Recenze - Legenda praví, že když se jednoho dne vracel Vasilij Kandinskij z výstavy Clauda Moneta, ze samého nadšení z Kupek sena se lehce připil a po návratu domů spatřil v šeru pokoje podivuhodný obraz, jenž nepřipomínal nic, co do té doby viděl.
Pochopitelně že šlo o Kandinského vlastní plátno. Malíř pochopil, že zákonitosti předmětného světa nejenže nejsou pro obraz nezbytností, ale že mu dokonce brání v rozletu. I zrodilo se abstraktní malířství, aspoň dle umělcova mínění.
Georg Baselitz (ročník 1938) - jehož obrazy v Česku právě představuje Galerie Rudolfinum v rámci vůbec první tuzemské retrospektivy - se v devětašedesátém nejspíš neopil, každopádně ale od toho roku vystavoval plátna obrácená "hlavou dolů". Což je kromě silné inspirace německým předválečným expresionismem jedno z charakteristických znamení jeho tvorby.
Co bylo v Kandinského případě náhodou a důsledkem, je u Baselitze metodou a důvodem - touhou zbavit obraz vazalského vztahu k realitě a vyvázat jej z kánonů líbivosti. S tím souvisí i druhý výrazný rys Baselitzových obrazů, ke kterému se autor otevřeně a hrdě hlásí: jsou strašně ošklivé. Kdyby měla těžká kocovina barvu a tvar, tak vypadá přesně takhle. Což samozřejmě není vůbec na škodu.
Výstava v Rudolfinu, tradičně kvalitně připravená, Baselitzovi slouží dobře. V pěti sálech je vystaveno lehce přes padesát obrazů mapujících jeho dosavadní, čtyři dekády pokrývající tvorbu. Doplňují je dva dokumentární filmy, což je na malíře podobného ražení tak akorát.
V míře větší by obrazy od začátku 70. let zřejmě upozadily tendence a záměry, jež je iniciovaly a učinily z nich manifesty poněkud pompézně vedeného boje. Jinými slovy: Baselitzovy obrazy svádějí obrátit se k nim zády a hovořit obecně o tradici výtvarného umění či o tendencích, jež tuto tradici prolamují.
Šlo by tak hovořit o dekompozici předmětu, který se posléze integruje v tělo obrazu, o malbě jako o velmi ošklivé infekci této předmětnosti, nebo o tom, že remix obrazu je jeho důsledným komentářem a kladením počátku a akutního ohniska interpretace. Jenže ruku na srdce, to bychom si mohly vybrat leckoho (nejen) od konce 19. století. V tomto ohledu není Baselitz specifický. Ne že by musel být - to jen tak pro pořádek.
Baselitzovy obrazy jsou přesto v jistém pohledu pozoruhodné. Malíř totiž podle všeho vytvářel svá převrácená či o 90° otočená plátna v obou vertikálních směrech. Pokud se na ně podíváme zblízka, nalezneme kapky stékající jak nahoru, tak dolů, stejně tak tahy započaté jak zprava, tak zleva.
Obrazy mají pokušení tíhnout - ke stranám, k rámu, ke středu, ke zlatému řezu. Mají dostředivou povahu, jsou nabity specifickou gravitací, která je i v případě ryze abstraktních děl artikulována geometrickou přísností či komplementaritou barev.
Převrátit obraz a zároveň zachovat oba dva směry jeho pikturální i materiální tíhy vyvěrá v situaci, kdy se obraz ocitá ve specifickém stavu odcházející přílivové vlny střetávající se s protivlnou.
Do meziprostoru mezi těmito vlnami, na hranici jejich srážky, je tak vklíněn chaos jako zející hrozba rozkladu celého obrazu, vetknutá coby hrozba počátku. Tedy jako nebezpečí beztvarosti, ze které obraz vyšel.
V souvislosti s převrácením pláten dochází ještě k dalšímu, poměrně humornému důsledku. Zkuste si schválně nějaký takový obraz vyfotit. Zjistíte, že s motivem se toho mnoho nestalo, visel prostě vrškem dolů. Je to vidět i bez foťáku.
Stát před takovým obrazem (vhodný je třeba Šachista z profilu z roku 2000) vyloženě vybízí vyvrátit si krk a stavět se do všelijakých nemožných pozic, abychom si daný motiv prohlédli tak, jak má přirozeně být natočen - a znovu zdůrazněme, že jak portréty, tak třeba krajiny mají přirozenou stavbu otočenou o 180°, čili nejde o pocit, ale o požadavek.
Tyhle škodolibé obrazy z nás prostě chtějí udělat mrzáky.
Georg Baselitz: Obrazy 1960-2008. Galerie Rudolfinum, Alšovo nábřeží 12, Praha 1. Kurátor Petr Nedoma. Výstava se koná do 6. prosince.