Recenze - Co kdyby lidstvo osleplo? Co kdyby se zničehonic bez zjevného důvodu začala šířit nákaza bělosleposti, kdy člověk po očním kontaktu s jiným postiženým přestane vidět? Jeho zrak se ale nepotopí do věčné temnoty, ale do záplavy mléčného bílého světla. Nobelovou cenou oceněný portugalský spisovatel José Saramago si podobné otázky položil.
Uzavřeni v blázinci
Čtenáři sci-fi (i když v tomto případě nejen oni) si možná vzpomenou na slavný román Den Trifidů, v němž bylo lidstvo vedle nenávratné slepoty konfrontováno s inteligentními masožravými rostlinami se schopností se pohybovat. Ale zatímco Wyndham postavil do popředí individuality, silně levicově založený (výstižněji, zapřisáhlý komunista) Saramago nachází naději v pospolitosti.
Slepota většinu dění v románu „uzamkne" do mikrouniverza komplexu blázince, kam jsou první nakažení - než se běloslepost vymkla z rukou - internováni. Na tomto uměle vytvořeném vzorku pak testuje lidské chování, přičemž průvodcem je mu jediná vidící (ženská) postava, která je zřejmě vůči nákaze imunní.
Centrem vyprávění určí jeden z mnoha přeplněných pokojů, v rámci něhož konstruuje svoji utopii, jakkoli se to v extrémně dystopické společnosti kolem může zdát absurdní. Nejdříve představí skupinku oslepnuvších postav, které pak nažene do jednoho pokoje a sleduje, jak se „společensky dehierarchizovaná" skupinka vypořádává s tím, co jiní v blázinci nedokážou.
Postavy beze jmen
Oční lékař, kterému je jeho profese k ničemu. Dívka v černých brýlích, která se předtím prostituovala, ale slepota ji změní. První nakažený se svou ženou, kterému „dobrodinec", který ho po oslepnutí dovezl domů, ukradl auto - a do pokoje se dostane též. První nakažený se musí smířit s tím, že dřívější zášť ztrácí smysl, protože tady jsou všichni stejní. Slepý chlapec bez maminky.
Důležité postavy jsou ale muž s klípcem (páskou přes oko) a vidící lékařova žena, která dává pokoji pravidla, i když dlouho svoji vidomost tají. Žádná z postav v románu nemá jméno, jsou čtenářsky rozeznatelné jen podle svého určujícího popisu. A pokoj, ve kterém vládne rovnostářský systém, je jen výjimkou ve světě chaosu.
Vojáci, kteří prostor hlídají, se odmítají se slepými setkávat, protože se bojí nakažení, takže tito jsou odkázáni jen na to, jak si svůj mikrosvět sami uspořádají. Saramagova vize je v něčem velmi pesimistická, snaha žít sám za sebe je nemožná, individuality sabotují možnost vytvořit si pravidla žití. Lidé umírají, nemyjí se, vyprazdňují se, kde je napadne. Nesnesitelný puch.
Se zvyšujícím se počtem stovek slepých na malém prostoru ovládne blázinec svého druhu anarchie. Ta je rozdmýchávaná neustálým nedostatkem jídla, nerovnoměrným rozdělením už tak nedostatečných zásob. I přes působivost popisů postupující anarchie ale Saramago konstruuje dost naivní koncept otevřeného rozporu.
Dobro/Zlo
Navzdory atraktivitě východisek a obrazu dezorientované lidské společnosti, která se vzdává své lidskosti, román je vystavěný dost jednoduše. A základní okruhy umožňující poutavé rozvíjení situací bohužel brzy vyčerpá. Popíše, jak se postavy vyrovnávají se svou slepotou, a přesune se do blázince, kde nabídne model soužití, který je při zvyšujícím se počtu postižených neudržitelný.
Když se do pokoje dostane muž s klípcem, může podat obraz rozpadajícího se světa „venku". Čerpat napětí z konfliktů s vojáky může román jen chvilku, protože tito jsou od ostatních postav radikálně odděleni. Zdroj konfliktů se přesouvá mezi slepé, kde si ale vystačí s jednoduchým protikladem: do kontrastu s pokojem hodných postaví pokoj zlých.
Je trochu symptomatické, že zlé definují individuality: psychotický vůdce a „přirozeně nevidomý", který se ve světě umí orientovat. Tito jsou nadřazení mase zlých, kteří jim podléhají. Nejdříve kradou jídlo, potom cennosti a nakonec v apokalyptických popisech hromadně znásilňují ženy. A jaké je řešení? Oběť pro dobro většiny (důstojnost jedinců je třeba podřídit většině), a pak revoluce.
Za zdmi…
Saramagova naivita ve vidění apokalyptického světa, ve kterém uspívá jen rovnostářská solidarita, se nejvýrazněji projevuje ve chvíli, kdy se postavy dostanou z mikrouniverza blázince za jeho zdi. Tam paradoxně jako by podobně čisté zlo jako v blázinci skoro neexistovalo a zůstalo jen lidské utrpení, vzájemně si pomáhající skupinky, náboženská „slepota" a metaforické obrazy slepých spisovatelů.
Významové ambice Slepoty se zacyklují v obecných debatách postav o slepotě lidstva, které bylo slepé dříve, než osleplo… nebo o Bohu, který - pokud existuje - je slepý. Pomáhá si přitom jednoduchými, byť efektivními obrazy typu mnoha lidí zahynulých v zavřeném sklepě obchodního domu, lidožravých psů a světců v kostele s očima zakrytými šátky.
Průvodcem románu je vidící lékařova žena, pro kterou je těžké se s obrazy kolem sebe vypořádat, a zároveň snášet odpovědnost za život své skupinky. Její osvícená morální pozice je ale tak silně zdůrazňovaná, že z ní postupně dělá spíš povšechný symbol než silnou figuru. Mluví se o tom, jak pochybuje, je zoufalá nebo obhajuje své jednání, ale vždycky zůstane jen u slov.
Ironie a výrazný styl
Román má však extrémně ironického vševědoucího vypravěče. Ten komentuje jednání postav, komunikuje se čtenářem a otevřeně přiznává konstruovanost světa. Zkracuje promluvy postav (parafrázovaně: „vypráví příliš nudně, tak to shrneme"), zpochybňuje vlastní promluvy (ve stylu „máš pravdu, čtenáři, to vlastně nemůžeme vědět, nikdo u toho nebyl, ale stát se to mohlo").
Ironie vypravěče sice zpochybňuje jednání postav, obraz lidstva v bezvýchodné situaci a samotný proces vyprávění, ale nenapadá ústřední poselství. Ideologický manifest je tak soustředěný na humanistickou naději, že zůstává na povrchu bez nějakých revolučních významových střetů na způsob sovětských montážních filmů z 20. a 30. let minulého století (Ejzenštejn, Kulešov, Vertov ad.).
A ne že by k tomu styl románu nedával příležitost, protože pokud významově i vypravěčsky je Slepota mnohem primitivnější, než se jeví, stylisticky jde o mimořádně vzrušující čtivo. Saramago rozvíjí modernistické postupy rozbíjení klasické strukturace textu. Ignoruje totiž strukturaci dialogů do celků oddělených interpunkčními znaménky nebo členění textu na významově uzavřené odstavce.
V toku textu se často na celé stránce nesetkáte nejen s uvozovkami, ale ani s tečkami, nehledě na to, že otázky neoznačují otazníky. Čtenář je konfrontován se stránkami tvořených jedním „odstavcem" bez jediné tečky, ve kterém jsou promluvy řady postav střídány obecnými popisy a ironickými komentáři vypravěče.
Zastarale naivní
Podvratný styl čtenáře nutí neustále přemýšlet nad tím, kdo zrovna mluví, ke komu mluví, na co/koho reaguje a co tím vlastně myslí (ptá se, nebo komentuje?). Vnímatel navyklý na klasickou organizaci textu tak musí přehodnocovat své návyky a soustředit se na jednotlivé složky konstrukce významu.
Text Saramagovi podobně jako sebevědomý vypravěč neslouží jen ke zprostředkování příběhu, ale dostává se do pozice „zcizeně" uvědomovaného, byť on ani vypravěč samozřejmě nejsou součástí fikčního světa. Jen škoda, že fascinující stylistická složka zůstává mnohem podnětnější než to, co tak sofistikovaně umožňuje vyprávět - a to i přes působivé popisy situací, které se bohužel brzy vyčerpají.
Desítky let starý Wyndhamův Den Trifidů nakonec zůstává nepřekonán nejen z hlediska struktury a nápaditosti vyprávění, ale překvapivě i na poli obecnějších významů. Zatímco totiž vize lidské osleplé společnosti z klasického sci-fi románu zůstává dodnes aktuální (koneckonců posloužila jako základ poměrně nového filmu 28 dní poté), Saramagova představa se jeví být zastarale naivní už dnes.
