reklama
 
 

Smrt múz ukazuje dlouhou cestu do literárního ráje

23. 8. 2012 7:36
Marie Michlová vydala ve svých 23 letech pozoruhodný a vyzrálý debut Smrt múz

Nejen v českém prostředí se občas setkáváme se snahou „prodat" umělecké dílo skrze mládí autora. Laciné dojetí („Ach, v takovém věku a již tvoří!") způsobuje, že úspěch slaví díla v nejlepším případě průměrná, a poukazovat na jejich nedostatky znamená koledovat si o obvinění ze škarohlídství, případně o aplikaci neprůstřelného argumentu „Však on/ona se vypíší".

Stále ještě existuje poptávka po mladých géniích, autentických výpovědích generací a odvážných experimentátorech, kteří otřesou hradbami konvencí. Tak ničím z toho Marie Michlová - přestože se vším výše uvedeným ve svém románu Smrt Múz zabývá - není. Je ale krásným důkazem, že ona logika zavírání očí před chybami mladých tvůrců je cestou do pekel a k devalvaci umění. Ono to totiž jde i jinak. Michlové je 23 a její román je prostě a jednoduše skvělý.

Příběh zbásněné Evropy

Přitom stačilo zdánlivě málo: „vypsat" se v soukromí (na románu pracovala osm let a zakomponovala do něj nejen svou vášeň pro příběh, ale i vědecký výzkum posledních let) a spolehnout se na tradiční (nakolik lze toto slovo vzhledem k zápletce románu použít) vyprávění. Ostatně kniha je v jedné své rovině, jak už jsme naznačili, i polemikou s typem umění, které se vyskytuje v každé době a zoufale a hlasitě se touží vidět (a být viděno) jako moderní... aniž by zvládalo základy.

Smrt Múz je životopisem největšího romanopisce 19. století Johna Smithe. Ten sice nikdy neexistoval, ale desítky vedlejších postav, s nimiž se na své životní pouti potkal, jsou reálné dostatečně i za něj. Však jsou to umělci a umění je, jak známo, větší než život. Hrdinové knihy svým uměním doslova žijí (Smith zcela běžně komunikuje s postavami ze svých děl), vzájemně se trumfují, tu si přejí, onde konkurují... pachtí se za oceněními i láskou davů. Žijí v době, kdy vzdor proti konvencím i role bardů národa stále ještě vyznívají  autenticky.

Jsou skutečnými hvězdami své doby a pro své umění věru trpí. Však je také jejich největší metlou ďábelská nemoc zvaná smrt Múz. Ta je smrtelná a postihuje především básníky do šestatřiceti let... Smithův život je s tímto prokletím vzletných duchů neodmyslitelně spjat a kniha by klidně mohla být zvána Dějinami poetické nemoci, které by byly podány pěkně v duchu školy annales (Michlová se ostatně dějinami každodennosti a mentalit zabývá)...

Zvolenou dobou a místem děje i důsledností, s níž do sítě svého příběhu autorka vplétá historické poznatky i autentické výroky osobností jako byli Scott, Byron či Disraeli, se tak kniha spíše než vedle velikánů vzletné a až mystické české historické prózy (Durych, Schulz, Vančura...) řadí vedle knih, jako je Drood Dana Simmonse (očima Wilkieho Collinse podané poslední roky života Charlese Dickense) či Silou svého zraku Tima Powerse (aplikace vampýřího mýtu na Shelleyho a Byrona).

Ovšem oproti nim se kniha Marie Michlové nese v mnohem lehčím duchu. Je lehce zasněným hledáním ztraceného literárního ráje na pozadí Evropy, která se „zbásnila", a svého druhu literární obdobou Allenova filmu Půlnoc v Paříži (jehož postavy by jistě souhlasily se Smithem, který se na konci života cítí „ztracen v epoše zkrácených fraků a odhalených krků").

Každý zná Johna Smithe

Smrt Múz jistě není humoristickým románem, přestože jsou při jeho četbě - stejně jako při sledování Allenova snímku - koutky úst při v neustálé pohotovosti. Nadhled a humor jsou jeho nedílnou součástí. Od vtipu, že nejslavnějším autorem století se stává „John Smith" přes až groteskní zážitky z Ravenny, kde po chudáku Smithovi místní honorace požaduje, aby hrál dekadentního básníka byronovského ražení, po vtipnou hru s jazykem.

Michlová totiž na jedné straně píše tak, aby její text zněl dostatečně autenticky i pro Dickense, ale zároveň naplňuje dialogy hovorovými výrazy, dopouští se řečeno s Cimrmany šrapnelů a až marnotratně rozhazuje úžasné postřehy (třeba že každému matematikovi se jeho obor nakonec vtiskne do tváře jako básníkům... nebo otázka, zda se může obyčejný, psychicky vyrovnaný pavouk oběsit na vlastním vlákně).

Nejzábavnější však je tehdy, kdy Smithe konfrontuje se světem literatury, kritiky a fanoušků. Nejde přitom pouze o skutečnost, že básníci se občas chovají a rvou jako děti, a čtenáři svého autora většinou nejsou schopni poznat (ale naopak mu s oblibou metají do tváře jeho životopisná data či citují jeho výroky, aby mu dokázali, že prostě Smithem být nemůže - nebo alespoň ne takovým, jakým je ve „skutečnosti" - tedy v jejich představách). Smith především čelí zástupům těch, kteří požadují „modernu" a „umění" za každou cenu.

Hrdinův dědeček svého vnuka nutí psát básně „jako ten mladík Byron" a získává rozměry jakéhosi starozákonního proroka kritiky. Jeho bratr a vydavatel jej pak neustále nutí psát moderně, ovšem pro Smitha je moderní román: „... kýč, plytký jazyk, plochý příběh, unylý verš, ohraný vtip, protivná hra na city." Což se poměrně hodí na většinu současné české produkce.

Smrt Múz totiž vidí literaturu jako „humbuk". Prostor nedorozumění, kde se setkává upřímné snažení se stejně upřímnými dezinterpretacemi, zlomyslným překrucováním, přetvářkou a fanatismem všech zúčastněných. Autorka přitom dobře ví, že svět tohoto humbuku je mnohdy reálnější než ten skutečný. Smith, s anonymním jménem a vzhledem, je pak ideální postavou, skrze kterou lze tento svět-humbuk prozkoumat...

Je pokusným králíkem, na jehož osudech a postojích se nakonec ukazuje, že Smrt Múz není tak přátelský román, jak se dlouhou dobu tvářil, když s vtipem přecházel jednu smrt a skandál pod druhém. Smith si projde odmítáním i adorací, zažije chudobu i bohatství. Neproslaví se ani tak svým dílem jako bez jeho dovolení publikovanými dopisy Byronovi a bude cítit výčitky svědomí za zrady, kterých se dopustil... Ale jen trochu - protože nakonec se stane básníkem.

Představte si, že by mazlíčci žili dvakrát déle

Právě ve světle tohoto odhalení, že svět humbuku nakonec dožene a zkorumpuje každého, se ztrácí v podstatě jediná výtka, kterou lze ke knize mít - a sice, že zde chybí výraznější dějový oblouk. Dějové zvraty jako takové jsou opuštěny, případně ironizovány (nejvýraznější se pojí se smrtí hrdinova... králíka).

Smith totiž díky své zvláštní povaze (na jedné straně je středobod všeho dění, ale paradoxně i jen pouhý návštěvník ve světě románu, který o sobě na jednom místě bude sám mluvit jako o špatně vymyšleném, nepřesvědčivém) nemůže mít žádného protivníka, takže příběh neposouvá konflikt a stává se sledem scén a dialogů, které zkoumají roli umělce ve společnosti a jeho představy o sobě samém.

Je to neustálý pohyb mezi literárním rájem a peklem, který je osudem všech umělců, který dává románu smysl. Marie Michlová umí nahlížet pod povrch věcí a sebevědomých prohlášení. I proto je Smrt Múz románem, kde se vtip mísí s tragédií a který, přestože se odehrává v 19. století, je i dnes aktuálnější než většina příběhů ze současnosti.

Marie Michlová, Smrt múz (Proč dobří básníci umírají mladí?)
Torst, Praha 2012, 514 s., 399 Kč.

autor: Boris Hokr | 23. 8. 2012 7:36

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama