Dokládá to i jeden ze tří hlavních hostů přehlídky, francouzský umělec žijící v Bruselu a spoluzakladatel značky ANTIVJ Romain Tardy. Často spolupracuje s hudebníky, například v Praze bude účinkovat již počtvrté - naposledy loni na festivalu Signal uvedl videoinstalaci Future Ruins, promítanou na fasádě kostela sv. Cyrila a Metoděje na Karlínském náměstí.
Pořadatelé Pražského Quadriennale letos Tardymu dali za úkol vytvořit instalaci, která prolíná scénografii s moderní technologií. Tardy si přizval desítky spolupracovníků, odborníků na světelný a zvukový design, specialisty na virtuální realitu nebo umělce zabývající se dotykovými instalacemi.
Výsledek mohou diváci spatřit ode dneška do příští neděle 16. června, kdy Quadriennale končí, v Malé sportovní hale. Právě publikum bude důležitou složkou, podle Tardyho dokonce "krví mé instalace, kterou jsem nazval Blue Hour", říká v rozhovoru.
Aktuálně.cz: Proč se vaše instalace jmenuje Blue Hour?
Název vystihuje tu hodinu, kdy se den mění v noc a my se také dostáváme na rozhraní lidského a technického. Myslel jsem, že bude zajímavé nechat prolnout, co je skutečné a virtuální, co je fyzické i nefyzické. Ten rozdíl se v době, ve které žijeme, stírá.
Vaše instalace jsou obvykle venku, na fasádách domů, tady naopak proměňujete interiér, do kterého budou vstupovat lidé. Bude na ně Blue Hour reagovat?
Návštěvníci jsou nejdůležitějším komponentem. Oni budou krví, která pohání celou mou interaktivní instalaci. Mohou změnit podobu a obsah prostředí Blue Hour po vizuální, zvukové nebo světelné stránce. Publikum se stane herci, změní tradiční vztah mezi jevištěm a publikem.
Jakým způsobem se z diváků stanou herci?
To je komplikované…
Budou o své proměně vůbec vědět?
Myslím, že ano, od prvního pohledu bude jasné, že jde o velkorozměrnou, imerzivní - tedy publikum vtahující - instalaci. Nechci prozradit příliš mnoho, ale každý návštěvník bude v prostředí Blue Hour veden tak, aby si všímal, jak ovlivňuje světlo, zvuk, video, pozadí a také dotykové složky prostředí.
Jedním ze spolupracovníků je i specialista na hmatové podněty. Nebude to jako v muzeu, kde se lidé nesmějí ničeho dotknout. Tady je naopak vítané, aby se lidé věcí dotýkali a prozkoumávali je. Neexistuje špatný nebo dobrý způsob, jak se uvnitř Blue Hour chovat, důležité je objevování.
Pro mě bylo velkou zkušeností spolupracovat s tolika lidmi. Bylo jich osmdesát, lidé z mnoha oborů, kromě těch, co jsem jmenoval, také odborníci na virtuální realitu.
Zní to trochu jako sci-fi.
Svým způsobem ano. Když se propojí virtuální realita a jiné současné technologie, ale tady není jen to. Jde o vztah člověka a technologií. Je to zajímavé také na senzuální úrovni. Zamýšleli jsme se, jak zapojit všech pět smyslů, aby divák co nejlépe prozkoumal prostředí vytvořené technologiemi.
Technologie usnadňují život, ale také odcizují. Je nějaká cesta, jak s nimi smířit člověka?
Pořád máme něco do činění s digitálním, virtuálním světem. Můj osobní názor zní, že je dobré poznat technologie a jejich možnosti. Nemusím všechno používat, ale je důležité to objevit. A nemyslím si, že technologie jednou zaplaví 100 procent veřejného života.
V Praze stojí vinárna Cyber Dog, kde obsluhuje robot. Přes mobil si objednáte víno, robotická ruka nalije přesnou míru a vozíček připevněný u stropu vám skleničku dopraví až ke stolu. Prý to tak v budoucnu bude ve všech hospodách, lidská práce bude příliš drahá.
Této verzi budoucnosti nevěřím. Mojí vizí je najít mírovou a příjemnou spoluexistenci s digitálním světem. Doufám, že takové konce, jaké líčíte, nenastanou.
Cítíte se být umělcem?
Ano, něco mezi multidisciplinárním a vizuálním umělcem. Posledních deset let dělám velké instalace. Většinou dočasné a site-specific. Jsem objevovatel na pomezí umělecké instalace, scénografie a nových technologií.
Máte rád divadlo?
Divadlo? K němu mám osobní vztah, můj otec je herec. Ale častěji jsou mé projekty svázané s hudbou nebo módou. Pro divadlo jsem také něco dělal, ale není to má hlavní praxe. Raději přivádím krátká představení ven z divadla. Dělám divadlo z ulice.
