Přes Bretaň domů na Vysočinu. Museum Kampa vystavuje obrazy Jana Zrzavého ze soukromých sbírek

Kaplička II z roku 1939. S českou krajinou se Zrzavý smířil až poté, co odjel do francouzské Bretaně.
Z Fantastické krajiny z roku 1913 udělali tvůrci výstavy obálku katalogu.
Kurátorka Martina Vítková u sv. Jana Křtitele.
Hornatá krajina (1912). Zrzavý ji namaloval rok po snu, v němž mu Leonardo da Vinci poslal poštou pastelky.
Obrazy pochází z doby, kdy v roce 1918 zemřel Zrzavého guru Bohumil Kubišta. Zrzavý se pak pohyboval v okruhu výtvarné skupiny Tvrdošíjní, do níž patřil i Josef Čapek. S ním se pak Zrzavý také přátelil.
Foto: Jakub Plíhal
Hana Slívová Hana Slívová
26. 3. 2018 7:00
Jan Zrzavý rád maloval v noci, jeho vidění světa totiž světlo nepotřebovalo. Nápady si často načrtával, některého obrazy dělal dokonce dvakrát, protože měl strach, že se mu za války ztratí. Jeho první byt v Praze na Novém Světě byl vymalovaný růžově se zelenými a bílými pruhy, ve stáří nosil bambusovou hůl zdobenou slonovinou, která pocházela z pozůstalosti jeho oblíbence Julia Zeyera. Zkrátka hipster, řeklo by se dnes. Pražské Museum Kampa nyní vystavuje Zrzavého práce ze soukromých sbírek. Ukázat mají autorův talent a schopnost reagovat na společenské i soukromé změny.

Když bylo Janu Zrzavému jedenadvacet, měl sen, v němž mu domů do Okrouhlice na Vysočině poštou přišly pastelky od milovaného Leonarda da Vinciho. Sen mladému muži potvrdil správnost rozhodnutí stát se malířem.

Žádnou z uměleckých škol však nedostudoval a po roce 1949 musel odejít z postu učitele malby na olomoucké Univerzitě Palackého, protože pro vládnoucí struktury nebyl jeho rukopis dostatečně akademický.

Ačkoliv Zrzavého melancholické a posmutnělé ilustrace Erbenovy Kytice či Máchova Máje české publikum dojímaly, nelze k tomuto malíři přistupovat jako k dalšímu z řady "českých" autorů typu Josefa Lady nebo Mikoláše Alše.

"Jeho obrazy a kresby jsou zastoupené i v expozicích věnovaných exotismu, expresi, duchovnosti, dekadenci nebo divočině," připomíná v katalogu, pojmenovaném stejně jako současná výstava v Museu Kampa Jan Zrzavý: Ze soukromých sbírek, kurátorka Martina Vítková.

Mezi válkami Zrzavý často pobýval v Paříži, kde se přátelil například se skladatelem Bohuslavem Martinů nebo malířem Josefem Šímou. Lze ho proto považovat za člena takzvané pařížské školy; ta se nepřikláněla k žádnému z tehdejších -ismů.

Zrzavého vztah k rodné zemi navíc nebyl tak idylický, jak by se na první pohled mohlo zdát. "Česká země má syrové barvy, zelená je zelená, černá je černá modrá je modrá a jiná barva tu snad ani není. Smutné je to všechno, je to tragická krajina. Tady ve mně vznikl v dětství pocit, že Čechy jsou země, která nemůže být šťastná," prohlásil. 

Idylický nebyl současně ani jeho vztah s otcem, kterého mu v lecčems nahrazoval o pouhých šest let starší kubistický malíř Bohumil Kubišta. S ním se seznámil v roce 1911. Kubišta Zrzavého naučil chodit mezi lidi, do kaváren. Představil mu také perspektivu nebo pravidlo zlatého řezu a nutil ho své práce znovu a znovu promýšlet. 

"Hned napoprvé mu k časným pokusům řekl: Není to moderní a už vůbec to nejsou obrazy. Po Kubištově lekcích se ze Zrzavého stal malíř zcela odlišného charakteru," poznamenává Vítková. Nepřebíral ale vše, co mu zkušenější kolega radil: ke svým obrazů například nikdy nepřistupoval vědecky.

Cestu k někdejšímu Československu - na Kampě je reflexím venkova věnovaný celý jeden blok - si Zrzavý paradoxně našel až během opakovaných pobytů v Bretani, kam dojížděl ve třicátých letech. Tehdejší záznamy krajiny, barev přírody, domů a bezčasí patří podle kurátorky Vítkové k tomu nejlepšímu, co kdy Zrzavý namaloval.

"Jako kdyby ho zajímal konec světa," říká před bretaňskými obrazy. "Dost možná, že mu sugestivní krajina Bretaně v něčem připomínala právě domovskou Vysočinu," dodává.

Spíše než retrospektivní přehlídkou je výstava v Museu Kampa ukázkou všech poloh, jimiž si Zrzavý prošel: ranou expresí, inspirací biblickými, mytickými i  fantaskními motivy a představami, fascinací Bretaní, Benátkami a pohupujícími se loďkami, vlivem kubismu, krajinářstvím bez postav a litografickou i malířskou tvorbou, v níž se naopak postavy objevují.

Kurátorský tým chtěl výstavu původně otevřít spolu s retrospektivou Pravoslava Sováka, jenž chvíli pracoval jako Zrzavého asistent na olomoucké škole. Dát dohromady zamýšlená Zrzavého díla ze soukromých sbírek byl ale nakonec těžší úkol, než se zdálo, proto je k vidění až nyní.

Což je nakonec dobře: rozsáhlá a v České republice nepříliš známá tvorba Pravoslava Sováka, kterého se Zrzavým pojí i mistrovské zachycení zdánlivého bezčasí a také všudypřítomná melancholie, si po vernisáži zasloužila netříštěnou pozornost.

Jan Zrzavý bude k vidění do 1. července, Pravoslav Sovák do 27. května 2018.

 

Právě se děje

Další zprávy