Když 18. ledna 1980 asistentka anglického fotografa Cecila Beatona zjistila, že slavný portrétista uplynulou noc zemřel, jako první zavolala jeho krejčímu. Musela zrušit schůzku dohodnutou na odpoledne. Další oblek šitý na míru už nebyl potřeba.

"On velmi dbal na svůj zevnějšek, byl typický dandy," říká o fotografovi britské královské rodiny a filmových hvězd 20. století kurátorka Alexandra Šlosarčíková. V pražském Museu Kampa ve spolupráci s londýnskou National Portrait Gallery připravila první výstavu Beatonových děl v Česku.

"Cecil Beaton se rád tvářil jako příslušník vyšších vrstev. Toužil po společnosti slavných a bohatých," míní kurátorka, podle níž se portrétista svou pílí vypracoval mezi honoraci. "S mnoha svými modely si vybudoval osobní vztah, to bylo důležité pro fotografování," prozrazuje Šlosarčíková.

Samozřejmě že největší část pražské výstavy je věnovaná královské rodině. Sérii důstojných portrétů Alžběty, řečené královna matka, střídají dívčí podobizny její dcery Alžběty II. včetně té, na níž je následnice trůnu zobrazena ve vojenské uniformě - během válečných let to jistě zvedalo morálku zkoušenému britskému obyvatelstvu.

Jsou tu i první snímky po korunovaci Alžběty II. roku 1952 s královskými insigniemi - korunou, žezlem a jablkem a také s mistrovským bočním nasvícením.

Na několika doprovodných snímcích jiní fotografové zachycují Cecila Beatona při práci v Buckinghamském paláci a ukazují ten rozdíl: oni zpodobňují scénu, na níž bohatě nazdobená královna pózuje v krásném, ale hlavně přeplněném interiéru. V tentýž okamžik však panovnice na fotografii Beatona září výjimečností, přepychem a noblesní elegancí. A také jistou dávkou přívětivosti.

"Alžběta, tedy královna matka, většinou dávala fotografům jen patnáct až třicet minut. Beatonovi už při první seanci věnovala téměř celý den. Bavil ji, byl vtipný, snažil se, aby se i před objektivem cítila přirozeně. Nakonec si dobře porozuměli," vysvětluje kurátorka a srovnává: "Když se podíváte na ostatní fotografie královské rodiny, všechny jsou strnulé, neosobní. Beatonovy snímky mají šmrnc a přirozenost."

Dostat se na královský dvůr fotografovi pomohla princezna Marina, která se o jeho tvorbu zajímala od 20. let. Byla jednou z jeho prvních patronek a obdivovatelek. Marina ukázala Beatonovy práce královně a ta se rozhodla jej roku 1939 vyzkoušet. Stal se pak oficiálním portrétistou, měl dokonce právo zveřejňovat královské fotografie, čehož prý nikdy nezneužil.

Cecil Beaton: Princ Andrew, vévoda z Yorku, královna Alžběta II., princ Eduard, 1964, bromografie, bílý karton | Foto: Museum Kampa

Beaton ale nebyl jediným fotografem královské rodiny. Princ Philip měl svého oblíbeného, takže se Beaton nedostal na všechny oficiální události. Například svatbu prince Philipa a Alžběty II. fotil princův přítel, který si říkal Baron - Beatonovi byly zřejmě více nakloněny ženy královské rodiny. Na Kampě jsou vystaveny i první portréty novorozeného Charlese, prince z Walesu, v náručí Alžběty II.

Beaton na rozdíl od Barona nikdy neměl své studio. "Je to proto, že nechci mít zodpovědnost, uvázat se, že každý měsíc musím udělat tolik a tolik fotek. Fotím, když přijde zakázka," prohlásil roku 1962 v rozhovoru pro britskou BBC.

Beaton nikdy nebyl pouze fotografem. Současně navrhoval kostýmy pro film a divadlo, byl také scénografem a navrhoval například i jevištní svícení. Nejméně jednou si dokonce zahrál na americké Broadwayi - v komedii Vějíř lady Windermerové. Dále vytvořil scény pro balet a operu, například pro Pucciniho Turandot, která byla uvedena v newyorské Metropolitní opeře a londýnské Covent Garden.

"Dopředu nikdy nevím, jestli budu v dubnu fotit, nebo pracovat pro divadlo," říkal Beaton, který vynikal také v ostatních svých řemeslech: získal dva Oscary za kostýmy k filmu Gigi a také za My Fair Lady. Pražská výstava ukázkou z filmu připomíná jeho extravagantní černobílé róby a obří klobouky pro dostihovou scénu.

Čtyřikrát si Cecil Beaton šel také pro divadelní sošku Tony za spolupráci na broadwayských muzikálech. Střídání profesí činorodému muži vyhovovalo. "Chci si uchovat postoj amatéra, mít tu čerstvost a spontánnost," vysvětloval.

Cecil Beaton byl rovněž činorodým ilustrátorem, kreslil pro časopis Vogue a během působení v USA také přispíval do Vanity Fair.

Na konci 30. let ale způsobil skandál, když ke své ilustraci připsal antisemitské průpovídky. "Později se ohrazoval, že to není pravda," popisuje kauzu kurátorka, podle níž dodnes není jasné, jak to bylo. "Dostal za úkol vytvořit sérii ilustrací newyorské společnosti. Redakci zajímalo, jak ji vidí Angličan, jaké zvláštnosti najde. Pojal to jako scénky, k nimž vpisoval různé názvy i výkřiky a na okraji jedné připsal i velmi hrubé antisemitské narážky. Možná to tam ale dal proto, že to v New Yorku vypozoroval, a ne proto, že to byl jeho názor. Byl z toho velký poprask, celé vydání museli stahovat a Beatona propustili," říká kurátorka Šlosarčíková.

Ty nejskvělejší zakázky přesto měly teprve přijít. Beaton se navíc očistil nejlepším možným způsobem: zapojil se do válečné pomoci. Nejprve ve svém vlastním autě převážel uprchlíky z anglického Doveru do vnitrozemí, vozil také válečný materiál. Potom se na doporučení královny přihlásil do služeb ministerstva informací.

Okamžitě ho vzali a dali mu několik úkolů: fotografoval válečné škody v Británii a dokumentoval život vojáků v zahraničí. "Procestoval zejména Japonsko, Čínu a také Blízký východ. Fotografoval generály a spřízněné vládce, například íránského šáha," popisuje kurátorka a ještě prozrazuje Beatonovu tajnou misi. "Měl také neoficiální úkol fotografovat některá území před a po válečných operacích. Využíval k tomu své jméno, ještě stále měl placku časopisu Vogue a chodil v civilu. Mohl se tak vydávat za reportéra a lidé ho pouštěli i na na území, kam by se britský voják nedostal."

Z Beatonových válečných snímků je v Praze vystaveno jenom pár, většinu vlastní Britské válečné muzeum v Londýně.

Zato v Sovových mlýnech nechybějí veselejší cykly. Například série portrétů umělců. Čtyři snímky Pabla Picassa zachycují malíře v rozmezí let 1933 až 1965. Překvapivě nejslušivější je ten poslední, na kterém slavný umělec už přestal zakrývat rozšiřující se pleš připláclou "přehazovačkou" přes celé čelo. Bezvlasý snědý muž s upřeným pohledem černých očí a s cigaretou v prstech vypadá vyrovnaně a spokojeně.

Dalším portrétem je například malíř Francis Bacon ve svém ateliéru plném pracovního nepořádku, na němž jako by si slavný expresionista zakládal: stěny i závěsy na oknech jsou pocákané barvami - tak hustě a pravidelně, že to snad musel být záměr.

Třetím malířem je David Hockney, který se na jednom snímku takřka stává součástí obrazu. Právě Hockney a Bacon se s Beatonem blízce přátelili, byť byli výrazně mladší. Oba namalovali jeho portréty, které však vzaly rychlý konec. Beatonovi se nelíbily, a tak je nechal zničit. Přitom šlo o malby, které vznikaly během mnoha let při nepravidelných sezeních.

"Cecil Beaton si přinesl čtyři klobouky a chtěl, aby malíři rozhodli, který mu sedí nejlépe. On to tak totiž od lidí, které fotil, vyžadoval. Chtěl, aby si přinesli vícero šatů, a fotograf posoudil, který oblek dotyčnému padne nejlépe. Ale u malířů to takhle nefunguje, oni malují spíš to, co vidí svým vnitřním zrakem, než co by viděli napřímo," říká kurátorka, podle níž byl fotograf po téměř dvaceti letech, kdy mu malíři portréty konečně přinesli, znechucen. "Přitom znal jejich styl, mohl to čekat. Ukazuje se, jak byl samolibý a jak moc mu záleželo na pěkném zevnějšku," dodává kurátorka.

I když spálit portréty od malířů, jejichž díla se dnes prodávají za milionové částky, je šílené, kurátorka má pro to pochopení. "On byl mistrem retuše. Uměl z fotky ošklivé, tlusté, staré trhovkyně vytvořil trošku mladší, pohlednou baronetu. A něco podobného očekával od svých přátel. Vždyť on je přece fotografoval v tom nejlepším světle, aby se oni sami sobě líbili. Jenže oni namalovali nejen jeho pózu, ale také to, jaký opravdu byl, jak ho viděli."

Potréty, na nichž se Beaton sobě líbil, si musel udělat sám - jak na výstavě ukazuje oddíl nazvaný Selfies. Beaton se fotil velmi rád. Na jednom z velmi raných portrétů s knihou jako by se stylizoval do podoby viktoriánského dramatika a básníka Oscara Wilda.

Nejoblíbenější částí pražské výstavy se zřejmě stane část věnovaná portrétům hereček. Je tu jeho milovaná Greta Garbo, s níž prožil mediálně sledovaný milostný vztah. Jsou tu rozpustilé podobizny Audrey Hepburnové, výrazný profil Barbry Streisandové a také dva portréty Elizabeth Taylorové, o níž ve svých publikovaných denících psal, že ji nenávidí.

"Je to znát, jako by její snímky byly za sklem. Je to krásný, estetický obrázek, ale chybí tam pohled z očí do očí, chybí jakékoliv pouto," všímá si kurátorka.

Beaton si celý život psal deníky - vyšly v sedmi svazcích a pokrývají období 1922 až 1974. Jejich vydání jsou stále populární nejen mezi běžnými čtenáři, ale také u životopisců a filmařů - například loni vznikl celovečerní dokument nazvaný Love, Cecil. "On je vděčným subjektem, dloubal do všeho, sám byl extravagantní osobností. Jeho historky nikdy nezestárnou a dají se dobře zfilmovat. Jeho lásky, jak miloval Gretu Garbo a také muže, jak nakonec umřel sám, protože nebyl schopen udržet dlouhodobý vztah. Je to tak tragicky, romanticky dandyovské," dodává kurátorka Beatonovy první české výstavy Alexandra Šlosarčíková.