Recenze - Jiří Sopko tak jako každý v 60. letech prošel téměř povinnou abstraktní periodou, aby zakotvil v hájemství nové figurace. Té zůstal věrný dodnes. Jeho rukopis je nezaměnitelný; pakliže jste Sopka viděli jednou, příště ho poznáte na první pohled. Jestli je to dobře, nebo špatně, záleží na vašem vkusu.
Jeho nazí kulohlavci mohou sami o sobě nadchnout i nevzbudit zájem. Podobné je to s barevností, Sopko je výrazný kolorista fauvistického střihu a s pokládáním sytých a ostrých odstínů barev do tvrdých kontrapunktů neměl nikdy problém. Jeho kolorit lze obdivovat, ale stejně tak z něj může rozbolet hlava.
To, co dělá Sopka Sopkem a v čem je nenapodobitelný, je ovšem skvělá kombinace těchto dvou komponentů dohromady.
Je často zařazován do proudu české groteskní malby, ale pravdou je, že se u jeho obrazů za břicho popadá opravdu jen člověk s velmi vyhraněným smyslem pro humor. Jestli je v nich něco z této oblasti, tak maximálně existenciální poloha pantomimy nebo němé "chaplinovské" etudy, u kterých ale svět spíš o poznání zhořkne.
Sopko je prozaik; jeho postavy se nepitvoří, než aby hrály, jsou ve svém prostředí vlastně toporné a zabředají v trochu bezradné, trochu zamyšlené každodennosti. Přesto Sopko důsledně pracuje s vizualitou odpozorovanou ze skutečnosti, v podstatě si ani moc nevymýšlí a nepřikrášluje. Vše za něj obstará jeho stylizace. Kompozice mraků je odkoukaná z letadla, geometrizující barevné plochy zase ze šňůry na prádlo…
Sopko v jistém slova smyslu maluje jako malé dítě s dospělýma očima. Má svou polohu dokonale řemeslně zvládnutou, přesto často zachovává prostá schémata dětských kreseb úderná jako máloco, která "jen" z plochy převádí do prostoru.
Člověk je panák, budova domeček z karet, nábytek stůl se šupletem, hory zvlněná jsou křivka na obzoru, pole a louky barevná plocha, květina pětilístek, mrak naducaná elipsa.
I volba barevného spektra v mnohém připomíná bezstarostný automatizmus dítěte, ale tak jednoduché to samozřejmě není. Sopko vystačí s málem, ale svůj minimální arzenál zvládá dokonale. Málokdy netrefí, většinou co obraz, to zásah.
Přestože je rudolfinská výstava koncipovaná trochu k výročí Sopkových pětašedesátin a zároveň jako "promo" k jeho monografii, není to retrospektiva. Obrazy jsou většinou vytvořené po roce 2000, Sopko je také autorem koncepce.
Vybíral solitéry, diptychy i malé série, více méně zřejmě podle citu, proti prostoru se nebál nasadit i drobné osobní formáty - a dobře udělal. Člověk nepotřebuje velký odstup, naopak vpíjí se do obrazu očima zblízka a nic ho nenutí zvednout hlavu a konfrontovat plátna se zívajícím prostorem vzdušných sálů.
Ani tematicky Sopko neskládal své malby do přeobsáhlých řad, které by mohly začít nudit. Navíc jeho svět není doslovný. Jsou to obrazy se třemi tečkami na konci a dojem z nich zůstane v hlavě i tomu, kdo expozici jen "proběhne" - přestože výstava v Rudolfinu není v podstatě ničím výjimečná a nepřináší nic víc ani nic méně než autorův standard.
Jenže Sopkův standard je pořádně nadstandardní.
Jiří Sopko. Galerie Rudolfinum, Praha 1. Autor koncepce výstavy a návrhu instalace: Jiří Sopko. Kurátoři Linda Sedláková a Petr Nedoma. Výstava se koná do 18. listopadu 2007. Oficiální stránku expozice najdete ZDE.
