Minulý měsíc se první pratchettovské představení hrálo posté. Pořád je vyprodané, přesto nechtěla režisérka Hana Burešová o dalším Pratchettovi slyšet. Nakonec to byli nejen diváci, ale i sami herci a z nich prý nejhlasitěji Miroslav Táborský, kdo si řekli o další hru ze Zeměplochy, placatého světa na hřbetě kosmické želvy a čtyř slonů.
Čarodějky míří do Ankh-Morporku
Soubor vybral Maškarádu, osmnáctou knihu z řady, jejíž děj opět táhnou kupředu dvě čarodějky z horského království Lancre - Bábi Zlopočasná (Naďa Vicenová) a Gyta Oggová (Jaroslava Pokorná).
Tentokrát se vydávají do Ankh-Morporku, největšího města Zeměplochy, aby tu pomohly Anežce Nulíčkové (Helena Dvořáková), která by mohla mít v onom nebezpečném městě potíže. A mít je bude: protože potíže jsou tam, kde se vyskytnou čarodějky.
Příběh staví na odkazování k opernímu světu a Fantómovy opery. Vždyť se také odehrává převážně v operní budově, kde řádí fantóm zabíjející lidi. Ale nebyla by to Dlouhá, kdyby se tu neobjevily nejen narážky na songy z muzikálů, ale i na další ikony popkultury. Kapelou Queen s jejich Show must go on počínaje a Studnou majora Zemana konče.
Maškaráda je důmyslná koláž míchající ve skvělém poměru nejen hraní, hudbu, tanec a efekty zvukové i světelné - ale i vysoké a nízké. První mix je prací režisérky a souboru, druhý nastavil už autor. A Pratchettovi jeho Pražané rozumějí.
Dát dohromady kus s takovými detaily zdá se nemožné. Jak může všechno tak hladce fungovat, honilo se divákům hlavou. Sama režisérka říká, že poslední tři týdny probíhaly přípravy nonstop.
Jediný nesvětlý bod
Dlouhá excelovala, režie byla propracovanější snad ještě do větších detailů. Poklonu si zaslouží takřka filmové střihy, které jsou z knihy zachovány. Děj se svižně posouvá, jen je divákovi až líto herců, kteří se nezastaví ani na vteřinu.
Přesto po přestávce následuje pasáž, kde se děj zvolní.Ukáže se, že příběh není komedie, ale hra o temných vášních, které provázejí spektákl zvaný opera. A pak se také musí ukázat, kdo je tady čarodějka.
Podobnou dynamiku mají všechny hry podle Zeměplochy i Pratchettovy knihy. Kdo zná předlohu, nemůže být překvapen. Ostatní to musí brát jako nutné zlo, aby pochopili velkolepé a zcela operní finále, ve kterém se opravdu zatraceně dlouho umírá.
Převod z předlohy je přitom takřka dokonalý, Dlouhá pracovala se scénářem Pratchettova přítele Stephena Briggse; jen vrátila scény, které vyškrtl. Výsledkem je tří a půl hodinové představení, které ani přes onu volnější pasáž nemůže nudit.
Unmasked!
To psal Pratchett při své poslední návštěvě Prahy fanouškům do Maškarády; a trefil to přesně. Nejen výkony, ale i masky jsou výborné. Z herců exceluje zmiňovaný Táborský, který si roli novopečeného zlatozubého majitele opery Štandlíka užívá. O nic horší nejsou ostatní.
Čarodějky už své postavy znaly, až na tu nejmladší: Helena Dvořáková byla příjemnou posilou a zaujala i zpěvem. Peter Varga, skalní milovník Zeměplochy, si vychutnal populárního Smrťě i další čtyři role; Tomáš Turek coby rozdvojený Valtr Plíža je sugestivní stejně jako šílený král v Soudných sestrách.
Jan Vondráček coby umělecký šéf opery Sardelli celý výkon zastínil monologem ve finále, kdy vysvětluje povrchnost opery i lidí, kteří na ni chodí. Tehdy zcela opanuje jeviště a nemilosrdně, na tři pokusy, přivede hru do zdárného konce.
Herci v Dlouhé Zeměplochu čtou, mají ji rádi - a hrají ji s radostí a zápalem, jež se vidí málokdy. Soudné sestry jsou pro Pratchettovy české fanoušky povinností. Se středeční premiérou jim přibyla další.
