Recenze - Po knize Pán prstenů & filozofie představilo nakladatelství XYZ obdobnou antologii na téma Harryho Pottera. Někteří autoři se skutečně snaží nabídnout tematicky plnohodnotný příspěvek, jiní své příspěvky neuměle roubují na to, čím se opravdu zabývají - a další jsou úplně mimo.
Těch prvních je v knize bohužel nejméně. Kniha neustále lavíruje mezi dvěma oblastmi obsaženými v názvu a svým výše popsaným rozložením připomíná mnohé vědecké konference s předem daným tématem.
Obtíž je hned s vymezením modelového čtenáře. Studenti filozofie? Proč by to četli? Fanoušci Harryho Pottera? Skutečně to nevzdají při prvním abstraktním modelu? A literární teoretici? Ty zřejmě otráví stejné věci, jaké rozebírám dál.
Potterovský fikční svět
Kniha Harry Potter a filozofie operuje mimo jiné s konceptem možných světů, který vychází z předpokladu, že mimo svět, který známe my, mohou existovat i jiné světy, jakými by ten náš mohl být. Tohoto východiska se chopila i teorie fikce, která v rámci tzv. sémantiky fikčních světů začala analyzovat umělecky vytvořené příběhy. Bohužel autoři knihy ji zřejmě neznají.
Publikace Harry Potter a filozofie je teoretická, tudíž není možné o ní hovořit jen žurnalistickým způsobem. Pokusím se ji tedy hodnotit právě z pozice sémantiky fikčních světů a současně velmi zjednodušeně navrhnout, jak by se série o Harrym Potterovi dala z jejího hlediska chápat.
Jedná se o fantastický fikční svět, který otevřeně a jasně stanovuje řád, na jehož základě vše uvnitř něj funguje. Nabízí vlastně dvě vzájemně soupeřící „krajiny", který sdílejí stejný časoprostor.
Jedna krajina je „mudlovská" a podobá se tzv. aktuálnímu světu, ve kterém žijeme my, vnímáme jej svými smysly a v němž se majoritní společnost shodne na tom, že snaha projít přepážkou mezi nástupišti 9 a 10 vede jen k fyzickým zraněním.
Druhá krajina je „kouzelnická" a vytváří alternativu ke krajině první. Hrdina románů existuje na pomezí těchto krajin, takže pro čtenáře slouží jako průvodce světem fantastického.
Nicméně CELÝ svět Harryho Pottera je fikční, nutně neúplný (nikdy se nedozvíme, co v něm není řečeno) a nelze na něj klást nároky našeho světa, případně ho používat jako relevantní prostředek k vědeckému uchopení věcí existujících aktuálně.
Respektive v některých badatelských oblastech se pokoušejí skrze fikci rekonstruovat např. dobu a vnímání hodnot, ale je to problematické, nebezpečné - a rozhodně tato "výjimka" neplatí u zde recenzované antologie.
Neschopnost odlišit
Naprosto nejproblematičtější z celé knihy je z tohoto hlediska esej Hledání nástupiště devět a tři čtvrtě, který se sice odkazuje k teorii možných světů, ale porušuje snad všechna pravidla stanovená zmíněnými teoriemi. Potterovský svět svévolně zaměňuje s tím aktuálním a předpokládá doslova tupého čtenáře, který si velmi pravděpodobně půjde rasovat lebku při probíhání zdí mezi nástupišti.
G. B. Matthews se od několikastránkového rozebírání banalit, případně blábolení o víře v převtělování a UFO dostává až k závěrům, že nás knihy o Potterovi učí víc sledovat svět kolem sebe, protože kdo ví. Matthews rozhodně neví.
V něčem podobný text Čas, prostor a kouzla se snaží (naštěstí mnohem racionálněji) na svět Harryho Pottera aplikovat aktuální znalosti o fyzikálním uspořádání našeho světa a na základě toho vysvětlovat přemisťování, letax nebo obraceč času. I tento text bohužel bere pravidla naší reality jako řídící principy, na základě kterých posuzuje svět smyšlený - a nabízí například absurdní dohady o „kouzelnických červích dírách".
Komplikovanější je to s polemickým textem D. Baggeta Kouzla, mudlové a morální představivost. Ten o nutnosti rozlišovat mezi fikčním a reálným doslova píše, ale až posléze. Nejdříve rozsáhle odpovídá na fanatickou filipiku Richarda Abanese Harry Potter and Bible.
Je otázkou, proč svou reakcí Abanesova východiska (ohledně ne/morálky v Harrym Potterovi a jejím škodlivém vlivu na děti) vlastně uznává jako relevantní, když by je svými argumenty použitými v další části textu mohl několika řádky smést se stolu.
Argumentační kotrmelce
Světa Harryho Pottera jako podstatného argumentu pro problémy toho našeho využívá i esej Neupřímnost Dursleyových od D. M. Hsiehové. Jiného extrémního argumentačního kotrmelce se dopouští H. Thorsrud v příspěvku o přátelství v Potterovi. Thorsrud poměrně přesvědčivě rozebírá románové vztahy pomocí Aristotelova etického modelu. Jenže důležitá je skutečnost, že aplikuje Aristotela proto, aby vysvětlil Pottera.
Jeho závěr, že „vztahy mezi postavami z románů o Harrym Potterovi potvrzují Aristotelův názor", je pak čistá tautologie. Pokud použil zcela záměrně A k vysvětlení B, nemůže tvrdit, že tím potvrdil A. Platnost A totiž předložil jako svého druhu nezpochybnitelný předpoklad už na začátku, jinak by jím nevysvětloval B.
Ze skupiny dobrých příspěvků, které ale s Potterem souvisejí jen okrajově, zmíním esej Zrcadlo z Erisedu. S. E. Klein svůj výklad začíná od scén v Kameni mudrců, kde Harry omámeně stojí před zrcadlem ukazujícím nejtajnější sny, v němž vidí své mrtvé rodiče. Kleinovi tato situace slouží k rozsáhlé síti spekulací o skutečném, neskutečném, pravdivém a zdánlivém.
V ní rozvíjí teze Descarta a hlavně Nozicka, který vystavěl jednu koncepci na představě stroje na zážitky, schopném simulovat jakýkoli život. Co bychom udělali? Strávili bychom v něm celý život? O jaké bytí by šlo? Kleinův esej je podnětný (alespoň z laického hlediska), ale o Harrym Potterovi vypovídá jen velmi málo.
Diskriminace domácích skřítků
Navzdory obskurnosti celého projektu nehodlám od knihy jednoznačně odrazovat. A to díky třem textům od dvou lidí, kteří jako jediní pochopili, co přesně formát vyžaduje, a napsali vynikající příspěvky.
Přehledně a srozumitelně aplikují teoretické koncepty, aby nabídli nové možnosti čtení potterovského fikčního světa, i když mu tak neříkají.
M. R. Gladsteinová ve své analýze ženství vychází z požadavků řady feministických teoretiček a přesvědčivě dokazuje, že v potterovském univerzu na rozdíl od našeho všechny platí.
S. W. Patterson přispěl dvěma eseji. V Kráturově nářeku se zabývá diskriminací domácích skřítků, který řeší pomocí Kantova etického modelu kategorického imperativu. Díky přehledné argumentační logice textu provádí čtenáře úskalími možných protiargumentů a popularizuje koncepci bez větších zjednodušení i pro ty, kteří o Kantovi nikdy neslyšeli.
V Je ctižádost ctnost? pak Patterson podobně efektivně využívá Aristotelovu Etiku Níkomachovu při výkladu o ctnostech a ctižádosti, když odpovídá na otázky morální obhajitelnosti zmijozelské koleje v Bradavicích. Je ironické, že se Pattersonovi ve dvou textech podařilo s elegancí vysvětlit problémy, kterými se mnohdy upachtěně zabývá řada dalších textů v knize (odvahou, zlem, morálními normami).
Ostatně už úvod je argumentačně problematický a otázky spojené s modelovým čtenářem trvají i na konci. Kniha některými texty některým čtenářům potvrdí hlavně klišé o „přemýšlení o nesmrtelnosti chrousta" a od filozofie je spíš odradí.
V souvislosti s Harrym Potterem a dalšími popkulturními fenomény už u nás pár knih vyšlo. Třeba Colbertovy knihy Kouzelný svět Harryho Pottera a Kouzelný svět Pána prstenů, které odhalovaly mytologické pozadí obou fantastických světů, Rowlingové i Tolkiena.
Jejich autor sice nemá zdaleka tak intenzivní odborný background, ale pokud o něj (zejména mladší potterovský) čtenář stojí, dostane se k němu mnohem snáz přes tuto (na první pohled možná vulgarizující) popularizaci než přes špatně uspořádanou antologii akademiků.
Nakladatelství XYZ se do vydávání filozofických komentářů popkultury pustilo po hlavě - po Pánovi prstenů a Potterovi právě vychází Tarantino. Uvidíme, zda to nedopadne stejně „úspěšně" jako bizarní filozoficko-sociologické komentáře Medvídka Pú.
