reklama
 
 

Rok 1989 očima fotografů se nedívá důstojným pohledem

6. 9. 2009 9:00
Výstava k dvacátému výročí přináší rozpačitou nadílku

Recenze - Jakou radost by vám udělalo, kdybyste k dvacátým narozeninám dostali všechny svoje staré hračky? Jenom by vám je rodiče zabalili do novin a dali znova? Těžko věřit, že by vás takhle obdarovali z čisté lásky.

Výstava Rok 1989 očima fotografů je podobně rozpačitou nadílkou k dvacátému výročí jednoho z nejdůležitějších zlomů v moderních českých dějinách. Instalace na Staroměstské radnici se totiž vydala tou nejjednodušší a nejúspornější cestou prvního nápadu.

Jakákoli připomínka historických událostí, v níž fotografie figuruje jako svědectví, je vždy bojem o „nezapomnění".  Ale aby byl důvod vracet se do minulosti, musí být vzpomínka nebo připomínka silně neodbytná - jinak ji ve sto procentech ihned zaplaší od podstaty mnohem křiklavější současnost.

Během dvaceti let vyrostla generace, pro kterou je listopad 89 asi tak stejně živou událostí, jako jsou pro mě maďarské události. Tedy téma, které začnete okrajově vnímat pouze v okamžiku, kdy hrozí, že byste z něj mohli dostat čtyřku.   

A tady expozice 1989 očima fotografů nijak nezapůsobí a pozornost nepřitáhne, protože jde jen o tři sta sebraných - xkrát viděných - snímků. Za jedinou koncepci se dá brát, že jsou chronologicky seřazeny do kapitol jdoucích od Palachova týdne přes německý exodus, kdy Prahu zaplavily trabanty a velvyslanectví SRN uprchlíci, až k pádu Berlínské zdi a sametové revoluci, demonstracím na Letné a vzniku Občanského fóra.

Výstavu sráží už to, že není připravená od začátku do konce a nedrží si jednotnou podobu a design. Za standard by se při takové příležitosti dalo považovat pořízení nových, k sobě jdoucích zvětšenin, popřípadě kvalitních tisků.

Nejrůznější autorské - místy i ohmatané - zvětšeniny v opotřebených rámech neladí dohromady a stahují výstavu kamsi na úroveň přehlídky fotografů přírody ve foyer kulturního domu na malém městě. Ani argument autenticity vystavených fotografií zde neobstojí: víc než dobový styl nebo symboliku lovení vzpomínek ze zaprášené paměti totiž reprezentují nedbalost.

Že jde s prostorem Křížové chodby na Radnici pracovat a připravit v něm vizuálně dotaženou a poutavou retrospektivu stejně podstatných historických událostí, přitom ukázala už loňská Koudelkova Invaze 68, kdy vše bylo podřízené jasnému vizuálnímu a kurátorskému záměru.

Rok 1989 očima fotografů vás v tomto srovnání pouze učitelským ukazovátkem vede po časové ose. Tohle bylo v srpnu 1988, tohle v lednu 1989, a pak se stalo tohle. Každý, kdo k těm událostem necítí respekt na základě vlastní zkušenosti, už v tuhle chvíli už pod lavicí znuděně esemeskuje.

Prapodivnou aktualizaci a divočárnu si tvůrci výstavy naopak dopřáli při tvorbě a zařazování popisek, které fotografie navíc v naprosté většině nepotřebují.

Naprostou redundancí a přitrapnělým humorem Květů osmdesátých let se vyznačují hlavně texty u snímků ze zahrady velvyslanectví SRN. Uprchlíky polehávající na matracích pod širým nebem doprovází hláška ve stylu „Chvílemi to byla idyla" a hromada použitého papírového nádobí, z nějž jedli, zase nese komentář „jako u McDonalda". Fakt se směju, německý turisti budou nadšený, jaký jsme vtipálci.

Každý dokumentární návrat k podstatným historickým událostem by měl propojit formální důstojnost s koncepční lehkostí a inovací, alternativním přístupem a zvědavostí pojednat něco víceméně zakonzervované nezvykle a poutavě.

Vzpomínka na minulost se dá udržet při životě, jen pokud se ji pořád pokoušíme vztahovat k současnosti - a to platí nejen o obsahu fotografií, ale i o jejich adjustaci. Rok 1989 očima fotografů na nic z toho nestačí, ukazuje jen to, co mělo dvaadvacet českých fotografů doma v deskách. Jestli tohle nejsou zkažený narozeniny.  

Rok 1989 očima fotografů. Křížová chodba Staroměstské radnice, Praha. Výstava se koná do 14. října 2009.

autor: Pavel Turek | 6. 9. 2009 9:00

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama