Stanislava Lema, a když ji šla knihovnice hledat do regálu, náhodou jsem sáhl do police s obrazovými publikacemi," vypráví malíř.
Šlo o monografie Františka Kupky. "Neotevřel jsem ji na začátku, ale v prostředku, kde byly abstrahované věci. Měl jsem z nich vesmírný pocit. V době, kdy jsem se zabýval sci-fi a vesmírem, jsem se potkal s obrazem, v němž to všechno bylo. Ani jsem vlastně nevěděl, že jde o obrazy. Knihu jsem si půjčil a přečetl."
Nadchlo ho, když se dozvěděl o Kupkově vývoji od realismu až k "realitě vědy a vesmíru". Tehdy ho napadlo, že by se chtěl stát malířem.
