Recenze - Ve sféře současného nezávislého tance ve Střední Evropě hrají prim maďarští taneční umělci. Cestu ukázal Josef Nadj, ve Francii etablovaný proslulý choreograf, jehož poetika zůstala bytostně středoevropská, jako upředená z kafkovských a brunoschulzovských vjemů. K nejznámějším patří skupina fyzického divadla Artus, skupina Pála Frenáka či nezávislé sdružení L1.
Není proto překvapivé, že i v historii choreografické soutěže o Cenu Jarmily Jeřábkové, určené pro mladé a debutující choreografy ze zemí střední a východní Evropy, jejíž třináctý ročník nedávno proběhl, se výrazně zapsali maďarští účastníci - dnes například světoběžníci jako Mártha Ladjánszki nebo Ferenc Fehér. Soutěž o Cenu Jarmily Jeřábkové podporuje hledání identity mladých tanečních umělců středovýchodní - „nové", „jiné", tanečně se vynořující Evropy.
Konvexní jako těhotné
Letos byla objevem soutěže choreografka a sólová tanečnice Eszter Herold, členka sdružení L1. Představila dvě části z připravovaného projektu Konvexní projekt - choreografii hoME na hudbu soudobého českého skladatele Lukáše Matouška a volnou kompozici Mátka. Vyjadřuje v nich hluboce zakotvenou emoci mateřství. Slovo „konvexní" je narážkou na těhotné bříško.
Tanec v černém představí bytost, jejíž dlouhé vlasy budou po celou dobu zahalovat tvář, zato budou odhalena bílá a neobyčejně senzitivní záda. Bytost je ve výhružném předklonu, její prsty vysílají k divákům podivné, nebezpečné? zvoucí? signály. Když se pohyb v prostoru rozvine, záhyby černé sukně po sobě zanechají malinkou bílou kolébku, čímž vznikne nejen čitelný vztah, ale i iluzivní perspektiva prostoru.
Motiv viny a sebetrestání - i bití břicha - tu silně vyvstává spolu se středoevropskou přízračností na pozadí paměti všech našich balad o provinilých matkách.
Obdivuhodná je kultura pohybu této tanečnice. Svrchovaně ovládá své tělo do nejmenších jemností záchvěvů pleti zad. Extrémní polohy provádí bez námahy, jako by jen dávala bezděčně průchod svým mučivým myšlenkovým pochodům. Její tanec absolutně postrádá pohybová klišé, zapomínáme vůbec na techniku, nestaráme se o ni.
A co je vzácné, z tohoto tance vyzařuje velká krása. Když exponuje svá citlivá záda a jejich vzlykavý dech nebo když se blíží k divákům a divokými kopy rozviřuje svou černou širokou sukni do velikých nekonečných osmiček jako by tyto symboly nekonečna hnala bičem před sebou.
Silně vypovídající autonomie tance
Tušíc asi, že tanec je magická techné, využívá archetypální paměti barev - černou, nachovou, bílou (nigredo, rubedo, albedo alchymistů). Jsou tu i naturalistické prvky ženské magie - sliny. Tanečnice si ze stočených vlasů před obličejem vytvoří přiléhavou masku, uzel vlasů spolkne a vzápětí vyplivne.
Když sedí v druhé z choreografií v nachových saténových šatech na židli, vytvoří kolem sebe magický kruh bílých, mléčných slin, které vypouští z úst. A které na konci této skladby zase stírá z podlahy týmiž nachovými šaty, které si nyní svlékla, aniž nám ze své nahoty ukáže cokoli kromě zad. Stírá podlahu ve věčně ženském pohybu, starém jako místní balady.
Tanečnice se mohla též opřít o inteligentní světelnou spolupráci. Závoje tmy chodí stále s tanečnicí, obklopují ji a nedovolí vniknutí ničeho rušivého, co by neměla pod kontrolou.
Obě práce Eszter Herold jsou inspirované a zároveň umělecky ukázněné, hluboce promyšlené a detailně artikulované. Mají jemnou senzitivitu tanečního pohybu a silnou atmosféru.
Trochu mě jen znepokojila informace choreografky, že v závěrečné podobě mají vstoupit do hry také básníci a výtvarníci, bojím se, aby příliš mnoho výrazových prostředků nenarušilo tuto silně vypovídající autonomii tance.
O novou taneční osobnost se začala ihned zajímat zdejší nezávislá produkční centra; koprodukce a hostování v Praze je na spadnutí, nemluvě o tom, že se v Praze, na Slovensku a v Maďarsku Eszter Herold představí, jak vyžadují pravidla soutěže, s již uceleným choreografickým dílem.
