Titlová přednáší na Fakultě výtvarných umění Vysokého učení technického v Brně a ústecké Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně. Věnuje se především konceptuálnímu či akčnímu umění, kromě performance vytváří prostorové objekty. Její díla se nacházejí ve sbírkách Národní galerie či olomouckého Muzea umění.
Podle Galerie hlavního města Prahy, která aktuální přehlídku nazvanou Purpurová vertikála pořádá, autorka hledala nové výrazové prostředky už od studií na přelomu 70. a 80. let minulého století. Tehdy se na pražské Akademii výtvarných umění snažila propracovat k tématům a tvůrčímu výrazu, jímž by se osvobodila od stereotypů výuky poznamenané ideologickými požadavky režimu. Nejprve začala konfrontovat své tělo s "geometrickými a silovými poli v přírodě, později také v interiéru", píší pořadatelé.
V dalších akcích z 80. let definovala Titlová svůj stín obrysovou kresbou. Postupně dospěla k monumentálním "dotýkaným dílům" na papíře, při nichž využívala rtěnku. "Když máš zkušenost s líčením rtů, zjistíš, že pigment ve rtěnce je bezvadný, kvalitní materiál, se kterým se dají dotykové kresby výborně realizovat. Můžeš přidávat a ubírat červenou, která implikuje fyzično, chuť žít a být krásný," říká.
Později abstraktní strukturu děl obohacovala dalšími barvami a znaky vycházejícími ze své imaginace. Obří kresby se postupně vymkly klasickému formátu do jakýchsi nepravidelných útvarů, na sebe vrstvených a často v tvůrčím zápalu destruovaných. "Když jsem začala pracovat expresivněji, díla si řekla o velké rozměry. Je pro mě důležité stát proti monumentálnímu formátu jako proti bouřce. Nebo jako když se díváš do přírody v dešti. Obraz musí být tak velký, abych do něj mohla tělesně vstoupit," poznamenává autorka.
Ta podle kurátorky výstavy a ředitelky galerie Magdaleny Juříkové často rychle opouští svá "dobytá území" a vrhá se do nových experimentů, v nichž mění vše, od formy a žánru přes materiál po obsah.
Dlouhodobě pracuje Margita Titlová například s takzvaným Kirlianovým přístrojem, který dle poetického vysvětlení zakresluje světelné záření lidského těla na papír. "Vždycky mě zajímá vizualizovat něco skrytého, co nevidíme. Když najdu technologii, která to může zjevit, vrhnu se po ní a využiju ji," vysvětluje.
V 90. letech do centra autorčina zájmu významněji vstoupilo světlo, které se stalo důležitou součástí jejích instalací i obrazů. Vedle abstraktních děl dnes Titlová pracuje také s fotografiemi.