Recenze - Divadlo Letí, soubor s vášní pro nové hry, uvedlo ambiciózní divadelní projekt - muzikál ve větším než malém množství Plantáž. Ke spolupráci na hudební verzi hry známého a uváděného německého dramatika Davida Gieselmanna vyzvalo skladatele Tomáše Poláka z MIG 21 a coby textaře Xindla X. Kdo ovšem od inscenace čekal pádný argument, že konkurz na provozování pražského Divadla Komedie mělo vyhrát právě Divadlo Letí, bude zklamán.
Gieselmann se ve hře inspiroval - jak sám uvádí - Čechovovým Višňovým sadem, na což se inscenátoři rozhodli upozornit poněkud polopatistickými a rušivými přímými citacemi - místo aby se soustředili na výstavbu charakterů, z nichž by tato návaznost vysvítala.
Parta „alternativně" smýšlejících lidí žije v polorozpadlém domě s přilehlou plantáží marihuany a ve svém huličském opojení vlastní jinakostí a pohodovostí pomalu zahnívá. Centrální konflikt hra buduje kolem dvou postav: Joachima, který zbohatl na počítačovém programu, a stal se tak milionářem, a dýdžejky Lucie, majitelky domu i plantáže, která žije výhradně přítomností a neví, co s ní bude, až o dům přijde kvůli dluhům.
Hlavním tématem hry se zdá být ono zahnívání a rozpad komunity, z jejichž radikálních názorů a postojů, opřených o reálnou zkušenost dnešního světa, se stálým opakováním a únikem do jiné reality v komunitě stala vyprázdněná klišé. Konflikt s Joachimem, který před ostatními dlouho tajil své bohatství a který na závěr dům i s plantáží koupí v dražbě, aby v něm vybudoval velké kulturní centrum, není nijak vyhrocený - a v inscenaci dokonce odchází všichni pospolu a s úsměvem.
Divadlo jako jeden velký squat
Scéna představuje společný prostor domu zařízený po různu sesbíraným nábytkem nejrůznějšího stylu; kvůli ne úplně šikovnému prostorovému uspořádání divadla ovšem vidí realistickou kuchyňku vlevo nebo plátno v pozadí jen část publika. Na plátno se promítají postavy a jejich aktivity v jiných částech divadla mimo scénu. Tento výtvarný koncept (Pavel Kodeda), kdy se jeviště stává pouhou výsečí squatu, organicky vychází ze hry a inscenaci ozvláštňuje. V podstatě realistické kostýmy Vladimíry Fomínové variují různé módní trendy a dotvářejí celkovou atmosféru squaterské komunity.
Přestože nápad s využitím celého divadla inscenaci svědčí, scénografie svou realističností předznamenává jeden z jejích hlavních problémů: nesourodé propojení realistického herectví a inscenování s tanečně-pěveckými revuálními výjevy v jednotlivých písních. V rozporu s realistickým uchopením textu se navíc ocitá i sama hudba - těžko uvěřit, že squatteři a alternativci budou poslouchat nepříliš invenční pop, jaký se line z jeviště.
Nezachrání to ani pár krotkých hip-hopových výstupů a bohužel ani texty písní, které si co do invence s hudbou příliš nezadají. Pomyslnou perlou je scéna, v níž obyvatelé plantáže nábožně naslouchají sentimentální písni v podání životem zkoušené dívky Nataši ztvárněné Anetou Langerovou.
Muzikál v menším než dostatečném množství
Muzikálová čísla jsou na text navěšena jako ozdoby na vánoční stromeček a nelze se zbavit dojmu, že by se nic podstatného nestalo, kdyby se písně různě zpřeházely, vytvořily se z jiných situací, nebo kdyby tu vůbec nebyly. Místo velkorysého syntetického muzikálového divadla se režisérce Martině Schlegelové podařilo vytvořit jen realisticky uchopenou inscenaci doplněnou o několik volně souvisejících písňových čísel, což je škoda i vzhledem k tomu, že soubor divadla Letí podává velmi kvalitní pěvecké výkony a prokázal, že je schopen tento žánr zvládnout.
Také zpěvačka Aneta Langerová zvládla hereckou premiéru velmi dobře, nabízí se však otázka, proč vlastně má být poměrně náročná činoherní role Nataši obsazena zpěvačkou, když je jí přidělena jen jedna sólová píseň. Zda obsazení Xindla X vyzní podobně arbitrárně, musí posoudit jiní, na premiéře v roli Tigera Bunche, který komunitu přepadne a zajme, vystoupil dramatik Mark Ravenhill s tlumočnicí Danou Hábovou.
Nejen Ravenhillův velkolepý pěvecký výkon v hudební travestii, ale především jeho excentrický herecký výkon, k němuž Dana Hábová tvořila svým střízlivým a mírným tlumočnickým projevem vtipný a ironický komentář, konvenoval s šíleností i tempem této slepé odbočky na cestě k rozuzlení dramatu.
Divadlo současných textů?
Jakékoli divadlo, které myslí uměleckou práci vážně, se nesmí bát experimentu a risku. Tento experiment Divadlu Letí v koprodukci se Studiem Damúzou ovšem nevyšel. Důvodem by mohlo být právě toto, že se režisérsko-dramaturgický tandem Martina Schlegelová - Marie Špalová svým způsobem zřekl důvěry v text, který se jal vylepšovat čechovovskými citáty počínaje a muzikálovými výstupy konče - ačkoli právě důsledná a přesná práce s textem byla dosud jejich největší devízou.
Na druhou stranu nutno říct, že snahu tvůrců text „posunout dál" chápu, protože volné zřetězení epizod ze života komunity s natahovaným koncem, který postrádá dramatický oblouk a do jisté míry i téma (což inscenace nechtěně ještě podtrhla), si o takové „posunutí" přímo říká. Proto se nabízí i druhá úvaha - může být pouhé uvádění současných textů dostatečným a nosným uměleckým programem? Nemělo by se divadlo profilovat spíše tematickým zaměřením nebo specifickou estetickou podobou?
Nejnovější inscenace Plantáž k takovým otázkám přímo vybízí. Inscenaci nechybí dobré nápady ani kvalitní herecké i pěvecké výkony (zejména mužské části souboru - Richard Fiala, Tomáš Jeřábek, Tomáš Kobr, Ondřej Novák), ale jako celek působí značně nesourodě a nepřesvědčivě.
Až příliš mnoho věcí nevychází ani ze zvoleného textu ani z tématu (včetně onoho angažmá Anety Langerové či Xindla X). Jakoby spíše byly vedeny touhou po komerční úspěšnosti než skutečnou vůlí vztahovat se divadlem k současnému světu.
David Gieselmann: Plantáž, režie: Martina Schlegelová, hudba: Tomáš Polák (MIG21), texty písní: Xindl X, scéna: Pavel Kodeda, kostýmy Vladimíra Fominová. Divadlo Letí a Studio Damúza v Divadle Na Prádle. Premiéra 15. března 2012.
