Recenze - Dvořákova kantáta Stabat mater (1877) je jedna z nejsilnějších a nejhlubších duchovních skladeb. Je psaná na náboženský text, což může být pro někoho provokující nebo dokonce limitující. Ale zbytečně. Jde o dílo velmi otevřené, které mluví - podobně jako duchovní skladby Bachovy, Mozartovy nebo Beethovenovy - univerzální řečí o nejdůležitějších věcech člověka. Není samozřejmé, že tak pokaždé vyzní. Ale posluchači, kteří přišli na zahajovací koncert 19. koncertní sezóny Pražské komorní filharmonie, měli štěstí na přesvědčivé provedení.
Stabat mater není těžké proto, že by bylo plné technicky náročných, nehratelných nebo nezpívatelných míst. Interprety si nárokuje především obsah. Dvořákovo dílo má jedno téma: bolest. A vypráví o něm půldruhé hodiny. Báseň o 20 slokách, kterou skladatel zhudebnil, vznikla ve 13. století ve františkánském prostředí. Rozvíjí jediné místo v Bibli, kde se - v Janově evangeliu - hovoří o Ježíšově matce u Kříže: „Když Ježíš spatřil matku a vedle ní učedníka [Jana], kterého miloval, řekl matce: Ženo, hle, Tvůj syn! Potom řekl tomu učedníkovi: Hle, tvá matka! V tu hodinu ji onen učedník přijal k sobě." Za lapidárním výrokem se skrývá jedno z nejobtížnějších témat: jak snášet (nespravedlivou) bolest? Jak ji sdílet? Je možné najít člověka, o kterého se lze opřít? A pomůže to?
Během 800 let vzniklo na 400 zhudebnění. Dvořákovo je nejrozsáhlejší, jedno z nejhlubších a nejosobnějších (z dalších stojí určitě za poslech G. P. da Palestrina z konce 16., G. B. Pergolesi z 18. a G. Verdi z konce 19. století). Dvořák komponoval Stabat mater ve dvou vlnách v letech 1876-77, kdy mu zemřely všechny tři děti; syn Otakar dokonce v den skladatelovy Dvořákových 36. narozenin. Nemáme žádné Dvořákovy dopisy nebo deníkové zápisky, kde by se vypisoval z toho, co zažil. Jako svědectví tu máme jen jeho Stabat mater.
Nastudování Jakuba Hrůši mělo soustředění a vážnost. Nehrálo se ani nezpívalo na efekt, ale ve službě hudebnímu textu. Z pódia se nelinul patos, hudba měla prožitek a přitom střízlivost. Často se stává, že dirigenti nevydrží pomalý (ale logický!) tok skladby, ztratí trpělivost a ve snaze o větší dramatičnost se dopracují k nervóznímu a uspěchanému výsledku. Jedině když všechny melodie dostanou svůj prostor, je čas je vyslovit a doslovit, může Stabat mater vyznít se svojí duchovností a posvátností. Hrůšovo pojetí šlo tímto směrem.
Uspěchaností nejčastěji trpí úplný úvod Stabat mater, kde si nástroje několik desítek vteřin předávají jediný tón, čímž Dvořák dosahuje velkého napětí. Je to vstupní situace příběhu - situace strnulosti a oněmění, která se odehrává na Golgotě. Jakub Hrůša volil rychlejší tempo, než je v české interpretační tradici zvykem, ale zároveň se mu povedlo vystavět vstupní obraz v jeho neúprosnosti. Nástup lidských hlasů („Vedle kříže matka stála, hořké slzy prolévala…") zněl v mužské části sboru v tichu a z ticha, jako když člověk jen šeptem a trhaně vyslovuje to, co vidí; s ženskými hlasy se rozeznělo soucítění a něha. Naléhavé ticho té situace se interpretům podařilo vystihnout.
Český filharmonický sbor Brno (sbormistr Petr Fiala) byl během celého večera prvotřídní. V jemných ztišeních i plných, ale měkkých forte. Pražská komorní filharmonie hrála citlivě a s výrazem (sóla hoboje a flétny; smyčcový začátek a závěr části Virgo virginum…); ve srovnání se sborem mohl orchestr častěji jít do úplného ticha.
Čtveřice sólistů - Kateřina Plachetková, Jana Wallingerová, Richard Samek a Jozef Benci - obstála se ctí. Jak ve svých sólových vstupech, tak především jako čtyřhlas citlivě vedený dirigentem k co největší kompaktnosti a tak, aby nikdo ze zpěváků nevyčníval. Závěr 2. části, kde kvartet sólistů na jednom tónu s bázní vyslovuje: „Vidí svoje drahé dítě v umírání opuštěné, když vydechne naposled," byl jedním z nejpůsobivějších míst.
Jediný větší otazník jsem měl nad závěrečnou částí, která se prosvětluje až k velké radosti („Po smrti pak mého těla dopřej, aby duše směla vejít v ráje království. Amen."). Myslím, že se interpreti do předepsaného rychlého tempa vrhli až moc euforicky. Větší klid by prospěl i naléhavosti závěrečného hymnu, kdy se orchestr odmlčí a znějí jenom lidské hlasy. Oblouk díla se tím samozřejmě neztratil, ale jako by nebyl čas si ho opravdu prožít.
Pražská komorní filharmonie (PKF) otevřela svojí 19. sezónu na vysoké úrovni. Což zní u tohoto orchestru skoro jako fráze. Ale dobře, že pořád platí, jako platila v minulých letech, kdy PKF - v době organizačních i uměleckých turbulencí v České filharmonii - představovala jistotu kvality. Instituce, která funguje jako obecně prospěšná společnost, neměla a nemá nikdy své „jisté". V posledních měsících a týdnech byla média plná nadšení z nových začátků v České filharmonii. Tím spíš stojí za zdůraznění to, co představuje Pražská komorní filharmonie: poctivost a kontinuitu.
PS: Zajímavé nahrávky Dvořákovy kantáty Stabat mater pro srovnání: Wolfgang Sawallisch diriguje Českou filharmonii, Nikolaus Harnoncourt diriguje Chamber Orchestra of Europe, Zdeněk Košler diriguje Slovenskou filharmonii.
Antonín Dvořák: Stabat mater. Pražská komorní filharmonie. 21. října 2012, Dvořákova síň Rudolfina. Zahajovací koncert sezony 2012/13.
