S Jiřím Suchým vytvořil hvězdnou dvojici, která v počátcích divadla Semafor přinesla špičkový hudebně zábavný formát. Potom tu byl Jiří Trnka, ilustrátor a malíř, k němuž Šlitr vzhlížel ještě předtím, než se stal populárním hudebníkem a komikem. A Jiří Voskovec, rovněž vzor z éry Osvobozeného divadla. Jiří Šlitr se s ním spřátelil až s jako emigrantem působícím na newyorské Broadwayi.
Málo známé stránky Šlitrova předčasně skončeného života, jeho vášeň pro kreslení a ambice stát se uznávaným výtvarníkem teď představuje výstava nazvaná Šlitr Šlitr Šlitr, která se koná v pražské Ville Pellé.
"Název jsme zvolili proto, že Jiří Šlitr šel do všeho s vervou. Byl geniální autodidakt," říká kurátorka Daniela Kramerová. Ta je také autorkou stejnojmenné knihy, která výstavu rozšiřuje o poprvé zveřejněnou korespondenci Šlitra s Voskovcem.
Skicování v autě
Jiří Šlitr byl workoholik. Přestože se zdálo, že všechnu energii dělí mezi divadlo Semafor, účinkování v Laterně magice a skládání hudby k filmům klíčící nové vlny, ještě mu zůstávalo dost zápalu pro kreslení. Skloněný nad papírem skicoval každou možnou chvíli: v divadle, když zrovna nebyl na jevišti; na ulici v Praze, Bruselu nebo New Yorku. Dokonce i za jízdy v autě.
Na jedno kreslení během cestování vzpomíná Jiří Suchý, který má rovněž výtvarné nadání a jehož kresby jsou v současnosti mnohem známější než Šlitrovy. Oba divadelníci si krátili cestu ve voze skicováním, a když Šlitr koukl příteli pod ruku, okomentoval jeho kresbu: "Vidíš, konečně je to ono." Měl na mysli roztřesenou linku, zaviněnou drncáním auta.
Právě kostrbatost linií je typická pro Šlitrovy práce. Kurátorka současné výstavy v tom spatřuje záměrný "rytmus" jeho kreseb.
Jiří Šlitr bral kreslení vážně. Po gymnáziu se hlásil na pražskou Akademii výtvarných umění. Když se tam nedostal, na přání rodičů šel na práva, při tom ale se studenty z akademie navštěvoval hodiny figurální kresby. Ani druhý pokus s přijímačkami mu nicméně nevyšel.
Kurátorka Kramerová se domnívá, že překážkou mohl být jeho výrazný kresebný styl, jenž nevyhovoval představě začínajícího malíře.
Neobratný bavič
Dostudoval tedy práva a doktorát mu nakonec do života přinesl jedinou věc: image posmutnělého intelektuála v buřince, komicky nepadnoucího do šantánového prostředí. "Po boku Jiřího Suchého se ze Šlitra zrodil osobitý komik, mistrovsky proměňující své herecké a zpěvácké slabiny v nesmírně populární typ, ironizující suverénní bavičské manýry," píše v doprovodné knize Kramerová. "Šlitrova figura působí silně právě kombinací strojenosti a neobratnosti, podněcující ženskou laskavost, (sebe)ironie a inteligentního vtipu."
Ještě než se jeho image plně ukázala v představení Jonáš a tingl-tangl z roku 1962, stal se jednou z tváří obrovského úspěchu československé účasti na Expu v Bruselu roku 1958. Tam účinkoval v představení Laterny magiky.
Několikaměsíční pobyt pro Šlitra znamenal první kulturní šok. Expo i návštěva galerií ve městě mu mimo jiné ukázaly, že současné umění je úplně jinde. Své postřehy se snažil uplatnit v tvorbě.
Jeho styl začal být více zkratkovitý, méně realistický, získal novou inspiraci pro své oblíbené náměty. Kromě karikaturních portrétů a scén ze zákulisí divadla náruživě kreslil zalidněné městské scenerie, návštěvníky kaváren a barů.
Do světa s Laternou magikou
Různorodost podnětů, zejména z cestování, se Jiřímu Šlitrovi brzy rozšířila. Mezinárodní ohlas Laterny magiky, představení, které novátorsky kombinovalo živé vystoupení s předtočenými filmovými záběry a hudbou, zajistil inscenačnímu týmu včetně Šlitra několik let hostování po světě. Laterna magika se stala vývozním zbožím socialistického Československa.
Ambiciózní Šlitr se snažil dohodnout si v místě hostování i výstavu svých kreseb v některé ze soukromých galerií. První byla v bruselské síni d’Egmond, potom ve Vídni, Wiesbadenu, Londýně, Houstonu, Hollywoodu i New Yorku. Tam se dokonce setkal se svým idolem, mezinárodně uznávaným kreslířem rumunského původu Saulem Steinbergem, kterého na svou výstavu také pozval.
V New Yorku, kam se během amerických hostování s Laternou magikou od roku 1964 dostal několikrát, se pokaždé stal hostem Jiřího Voskovce. Začali si též dopisovat.
Voskovec byl v listech rozverný, někdy svého o generaci mladšího jmenovce oslovoval "drahý Šlitříku".
V jednom reaguje na zásilku semaforských desek a některé písně hodnotí: "Mně osobně ovšem nejlíp hoví ‚Kapitán‘ - to je nádherný dada po všech stránkách. Řvu, až mi slzy tečou, když si to pouštím. Text úžasnej, muzika skvostnej ‚také off‘ bez úsměvu a co všichni s tím Frimlem vyvádíte, je pro bohy. A soudružka Filipovská je filutární clown."
Voskovec pořád nechválí, naplno píše i své výhrady: "Jen ‚Satchmo‘ se mi nelíbí. Je to trochu trapný, to napodobování Armstronga - to by se nemělo. Není to vono. A ty anglický citáty jsou nepřesvědčivý. No ale, to snad člověku tak zní odtud - pro domácí tuzemskou potřebu to snad nevadí. Připomíná mi to trapas, který cítím, když slyším na desce Ježkův band zpívat ‚tiger rag‘ donekonečna s žižkovským akcentem."
Hudba pro Formana a Chytilovou
Poslední z Voskovcových dopisů, který je otištěn v knize Šlitr Šlitr Šlitr, mířil z New Yorku matce Šlitrovy dcery Dominiky, Bohumíře Peychlové, tři roky po komikově smrti.
Jiří Šlitr zemřel v pětačtyřiceti letech ve vánoční čas roku 1969. Zřejmě nešťastnou náhodou se otrávil plynem unikajícím z topení.
Jak Daniela Kramerová v knize vyjmenovává, za období o něco delší než jedno desetiletí složil Šlitr hudbu pro Semafor a další interprety k více než 350 písním a více než 20 divadelním hrám. Autorsky i herecky se podílel na filmech Bylo nás deset, Kdyby tisíc klarinetů a Zločin v šantánu. Hudbou přispěl ke snímkům Miloše Formana Konkurz a Černý Petr či k debutu Věry Chytilové O něčem jiném.
Ilustroval také několik knih včetně několikátého vydání Zbabělců Josefa Škvoreckého z roku 1968. S jejich hrdinou Dannym Smiřickým měl Šlitr podobný osud: aby se za válečné okupace vyhnul totálnímu nasazení, nechal se zaměstnat v továrně a s amatérským jazzbandem hrál na zábavách.
O tom, že byl od padesátých let známý i jako výtvarný umělec, svědčí nejen jeho členství ve Svazu československých výtvarných umělců. Roku 1960 nakoupil pražský magistrát soubor 22 kreseb pro svou vznikající Galerii hlavního města Prahy. "Kreslení, na rozdíl od veřejné hudební a divadelní produkce, je osobnější částí jeho díla," uzavírá kurátorka Daniela Kramerová. Její výstava ve Ville Pellé potrvá do 15. února.
Výstava a kniha
Šlitr Šlitr Šlitr
Villa Pellé, Praha, výstava potrvá do 15. února.
Daniela Kramerová: Šlitr Šlitr Šlitr
Nakladatelství Taktum 2020, 168 stran. 395 korun.
