Recenze: O homosexualitě v umění vznikl zatím jen úvod

Marta Ljubková
21. 4. 2012 18:47
Kniha Homosexualita v dějinách české kultury nabízí texty různé úrovně
Foto: Aktuálně.cz

Recenze - Bezmála pětisetstránkový opus Homosexualita v dějinách české kultury vydal autorský kolektiv pod vedením Martina C. Putny. Máme skutečně konečně k dispozici zevrubnou reflexi slibované tématiky v kontextu domácího umění?

Bohužel ne tak docela. Kniha, která si „klade za cíl, vůbec poprvé v odborné produkci, zmapovat projevy a vlivy homosexuality v české kultuře - v literatuře, výtvarném umění, divadle a filmu" je složena z tak diskrepantních příspěvků, že v mnoha případech zůstává přání otcem myšlenky. Editor svazek rozdělil na oddíly Literatura, Výtvarné umění a Divadlo a film; v hloubce, šíři a záběru jednotlivých kapitol je nejlépe vidět, nakolik se texty do souboru dostaly právem, a nakolik jen vyplňují tematické mezery, aby se opus mohl chlubit všeobjímajícím záběrem.

Foto: Aktuálně.cz

Přehled není studie

Nejslabší kapitolou je Divadlo a film. Divadlo - jak je v současné domácí reflexi bohužel obvyklé - zase prošvihlo příležitost k problému se postavit skutečně teoreticky (a teoretizující bází Putna deklaruje a také pečlivě metodologicky konstituuje v zevrubném metodologickém úvodu). Text Jana Kerbra Homosexualita jako téma v současném českém divadle nepřináší nic jiného než shrnutí her s odpovídající tematikou, které se v posledních dvaceti letech objevily na českých jevištích. Smysluplné snad pro pamětníka, aby si oživil někdejší zážitky (nebo traumata), jakýkoliv pokus jev uchopit z širšího hlediska - nebo za použití nějaké teoretické báze - chybí. Text (a tedy rozhodně ne studie) se navíc zcela zříká pohledu na alternativní proudy divadla, kde bychom možná tematickou vyhraněnost čekali spíš.

Podobně „přehledový" je i Putnův přípěvek Od Kršky do Trošky - další vzpomínkový manuál. Oddíl tak zachraňuje zevrubná studie Lukáše Nozara o životě a díle Václava Kršky, která však představuje pouze monografickou sondu, naštěstí natolik čtivou, že by neměla - navzdory neúměrně dlouhým poznámkám pod čarou, jež mnohdy tvoří více než polovinu stránky - mezi ostatními zapadnout.

Vedoucí autorského kolektivu se strukturu každé kapitoly snaží vysvětlit (v případě Divadla a filmu spíš „ospravedlnit") v kurzívou psaných úvodech, ty však evidentně vznikaly na poslední chvíli. Možná jako jakési východisko z nouze a pokus texty vůbec nějak stmelit - ničím jiným než rychlostí si nelze vysvětlit stylistické neobratnosti, kterých by se editor ve svých vlastních textech rozhodně nedopustil.

Foto: ČTK

Právě Putnovy příspěvky jsou oporou klíčové literární kapitoly, v níž na časové ose sestupuje až do dob, kdy „homosexualita ještě nebyla", a nabízí inspirativní pohled na vývoj literatury v dobově odlišných diskursech. Vůbec koncept diskursu je pro četbu souboru zásadní, ať už se jedná o způsob reflexe literatury s homosexuální tematikou v daném časovém období, a nebo diskurs jejího uchopení jednotlivými autory. Putna je, jak už bylo řečeno, také autorem metodologického úvodu, v němž zahanbeně zjišťujeme, jak daleko je analogické bádání v okolním (zejména anglo-americkém a německém) světě. Autor zde deklaruje svůj akademické přístup, trochu štítivě se distancuje od pojmu „queer", jemuž se však později dost dobře nemohou vyhnout jeho kolegové ve statích o výtvarném umění, kde má své stálé místo.

Snaha doběhnout první

Putna je do značné míry veden snahou studie akademicky zakotvit, snad „pojistit", mnohem hravější svět vizuální kultury ale podobný přístup později značně problematizuje. Jako autor deklarativního textu, který přináší přehledně shrnutý vývoj oboru, jejž badatelé i čtenáři jistě ocení, se však nevyhne opakování určitých jmen a stanovisek ve svých následujících textech, a také jisté nedůslednosti. Zatímco teoreticky deklaruje snahu zabývat se jenom díly nezpochybnitelné umělecké hodnoty, nechávaje jejich osvětovost zcela stranou, na dalších stránkách se pak různými perfidnostmi zaobírá sice ironicky, ale do značné míry zálibně. Do kapitoly Homosexualita v novodobé české literatuře se tak dostávají díla, která do kategorie „literatura" evidentně nepatří, snad by jim stačilo místo v přehledové studii Michala Čuřína Dvacet let bojů za populární homosexuální literaturu.

Foto: Aktuálně.cz

Bohatší výtvarný doprovod (a možná umístění v textu, ne v samostatné příloze uprostřed knihy) by si zasloužily výtvarné studie přinášející pohled na homosexualitu v širokém časovém pásmu od staršího českého umění (Hynek Látal) přes dekadenci (Ladislav Zikmund-Lender), jednotlivé osobnosti (Milena Bartlová o Toyen, Putna o Zrzavém) až po současnost (Zuzana Štefková). Analýza výtvarného materiálu možná vede k méně senzačním spekulacím - třeba několikrát zopakované, ale nikde pořádně nevysvětlené tvrzení o homosexualitě Josefa Haška, možná je domácí uměnověda natolik daleko ve zkoumání homoerotiky, že bylo z čeho vybírat.

Nemůžu se ubránit dojmu, že publikace vznikla heroickým úsilím Martina C. Putny jako pokus sumarizovat badatelovo zkoumání na téma homosexuality, jemuž se - jak vidíme ze seznamu literatury - dlouhodobě věnuje. Aby se čtenářům dostalo pocitu komplexnosti a bylo možné prezentovat fundamentální text u nás „vůbec první" na toto téma, do svazku se dostaly studie, bez nichž bychom se mohli dobře obejít. Takto je snaha doběhnout do cíle první - ber kde ber - možná příliš do očí bijící.

Martin C. Putna a kol.: Homosexualita v dějinách české kultury. Praha, Academia 2011. 494 s.

 

Právě se děje

Další zprávy