Rozhovor - Petr Kolečko je dramatikem nejmladší generace, který v posledních letech s úspěchy píše pro několik divadel v Česku. Je autorem dramat Britney Goes to Heaven, Bohové hokej nehrají, Láska vole nebo Soumrak bodů. Jeho hry byly přeloženy do cizích jazyků i prezentovány za hranicemi, v Krakově nebo New Yorku. Jeho novinka Jaromír Jágr, Kladeňák, kterou připravil společně s režisérem Tomášem Svobodou, měla v pátek premiéru na Kladně.
Jsi teď coby mladý nadějný autor poměrně v kurzu - vcházíš zadními dveřmi do mediálního světa, z kterého čerpáš. Vnímáš to, že jsi respektován jako nový hlas české dramatiky, jako jistý závazek, třeba i omezení?
Určitě to závazek je, přinejmenším k řemeslu. Asi už nemůžu vylézt ven s každou blbostí, která mě napadne. I v tom psaní přece jen existuje nějaká míra profesionality a tu už bych měl dodržovat. Co se týče zadních mediálních dveří, ono to trochu souvisí s Rubínem, kde jsem umělecký šéf a kde nemáme moc peníze na placenou propagaci. Snažím se proto jít mediálním výstupům vstříc. Jinak si v tom nelibuji.
Jaká omezení nebo výběr spolupracovníků jako umělecký šéf této malé pražské scény stanovuješ? Kromě toho, že zde uvádíš vlastní texty, snažíš se o jistou formu generačního divadla?
Jde vlastně jen o autorskou podstatu jednotlivých inscenací, to je pro nás důležité jako jediné pojítko. Nejde o to, jestli je to původní hra, nebo nějaký konceptuální scénář, musí to být hlavně autorské. A o generaci pak už taky nejde. Koneckonců u nás dělají umělci všech generací.
Píšeš často na zakázku divadel. Má divadlo právo se vyjadřovat k textu? Stimulují tě tyto nabídky, klidně i tematické, jak je to například v případě Jaromír Jágr, Kladeňák? Nakolik respektuješ poznámky režiséra během procesu psaní, když už třeba poněkolikáté spolupracuješ s Danem Špinarem nebo Tomášem Svobodou?
Já jsem vždycky rád za každé druhé oko, ať už jde o režiséra nebo třeba dramaturga divadla, když to je na zakázku. Je ale samozřejmě rozdíl, když hru píšu z nějaké přirozené inspirace a divadlu (či divadlům) ji později nabízím, protože v tu chvíli mám tendenci se víc bránit. V zásadě jsem ale vždycky nějakého "poznámkovače" měl, a to i v Rubínu, kde tak fungují režiséři inscenací.
Vím, že tě zajímá sport, taky jsi byl mimochodem asi jediným ze studentů režie/dramaturgie na škole, co si místo her do školy v ruce nosí Sport. Je pro tebe sport obsesí, nebo provokací? Zajímá tě jako dramaticky nevytěžené téma, anebo jej vnímáš podobně jako Elfriede Jelinek jako určitý mediální svět plný tragických a komických schémat (viz Sportštyk)? A nezajímá tě spíš svět, který se točí okolo sportu?
Mne sport zajímá, ale to, že jsem napsal už dvě hry o sportu, je skutečně spíš náhoda. Bohové hokej nehrají mají sport jen v názvu, Soumrak bodů byla hříčka na DAMU, když jsem chtěl napsat něco o fotbale. No a teď s Jágrem se to tak nějak "muselo". Dostali jsme zakázku dělat něco, co by se týkalo kladenského genia loci, a prostě se nám nechtělo hrabat v tunelu Poldovky nebo sociálních tématech. Tak byl Jágr nejschůdnější a nakonec při psaní přirozeně i nějaké téma vyrostlo. A kdo mě zná, tak ví, že mě zajímají i jiné věci než sport.
Co tě na příběhu Jaromíra Jágra zaujalo a proč jste se rozhodli konfrontovat jej s texty filosofa Ludwiga Wittgensteina? Co mají tyto dva světy společného?
Měli jsme problém v Jágrově životopise najít dramatický potenciál, který vlastně vstoupil až s tím, že se hokejistům zjevují filozofové (Jágrovi logicky s Kladnem spojený Wittgenstein). A ta konfrontace někoho, kdo opravdu něco dělá, a všech těch, co sedí u kafe a baví se o depresivní metafyzice, se vlastně stala nosným tématem hry. Nejde ani tak o Wittgensteina a jeho filozofii. Je to o myšlení v obecném slova smyslu a o hrdinství v obecném slova smyslu.
Proč jste si vybrali jako herce Davida Matáska? Není to příliš poplatné určité popularitě?
Chtěli jsme, aby Jágra hrála skutečná osobnost, ale aby to byl zároveň vynikající herec. Nemyslím si, že by Matásek byl zas až taková bulvární hvězda, je to především skvělý herec. A to je rozhodující. Komerční parametr to má spíš pro kladenské divadlo než pro nás. Ale nemohu se tvářit, že tam žádný není.
| Čtěte také: Jágr znovu nastoupí za Kladno. Už je vyprodáno |
Máš pocit, že některé tvé hry přežijí několik sezón, anebo ti nevadí, že do jisté míry někdy plní funkci takového dramatického fastfoodu?
Tak ona třeba Britney Goes to Heaven jde letos do čtvrté sezóny, Soumrak bodů se taky hrál skoro tři roky. Myslím, že tohle není pravda. Je jen potřeba rozlišovat mezi konceptuálním scénářem napsaným pro konkrétní inscenaci, jako je Jágr nebo House of Love, kterou hrajeme v Rubínu, a regulérní divadelní hrou, kterou je možno interpretovat v různých divadlech, jako je Britney, Soumrak bodů nebo právě Bohové hokej nehrají.
Myslel jsem to spíše tematicky - za deset let možná Jágr nebo Britney nebudou nikoho zajímat. Nebude ti vadit, že zmizením sledovaného objektu z očí publika zmizí vlastně i tvá hra? Že má omezený akční rádius?
Je to různé. Nemyslím, že by u Britney bylo rozhodující, že je tam postava Britney Spears, Bohové hokej nehrají dokonce ani žádný takový dočasný motiv nemají, Soprán ze slapské přehrady také ne. Jágr je scénář jedné inscenace, tam je to jasné. Ale u těch dalších věcí rozhodne spíše kvalita a to, že ten tebou zmíněný "boom" okolo mého psaní prostě skončí.
Existuje něco nebo někdo, kdo tě učil psát, anebo ti přinejmenším dobře radil? Nemyslím jen to, že ses účastnil rezidenčního pobytu v Royal Court Theatre, kde jsi měl šanci hovořit se známými dramatiky. Ale kde se u tebe jako studenta dramaturgie vzala ona touha psát? Měl jsi nějaké sklony ke grafomanii od dětství?
Vlastně mne konzistentně vedla pouze Daria Ullrichová na DAMU, která je dramaturgyní Národního divadla, ale stejně mě tak nějak nechala napospas vlastnímu vývoji. Spíš mně poznámkovala texty Láska vole a Soumrak bodů. K té grafomanii - psaní mě vždycky bavilo někdy od puberty, ale k tomu, že se tím nakonec živím, došlo tak nějak uměle, nebo naopak náhodně.
Jako student dramaturgie na DAMU jsem cítil nedostatek textů, protože mě to interpretační divadlo úplně nenaplňovalo. Zároveň mě úplně nenaplňovala ani ta dramaturgie - tak jsem si ty texty začal k dramaturgování přinášet sám s tím, že jsem je napsal.
No a k tomu někdy pejorativnímu slovu grafoman. Já jsem podle určitého výkladu toho slova vlastně totální antigrafoman, protože u mě nic nekončí v šuplíku a píšu často z popudu jiných... Ale tam nejde o to slovo, spíše můžu mluvit o problému, že když se tím člověk v dnešní době chce živit, musí psát víc, než by chtěl. A já píšu víc, než bych chtěl - což se ale za grafomanství vlastně taky nedá považovat.
Když jsi mluvil o tom, že ti jako dramaturgovi chyběly texty a začal jsi víc psát, znamená to, že je dramaturgie pro tebe jako obor zbytečný, nebo jsi pouze v určitou chvíli nenacházel tu pravou literaturu?
Mě dramaturgie nebavila osobně. Zkrátka mě to nebavilo dělat jako práci, přestože si myslím, že díky tomu, že zde dobře funguje instituce dramaturgie, pořád patříme k divadelní špičce ve světovém měřítku.
Proč myslíš?
Patříme ke světové špičce, protože jsem viděl představení v Americe, asi devět představení v Londýně, něco i v Rusku. Také jsem se bavil s jedenácti mladými dramatiky z celého světa, kteří patří ve svých zemích ke špičce, a jejich myšlení na naše české prostě nestačí. Jediní, kdo nás válcuje na celé čáře, jsou Němci. Tohle je samozřejmě můj názor, ale já tomu věřím.
V čem konkrétně převyšujeme ten standard, který se ti ve světě nelíbil?
Češi umí dobře přešaltrovat mezi totálním vhledem a absolutním nadhledem. Dokáží převracet paradoxy světa donekonečna. Balancovat mezi tragikou i komikou každého tématu. U hodně kolegů v Royal Court jsem měl pocit, že až příliš sledují jeden záměr či názor.
Spolupracuješ často s Danielem Špinarem a Tomášem Svobodou. Nicméně, máš ještě nějakého režiséra, s kterým bys chtěl dělat? Vysněnou modlu?
Vysněného režiséra nemám, ale myslím, že Tomáš i Dan jsou u nás naprostá špička. Teď jsem dělal s Thomasem Zielinským, to je to samé. Ještě jsou u nás legendy jako Pitínský, ale nevím, jestli se mi poštěstí třeba s ním pracovat.
V čem ti konvenuje rukopis Špinara a Svobody?
I když mají každý jiný rukopis, naprosto o nich platí to, co jsem říkal o kvalitách českého divadla obecně. Jsou to na jednu stranu divadelní fanatici se silným smyslem pro emoci a téma, na druhou stranu jim nechybí humor. Dan je spíš estét v dobrém slova smyslu a Tomáš nespoutaný prznitel divadelních forem - také v dobrém slova smyslu. Doufám, že toho společně ještě hodně uděláme. Strašně rád nahlížím při spolupráci do jejich choromyslných mozků a úchylných duší.
Jakou máš vnitřní ambici jít dál jako dramatik? Chystáš i tematický odklon?
Nemyslím, že jsem monotematický dramatik. To ze mě dělá jen trochu chybné obecné povědomí, takže není moc od čeho se odklonit. Jedná se spíš o určitá období. Udělal jsem jeden čas pár věcí v žánru "píčovina", potom pár věcí, které opravdu o něčem byly. Teď si myslím, že ty věci mají docela razantní témata, ať jsou jakákoli. Platí to o textu Díra inspirovaném Macbethem, co hrajeme v Rubínu, určitě i o Kauze Salome tamtéž. Dokonce i Jágr, kterého jsme napsali s Tomášem, má docela agresivní metaforu.
