reklama
 
 

Sarah Moon: Nefotím klauny, nerozesmívají mě

8. 5. 2008 20:50
Leica Gallery zahajuje provoz na nové adrese

Rozhovor - „Někdy potřebuju dýchat a někdy zase kouřit, jsou to rovnocenné potřeby, to už asi nezměním," pronesla Sarah Moon v nekuřácké kavárně nově otevřené Leica Gallery, když si jako jediná zapálila.

Právě vernisáž jejího sevřeného cyklu Cirkus, jenž čítá čtyřicet snímků, otevřela znovuobnovený provoz pražské fotografické galerie v nových prostorách ve Školské ulici.

Čtěte také: Z Hradu do second handu. Leica Gallery má novou adresu

Její styl se často definuje jako fotografický impresionismus: využívá neostrosti, náznaku, kontrastů, nedokreslenosti, a tím pádem nedořečenosti.

Nostalgický soubor, při jehož realizaci Sarah Moon často čekala - na rozdíl od ostatních fotografů - na podmračenou oblohu, vznikal v zákulisí cirkusů v Moskvě i Paříži, aby ho nakonec propojil příběh z pohádek Hanse Christiana Andersena o malé umrznuvší prodavačce zápalek.

„Náměty pro své příběhy nacházím spíše ve střední Evropě než na Bahamách,."  - To není zcela věta, kterou by člověk čekal od někdejší přeběhlé modelky, která v roce 1972 už na druhé straně objektivu s rukou na spoušti nafotila prestižní kalendář Pirelli.  

 

Chodila jste jako malá holka ráda do cirkusu?
Ani moc ne... (zasměje se).

Tak kdy se u vás probudila fascinace tímto prostředím?
Asi v okamžiku, kdy jsem si uvědomila rozdělení na scénu a zákulisí. Což je v mnohém podobné i světem módy. A taky ten systém, že cirkusové představení nemá žádný další přesah. Je to jen jediný večer a síly všech se upínají k tomu, aby byl co nejlepší. To pokládám za velice krásné.

To se ale dá říci i o divadlu.
Ta tvrdost zkoušení je nesrovnatelná. A především v cirkuse se věci odehrávají jednou a už nikdy víc. Mění se nebo odcestuje do jiného města. Cirkus je ring, bojiště, symbol konfliktu.

Vyprávění cyklu Cirkus rámuje pohádka Hanse Christiana Andersena Prodavačka zápalek. To dává sérii poměrně depresivní nádech - v kontrastu s tím, že šapitó je místo, kam se lidé chodí většinou bavit.
Možná je to tím, že nefotím klauny. A když tak jen mimo scénu.

Bojíte se jich? To je poměrně běžné.
Nic proti nim nemám. Ani mě nestraší, ale taky nerozesmívají.

Vaše fotografie jsou velice nostalgické - pohádka, cirkus... cosi jako stesk po dětství.
Interpreti mých fotografií tohle říkají.

A co říkáte vy?
Mě prostě zajímá, co se děje v zákulisí, jak ta podívaná vzniká, co se skrývá za večerním leskem.

Můžete v nějakém smyslu porovnat svět módy v době, kdy jste sama byla aktivní modelka, s dnešní situací?  Je víc dravý, byly modelky dříve stydlivější? Co vám kariéra modelky dala?
To se naprosto nedá rovnat. Tehdy neexistoval hvězdný systém ani hierarchie. Hvězdy byly v Hollywoodu. Dnes se i z modelek staly hvězdy. Možná jsem si pro to, co dělám nyní, odnesla z té doby schopnost komunikovat s lidmi před kamerou, protože sama vím, jaké to je být fotografována. V čem může nastat problém.

O tehdejší situaci vypovídá i to, že jste si kvůli fotografování změnila jméno.
Mělo to jen praktický důvod, ještě jsem nevěděla zda se stanu fotografkou, ale potřebovala jsem svoje fotografie nějak podepsat. 

Sarah Moon

Někdejší studentka dějin a modelka se fotografii začala věnovat jako samouk a od roku 1968 je umělkyně na volné noze. Její snímky otiskují časopisy Marie Claire, Harper's Bazaar, Nova, Vogue, Elle, ale také Frankfurter Allgemeine Magazin a časopis Stern. Sarah Moon se také intenzivně věnovala filmové práci, vedle 150 reklamních spotů (pro L'Oréal, Cacharel, TWA, Dupont, Teflon ad.), zrealizovala několik celovečerních filmů jako Mississippi One (1990), Contacts (1994) a Henri Cartier-Bresson Point d'Interrogation' (1995).

Proč tolik trváte na černobílé fotografii?
Jde o věc kontroly. Černobílou zvětšeninu dokážu lépe podřídit svým záměrům. Udělat ji tak, aby vypadala podle mých představ. Někdy si ráda zahrávám s barvami, ale u nich nikdy neumím být tak přesná.

Vaše snímky se objevily v mnoha prestižních módních časopisech jako třeba Vogue. Ovšem v jejich kontextu působí velice pošmourně. Jsou temné, nesou emoce, které nejsou úplně typické pro ženské magazíny.
To je pořád ten samý příběh. Víc se zajímám o to, co se děje po povrchem, v zákulisí, v místech, která normálně nejsou nasvíceny reflektory. Také mi jde o to uvolnit modelky, aby si uvědomily, že nemusí hrát tu hru, na kterou jsou zvyklé. Pak to začíná být zajímavé.

Cirkus je co do vyznění silně inspirován stylistikou a náladou fotografie, která byla běžná před než jak sto lety. Co vás ovlivňuje?
Člověka vždycky ovlivňuje to, co má rád. Vždycky jsem byla okouzlena stylem třicátých let, i tehdejší design se mi ohromně líbí. Ale taky mám slabost pro osmnácté století. Ale vlastně jsem udělaná ze všeho toho, co jsem kdy slyšela, viděla nebo četla. Tomu se člověk neubrání.

A samozřejmě jsou fotografové, které respektuji. Často se mi stává, že vidím záběr, o kterém vím, že by z něj mohla být dobrá fotografie - ovšem v díle někoho jiného. Ne v mém. Jde o to udržet si vlastní vizi.

autor: Pavel Turek | 8. 5. 2008 20:50

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama