Recenze - Proč vás tak zajímá dvacet ztracených Číňanů, pořád je jich ještě miliarda, ucedil strýček Benny ve Smrtonosné zbrani 4.
A vskutku, na aktuální rozsáhlé výstavě čínského současného umění China - Facing Reality v Muzeu moderního umění (MuMoK) ve Vídni je pozoruhodná především cílená reflexe mnohosti. Zahlcení lidmi i statky v míře, která se až příliš podobá tlačenici v davu, na jehož vzdálenějším konci kdosi vystřelil z pistole.
Mnohost spojená s všudypřítomnou reflexí normy. Fang Lijun takto nechává plout stovky dětských typizovaných obličejů v mracích, pozoruhodně interpretovaných jako všudypřítomné násilí a autoritativní rozbujelá moc.
Zhang Xiaogang vede tenkou červenou linii příbuzenství mezi pietními portréty, jejichž výraz se vzpírá individuaci. Miao Xiaochun do svých fotografií umisťuje davy rozpolcené mezi různá časová i prostorová pásma.
Song Tao zachytí Šanghaj ve více než dvaceti tisících snímcích, mezi nimiž zeje propast nespojitosti. Ostatně jsou nakladeny na podlaze jako dlaždice, do jejichž záběru nelze vstoupit.
V tomto ohledu se zdá, že tématem většiny prací není pomyslné "za" či "nad" povrchem věcí či realitou - ale "mezi" a "pod". Vystavení umělci (expozice je k vidění do února) pracují s kupením předmětů, jejichž miniaturizace mezi nimi nechává vyvstat až monstrózní prostory, s metamorfózami těl, s archeologií vnitřku či s torzem.
Nikoli však na způsob snahy o odhalení nové syntaxe, re-interpretace uspořádání světa či pitvy tkáně současnosti, jež odhalí pulsující vnitřnosti.
Konstatování věcnosti se v případě zastoupených umělců většinou mění na údiv nad tím, jakým způsobem se řeč věcí a situací obrací na samotce umělecké izolace v autistické mlčení.
Čistě po formální stránce na výstavě, jejímž tématem je reflexe Číny prostřednictvím takzvaných realistických prostředků, příznačně převažují postupy vycházející z pop artu nebo využívající expozice jak předmětů každodenní zkušenosti, tak i reflexe samotné umělecké praxe.
Liu Jianhua takto nechá z kontejneru vysypat záplavu levného braku, Yue Minjun zase vsazuje smějící se "idioty" do kompozic parafrázujících obrazy Degase, Maneta či Francise Bacona.
Xiang Jing zakleje své sochy do obludné statické podobnosti, Xi Zhen v jednom ze svých videí exponuje výkřik a opatrné ohlédnutí davu před eskalátory metra, Yang Jinsong přenáší klasickou techniku čínské malby na motivy odpadků, rozkladu a zbytků. A tak dále.
Z předmětů a situací se stávají pohozené rukavice, které nikomu nepadnou.
Žánrová pestrost necelé třicítky umělců - zastoupena je malba, video, fotografie, sochy, instalace i objekty - jen podtrhuje shodné výchozí pozice, převalující se jako příliš horká sousta na osách kontrastů současné Číny. Země, která se pomalu stává rychle rostoucím otesánkem světové ekonomiky, leč stále pod rákoskou komunistické nomenklatury.
Na jedné straně začíná v běžném lidském provozu převažovat klasický konzumní styl - pojato čistě technicky - euroatlantického prostoru a na straně druhé si v Pekingu o čínských disidentech nezagooglujete.
Nehledě na banalitu, že tradiční sociální vazby a tradiční mytologie se rozpadají bez adekvátní náhrady. Ocitli se v mezaninu mezi neznačenými patry, takový je převažující dojem z aktuální výstavy.
