Recenze - Obecní dům navštívil Amedeo Modigliani, na Staroměstské radnici vystavuje šmírák Miroslav Tichý a ve Špálovce krouží kolem předmětů Jiří Skála.
| Modiglianiho bublina |
První pražská výstava italského šviháka, sukničkáře, malíře a sochaře Amedea Modiglianiho v Obecním domě vlastně vůbec není špatná; stejně jako vychlazený panák bourbonu Wild Turkey chutná technicky vzato stejně v Loosově Americkém baru i ve všetatské nádražce. Tedy ve zcela bizarním prostředí.
Jen kdyby se "unikátní" výstava (trvá do 28. února 2011) netvářila jako bomba sezóny a jako kurátorský majstrštyk Sereny Baccaglini. Ten totiž spočívá pouze v tom, že k ryze figurálním kompozicím a především Modiglianiho portrétům zbloudile přilepila sedm obrazů Františka Kupky - čistě proto, že oba malíři společně vystavovali v roce 1912 na Podzimním salonu.
Což jen tak pro připomenutí byla hromadná protestní přehlídka novátorských umělců, kteří se od počátku 20. století vymezovali proti výstavní politice oficiálního Pařížského salonu. Asi není třeba zdůrazňovat, že kromě této pofiderní souvislosti spolu Kupka a Modigliani nemají mnoho společného.
Stejně tak nepočetné ukázky z děl Modiglianiho souputníků Pabla Picassa, Maxe Jacoba, Gina Romitiho či Giacoma Bally působí v celku expozice jako pěst na oko. Vytváření širšího kontextu je sice bohulibá činnost; ale kde nic není, ani smrt nebere.
Výjimkou budiž tři oleje a Modiglianiho skicovitý portrét od jeho milenky Jeanne Hébuterne, kterou si s sebou tak trochu vzal do hrobu; popřípadě Profil šlechtičny (1906) sestřenky Olgy či kresba od malířky Marevny, kterou sám portrétoval. Tohle kunsthistorické koření alespoň kryje užší životopisné odůvodnění.
Vyjma těchto přešlapů se jedná o ryze komorní výstavu sestávající z osmi olejomaleb především z let 1918-19, které obklopuje několik desítek kreseb (včetně rychlokvašek z kaváren, které malíř rozdával za štamprdle), temperů či pastelů, několik desítek fotografií a pár drobností typu pohlednic či dopisů.
Vzhledem k finanční náročnosti výstavy (organizátory také patřičně zdůrazňované) buďme rádi za to; byť by se slušelo dodat, že expozice prostě nese stopy přístupu "berme, co dům dá". Modiglianiho obrazy jsou samozřejmě skvělé a rozhodně stojí za to na ně jít, leč jedná se o ochutnávku, nikoli o divoký mejdan.
| Proč vznikají archivy |
Ještě do 2. ledna máte možnost shlédnout v Galerii Václava Špály výstavu loňského laureáta Ceny Jindřicha Chalupeckého Jiřího Skály. O důvod víc, proč na výstavu zajít, je fakt, že na výstavě figuruje několik již dříve vystavených prací, ale nejedná o čirou retrospektivu, nýbrž částečně také o představení nových projektů.
Expozici dala jméno letošní instalace v přízemí Ty jsi předmět, já jsem podnět, na které Skála spolupracoval se Zbyňkem Baladránem. Ten se přímo podílel i na přítomných loňských projektech Pokaždé se jí udělá špatně, když pomyslí na nekonečno Nechtěný archivář.
Není tedy bez překvapení, že jedním z výrazných témat výstavy je paměť a myšlení archivu, dokonale vystižené v jedné z vět pronesených ve zmíněném videu Nechtěný archivář: "Obávám se, že ten důvod proč archivy jsou, proč vznikají, není ten samý, ze kterého jsou posléze čteny."
Soudě dle doprovodného komentáře Jána Mančušky i umělce samého lze jako leitmotiv výstavy chápat otázku předmětu konceptuálně obstaveného textem, pamětí či gestem - což celkově zapadá do kontextu Skálova zájmu o jazyk, který se formou textu i digitalizace stává nejen prostředkem, ale i limitou a manipulátorem komunikace a života.
Předmět na výstavě vystupuje nikoli jako věc, kterou můžeme uchopit, ale jako žhavý uhlík, palčivý bod, z kterého vychází nutnost na něj zpětně poukázat, aniž se ho lze dotknout. Jako v případě až burroughsovské úvahy nad provázáním času, identity a systému pohybů v titulním videu. Počáteční snaha o organizace myšlenek v něm volně přechází v organizaci práce a ta zas v automatizaci postupu, který nakonec vytěsňuje původně kýženou formulaci myšlenky a s ní spojenou individualitu.
Není asi náhodou, že předmětem jsme v rámci tohoto videa označení my. Kontext zpředmětňování a vyvlastňování nás samých i druhých ve prospěch cizí promluvy či záměru, popřípadě zpředmětňování druhých jakožto našich kdykoli "vyzmizíkovatelných" projekčních pláten, se objevuje i ve videu Monument z donucení (2010).
| Pověstný lem podvazku |
Výstava Miroslava Tichého na Staroměstské radnici trvá až do března a má to svůj důvod: svým způsobem se ze všech jmenovaných výstav jedná o největší výstavní událost, která poprvé v hlavním městě představuje podivína, jež je v současné době zřejmě jedním z nejproslulejších českých fotografů v zahraničí. I když jemu samému je to nejspíš jedno.
V druhém patře radnice je vystaveno na několik desítek malých snímků, výhradně žen. Jedná se o rozostřené, z osy vychýlené fotografie šmíráka, který je pořizoval na přístroje vlastní výroby, fotografie brané z úhlů čumila, který touhu fantazmaticky přepisuje či frázuje obrazem, či lépe řečeno pro kterého se teprve obraz stává platformou touhy.
To ostatně naznačuje i jeden ze známějších autorových citátů, který dokonale vystihuje podstatu vystavených snímků: "Žena je pro mě motiv. Nic jiného mě nezajímá. Se ženami jsem se nespustil. I když vidím ženu, která se mi líbí - a možná bych se mohl pokusit o nějaký kontakt - uvědomím si, že mě to vlastně nezajímá. Namísto toho si vezmu tužku a nakreslím ji. Erotika, to je stejně jenom sen. Svět, to je jenom zdání, to je naše iluze."
Vlastně žádná z žen se nikdy nedívá do objektivu, ostatně pojetí těl hraničí až s fetišem: výstava je tematicky volně řazená pózami, gesty, motivy či situacemi tvořícími pověstný lem podvazku, okolo nějž se teprve konstituuje erotizované tělo.
Výstava je velkolepým přehledem lýtek, zadnic, ňader, lízání zmrzliny, koupališť, plavek, sukní, podřepů… Tichý bral v 60. - 80. letech všechno. Starý, mladý, hubený, tlustý, hezký, ošklivý, šťabajzny i ochechule.
V tomhle je výstava vyloženě fascinující: množstvím a výběrem, který nepokrytým amatérstvím snímků (amatérstvím jakožto protikladem estetického záměru) vlastně neumožňuje žádný výběr. Stejně tak jako si nevybírají oči voyeura (nic ve zlém, no jak to jinak nazvat), než nakoukne skrze klíčovou dírku Kyjova.
To nemá být invektiva ani diagnóza: pouze snaha podchytit fakt, že Tichý není jen kurátorským vynálezem (fotil a své fotky upravoval v intencích tvorby), ale ani fotografem, kterému má v pravém slova smyslu význam udílet ceny jakožto kunsthistorické štemply - neboť esence jeho fotografické tvorby tyje z něčeho v neutrálním slova smyslu primitivního. Z upírské intence fotografie, ke které vlastně musela technicky dospět, byť se s touto intencí narodila: z intence vyfotit život.
Tichý podle všeho chrlil fotografické snímky, aby viděl, nikoli naopak. Svět, kterému se jeho snímky "měly podobat", jako by v jeho pojetí byl naopak něčím, co lze nazvat představou fotografie. Něčím, co se fotkou doslova vyvolá doma v komoře, ale co samo o sobě Tichého vůbec nemusí zajímat.
