Výstava dvaačtyřicetiletého Martina Janeckého se jmenuje Hvězdáři a jiné studiové práce ze skla. Představuje čtyři desítky jeho děl z poslední doby, především cykly Hvězdáři, Myslitel, Spáč a Domovní znamení.
Podle kurátorky Sylvy Petrové je Janecký jedním z nejlepších světových výtvarníků ve zpracování skla z volné ruky. To znamená, že při něm nepoužívá formy. Zvládá tvarovat sklo zevnitř žhavé baňky, takzvaný inside bubble sculpting, díky němuž vytváří jedinečné plastiky.
Tento postup je výjimečný tím, že na skle nejsou vidět žádné jizvy, které vznikají při jeho tahání a střihání zvenku. "Mně se díky této technice otevřely neuvěřitelné možnosti, jak se žhavým sklem manipulovat. Je to pro mě neustálé objevování postupů, jakými dosáhnout své představy," popsal pro Hospodářské noviny. Styl i témata dnes Janeckého odlišují od zbytku českého prostředí. Je solitérním tvůrcem s mezinárodní proslulostí, doplňuje kurátorka.
Martin Janecký začal foukat sklo jako třináctiletý ve sklárně svého otce v Osečku u Poděbrad. "Byl jsem tam od prvního dne, kdy se zapálila pec. Fascinovalo mě to," vzpomíná.
Když se po sametové revoluci otevřely hranice, po studiu na sklářské škole v Novém Boru strávil dlouhou dobu mimo republiku. Profesně se rozvíjel díky pobytům v Africe, Indii, Švédsku, a zejména v USA. Tam si přivydělával v amerických hutích a studoval na sklářské škole v Pilchucku ve státě Washington, u významných umělců Richarda Royala a svého vzoru Williama Morrise. Později začal učit, jako lektor působil například v Muzeu skla v Corningu, Penlandské škole řemesel nebo v Pilchuck Glass School.
"Jeho talent mohl vyrůst nejen díky jeho absolutní koncentraci na práci, ale také proto, že se s jeho osobním nastavením sešly podmínky a změny, kterými tato země za posledních třicet let prošla," uvádějí pořadatelé výstavy.
Ta představuje Janeckého busty, téměř anatomicky přesné plastiky lidských hlav, zvířat, figur, dále lebek inspirovaných mexickým svátkem Dne mrtvých nebo znamení. Součástí přehlídky je i film zachycující tvůrčí postup. Sklář nejprve musí vyfouknout poměrně velkou skleněnou baňku, již pak otvorem zevnitř tvaruje různým stlačováním, případně tvar dokončuje prací zvenčí.
"U zvířat jde o to, vystihnout spíš pohyb než výraz. Těžko budete dostávat nějaký výraz třeba do slepice. Figura a lidský obličej jsou pro mě tak náročné, že je na nich pořád co objevovat a zlepšovat. Navíc lidi jsou neuvěřitelně rozmanití, což mi zaručuje práci do smrti. Je to nekonečný příběh," popsal pro Hospodářské noviny.
Podle kurátorky Petrové techniku známou zejména v USA ovládá jen pár lidí na světě. Janecký si ji přizpůsobil svým představám, a tím se značně odlišil i proslavil.
