Nebýt náhody, nejnovější soubor sochaře Stanislava Kolíbala by nebyl bílošedý, nýbrž černý.
Už si chystal dřevěné desky, aby pokračoval ve svých Černých reliéfech, když se mu do ruky dostal jeho vlastní, osmdesát let starý školní sešit s geometrickými cvičeními. Jako dvanáctiletý gymnazista do něj Kolíbal pečlivě rýsoval, pomocné čáry geometrických tvarů se na stránkách sbíhají a protínají.
Nyní v tom umělec spatřil nečekané fragmenty svých pozdějších děl a rozhodl se k nim vrátit se zkušeností dvaadevadesátiletého muže. Výsledek je k vidění na současné výstavě v pražské Galerii 1. patro.
Návrat k dětskému námětu není přímočarý. Kolíbal nepracuje s papírem, nýbrž s dřevěnými deskami geometrických tvarů, které na sebe vrství. Vznikají bílé reliéfy s vnitřními obrazci, jejichž obrysy tvoří linky podobné obrysovým i vnitřním čarám ze školního sešitu.
Autor některé hrany zvýrazňuje, záměrně si ale občas vybírá "čáry", které jsou z hlediska geometrie špatné, měly by naopak zůstat tenké. Tady však nejde o matematiku, spíš o kresbu sochařskými prostředky.
Ani bílá barva není papírově dokonalá. "Na bílém povrchu zdrsnělém pískem se po nanesení tmelu vytváří při leštění struktura tmavších skvrnek, jako by šlo o kámen," popisuje svůj postup Stanislav Kolíbal, který má pro bílou barvu slabost.
"Mám ji rád, protože není ničím. Nevnuká myšlenky, ale je poslušná našich myšlenek. Neleží v trávě jako kámen, ani neroste jako strom. Teprve vzniká a všechno dovoluje," nechal se slyšet ve starším rozhovoru.
Ve tři roky starém dokumentu České televize zase Kolíbal popisuje bílou barvu, jak se mu do paměti uložila v dětství: "Bydleli jsme v hornické kolonii, v prostředí špíny, bídy, primitivismu. Ale když se člověk ráno probudil a otevřel oči do čistého bílého stropu, krásně to kontrastovalo ke všemu okolnímu. Tak jsem si bílou barvu oblíbil. Byla nejdál od reálu," vzpomínal Kolíbal na dětství strávené v Orlové a později v Ostravě.
Nynější pražská výstava ukazuje nejen nejnovější soubor a několik stránek školního sešitu z roku 1937, ale také Černé reliéfy z osmdesátých let a několik plastik z let šedesátých. Právě tehdy Stanislav Kolíbal dosáhl mezinárodní proslulosti. I když žil za železnou oponou socialistického státu, svou tvorbou naplnil nejnovější tendence vznikajícího konceptuálního umění.
Na velkou přehlídku současného sochařství si jej vybral kurátor z Guggenheimova muzea v New Yorku, vystavoval také v Torontu a Montréalu, v Tokiu nebo Římě. Velkou výstavu měl v Miláně. To už byl ovšem rok 1973 a se sílící normalizací pro Kolíbala přišel zákaz výstav i vývozu, natož prodeje umění do zahraničí.
Socialistické úředníky prý naštvalo, že se milánská výstava do posledního díla prodala. Kolíbal se pak doma neobjevil na žádné větší přehlídce až do roku 1988.
"S panem Kolíbalem jsem spolupracovala na výstavě ve Velké Británii," vzpomíná ředitelka sbírky současného umění Národní galerie Milena Kalinovská, která v minulosti působila jako kurátorka v Londýně a nyní otevírala přehlídku v Galerii 1. patro.
Na Kolíbalovi oceňuje dvě věci: že si našel vlastní cestu a že nezůstává jen u promyšlené formy. "Obsah jeho prací sice není hned patrný, ale je v nich zobrazena určitá nejistota a zranitelnost člověka. Čára není dokončená, linka je přerušená, niť přetržená - to jsou jeho metafory nejistoty," popisuje Kalinovská.
Stanislav Kolíbal: Spojitosti
Galerie 1. patro, Praha, výstava potrvá do 23. června
Aktuální výstava podle ní spojuje nejen kresby z dětství se současnou tvorbou. Spojitosti procházejí celou autorovou tvorbou. "Má cit pro geometrii, pro prostor i pro materiál, a také sklon ke zjednodušování. To všechno je patrné po celou jeho tvorbu až do nynějška," dodává kurátorka.
Stanislav Kolíbal je nejčastěji řazen mezi sochaře, ačkoli studoval něco jiného. Nejprve ilustraci na Vysoké škole uměleckoprůmyslové a potom ještě scénografii na DAMU. Jiná průprava mu dala nekonvenční pohled na věc. "Socha je objem, musí být těžká, říkali mi sochaři, ale já jsem tomu tak nechtěl rozumět," prohlašuje autor v televizním dokumentu režisérky Lucie Klímové.
K největším realizacím Stanislava Kolíbala patří ztvárnění předpolí pražského Nuselského mostu na pankrácké straně. "Veřejný prostor je svým způsobem velmi problematický. Dáváte něco někomu, koho neznáte, a nevíte, zda to tam uvidí rád," říká sochař, jehož trápí, že se jeho práce na mostě ztrácí pod nánosy sprejerů.
