Praha - Plastiky ve veřejném prostoru jsme si zvykli nevnímat jako umělecká díla. Staly se prostě součástí prostředí; a pokud jsme si jich už všímali, obvykle jsme si je spojovali s prominentními umělci poklonkujícími režimu.
Sochař Jiří Novák (1922 Přelouč - 2010) do této kategorie rozhodně nepatřil, přesto mnozí z nás vyrůstali vizuálně odkojeni jeho díly. Jména pozapomenutého tvůrce si všimla kunsthistorička Daniela Kramerová při práci na výstavním projektu Expo 58. Věnovala Novákovi samostatnou objevnou monografii a putovní výstavu složenou vesměs z návrhů na jeho objemné plastiky. Zatím poslední zastávkou výstavy je překvapivě kostel Zvěstování Panně Marii v Litoměřicích.
O krok vepředu
Jiří Novák dokončil studia na Uměleckoprůmyslové škole v roce 1949, v době pro svobodného umělce téměř nejsvízelnější. Kvůli uzavření vysokých škol za války byla značná část jeho spolužáků mnohem mladšího věku - a toto držení kroku, či dokonce předbíhání mladších generací bylo Novákovi vlastní. Platilo to i ve sportu, kdy jako vrcholový běžec a běžkař předháněl i mladší.
Sklon k umění zdědil po matce hudebnici; po otci, jenž byl strojním technikem, zase získal silný vztah ke strojům. Obojí se v Novákově díle dokonale protnulo. Byl technicky zručný a kolegové umělci ho často využívali, aby jim pomáhal s manuálním opracováním plastik. Živil se též jako restaurátor.
Po realistických začátcích se Novák rychle propracoval k nefigurativnímu pojetí plastiky. To mělo blízko k abstrakci, jež byla v 50. letech vnímána jako „buržoazní zvrhlost". Ještě při přípravě plastik a další výzdoby československého pavilonu pro bruselské Expo komise dbala, aby nedošlo ke škodlivé kontaminaci abstrakcí. Pro Nováka, který se zde opět uplatnil spíše jako pomocná síla, bylo vycestování do západní ciziny a zhlédnutí nejvýznamnějších uměleckých děl své doby naprosto zlomovým okamžikem.
Dodejme, že ještě předtím stihl vyrobit keramická Domovní znamení pro blok domů na Ortenově náměstí v Praze 7. Oživují je dodnes a nikdo by asi nevěřil, že se po jejich umístění schvalovací komise pro jistotu ptala kolemjdoucích, zda se jim dílo líbí, protože zejména představitelka Léta, dívka ve žlutých bikinách, jim přišla až příliš lascivní.
Rychlost, dálka, pohyb
Novák se z Bruselu vrátil plný nadšení pro „cípaté", „bruselské" tvarosloví. To se projevilo hned v jeho rovněž dosud stojící plastice Rychlost (1961, před školou V Rybníčkách v Praze-Strašnicích). Vypadá jako pták vzlétající z květu či jako startující raketa.
Novákova díla se dala vykládat různě, ale téměř vždy měla společné okouzlení pohybem, rychlostí a průnikem struktury do prostoru. Brzy mu tak přestaly stačit plastiky, které jen nehybně čekaly na oko diváka. Jeho díla se musela hýbat - vlivem přírodních živlů či působením elektromotorků. Podle Kramerové byl Novák ojedinělým důsledným představitelem kinetismu v českém prostředí. Se svými vynalézavými „nepokoji" znovu předběhl dobu.
Jeho tvarově zjednodušené konstrukce plně souzněly s estetikou 60. let. Novák materiálově zůstal věrný nejčastěji svařovanému kovu, ale neustále hledal nová tvarová gesta. Zdá se, že jeho tvorba nese podobné rysy jako kresby a malby Joana Miró.
Jedním z jeho vrcholných děl je sestava Dálky, jež v mělkém bazénku dominuje sídlišti Novodvorská. Patero sloupů opatřených zvláštními, ve větru se kývajícími „plachtami" evokuje (pro české občany vesměs zapovězené) zámořské dálavy či skupinku tvorů z jiné planety, nevěřícně zírajících na české panelové sídliště.
Pouze soustředěným úsilím skupiny mladých milovníků umění se podařilo zabránit, aby nebyla monumentální plastika před několika lety zlikvidována. Jiná díla, třeba obdivuhodný Světlo a stín z areálu pražského Výstaviště, takové štěstí neměla.
Sídlištní šrot
Tím se dostáváme k jisté tragické dimenzi Novákovy tvorby: jen část z jeho nápady sršící dílny došla až k realizaci. A v průběhu normalizace či „normalizace normalizace" v raných 90. letech byla řada těchto nádherných děl odstraněna. Muselo uplynout dvacet a víc let, než lidé začali doceňovat hodnotu veřejné, byť „socialistické" plastiky a Novákových prací zvlášť.
V 70. letech se navíc Novák odmítl přetvařovat a účastnit se organizovaného uměleckého života, takže se ztratil z povědomí. Tvořit však nepřestal a počátkem 80. let opět získal zajímavé zakázky. Jak mnozí z nás měli Novákovy plastiky celý život na dosah ruky, mají už tři desetiletí televizní diváci před očima jedno z jeho pozdních děl - hliníkovou plástev s logem České televize umístěnou na Kavčích horách, před níž se s takovou oblibou nechávají zabírat televizní zpravodajové a manažeři.
Novák také spolupracoval s dalšími umělci, například se sochařkou Evou Kmentovou či s bývalým spolužákem Valeriánem Karouškem. Ten byl autorem (a Novák zhotovitelem) plastiky Aeskulap - onoho zvláštního plamene, který donedávna stával před poliklinikou na sídlišti Pankrác. Zvláštní, že se Daniela Kramerová nezmiňuje o rozšířeném tvrzení, že onen Aeskulap ve skutečnosti symbolizuje statečný čin Jana Palacha, dokonce i záhyby plamene jako by vytvářely písmena JP.
Výstava a monografie snad vzbudí zájem nejen o Jiřího Nováka, ale i o donedávna spíše opovrhovanou sochařskou výzdobu sídlišť, na niž upozorňuje také zajímavý projekt www.vetrelciavolavky.cz.
Daniela Kramerová: Jiří Novák - V pohybu. Vydalo nakladatelstsví Arbor Vitae, 2010. - Jiří Novák: V pohybu. Kostel Zvěstování Panně Marii, Litoměřice. Výstava se koná do 31. 7. - Od 9. 9. putovní výstavu představí Galerie výtvarného umění v Náchodě na ochoze zámecké jízdárny.
