Hojně citovaná londýnská výstava Cybernetic Serendipity z roku 1968, která proslavila počítačové umění, se do dějin neprávem zapsala jako první přehlídka reflektující novou uměleckou tendenci. Důkaz teď přináší Moravské galerie v Brně: rekonstruuje výstavu počítačových grafik, jež se uskutečnila o pár měsíců dřív než ta londýnská. Ve foyeru brněnského Domu umění ji přichystal tehdy jednadvacetiletý kurátor Jiří Valoch.

I když ani zde nešlo o úplně první počítačovou výstavu, je pozoruhodné, jak bryskně se novinka v malé zemi za železnou oponou objevila.

Současný výstavní "remake" v Moravské galerii má název 1968:computer.art a kromě počítačem generovaných grafik představuje obrazy jednoho z nejslavnějších českých malířů 20. století Zdeňka Sýkory. Také jeho práce jsou řazeny k počítačovému umění, i když na rozdíl od ostatních se Sýkora nevzdal malířského přístupu. Své abstraktní struktury vygenerované počítačem maloval ručně.

I proto jej kurátor Valoch v roce 1968 do svého výběru nezařadil. Sýkora přitom počítačové struktury vytvářel již od poloviny šedesátých let.

Jiří Valoch si zvolil sedm autorů počítačových grafik, z nichž pouze jeden byl Čech - jmenoval se Lubomír Sochor. "V té době pracoval ve Vojenské nemocnici v Praze ve Střešovicích v tamním výpočetním středisku a k tvorbě počítačových grafik se dostal náhodou," říká spolukurátorka současné brněnské výstavy Jana Písaříková, když ukazuje na Sochorovy černobílé grafiky. "Testovali nový počítač francouzské výroby a v rámci kontrolních testů vytvářeli tyto obrazy." Sochora prý zaujala estetická kvalita počítačových výstupů.

Dalším autorem byl například německý matematik Frieder Nake, který v Brně vystavuje mimo jiné svou liniovou grafiku Pocta Paulu Kleeovi.

"Tak jsem to ale původně nepojmenoval. Mělo to číselný název podle data zhotovení," usmívá se Nake, podle něhož má název dnes často citovaného obrazu na svědomí jeden novinář. "Ptal se mě, čím jsem se nechal ovlivnit, a já řekl, že mám rád Kleeovy kresby. Rozhodně jsem nic nekopíroval, jen jsem si vzal inspiraci. Novinář ale napsal: ‚Nake našel zákonitosti, jimiž se řídil Paul Klee, a zadal je do počítače, jenž nyní pracuje podle Kleeova přístupu, zatímco Nake sedí u kafe…‘ Lidem se to líbilo, zapamatovali si to. Tak jsem se rozhodl pojmenovat tu grafiku Pocta Paulu Kleeovi," směje se Frieder Nake.

Přidává svou definici počítačového umění: "Když chcete v tvorbě používat počítač, musíte začít uvažovat jinak. Musíte se snažit přemýšlet způsobem, kterým by uvažoval počítač, kdyby mohl uvažovat."

Sám Nake se ale počítačovým uměním zabýval jen do roku 1971. Potom se proti němu naopak radikálně vymezil. "Bylo to v souvislosti s politickou situací. Přestěhoval se do USA, kde eskaloval protest proti válce ve Vietnamu, a Nake si uvědomil, že počítače se používají i ve válce. Začal se angažoval v politice, na straně radikální levice," vysvětluje kurátorka a doplňuje, že později se Nake k počítačovému umění zase vrátil, začal o něm přednášet na univerzitách a nyní působí v Brémách.

Typickým rysem počátků počítačového umění bylo, ze se jím nezabývali umělci, nýbrž matematici a vědci. Jen ti měli zprvu přístup k obřím elektronkovým počítačům.

"Část intelektuálů byla tímto typem umění zděšena," líčí kurátorka Písaříková. "Zdálo se jim sterilní, vzbuzovalo v nich úzkost. Kritizovali, že nevzniklo v rámci umělecké avantgardy, ale zrodilo se ve výzkumných centrech na univerzitách, jako levoboček studené války, podporované firmami, které se zabývaly vývojem zbraní."

Naopak teoretici jako Jiří Valoch, jemuž chatrné zdraví nedovolilo podílet se na nynějším remaku své výstavy, věřili: strojem vytvořené umění je revoluční, protože boří mýtus, že jenom lidé jsou schopni umění.

Bylo to umění nezávislé na lidské subjektivitě. Zdálo se být objektivní. Jediný podíl člověka spočíval v navržení programu, na základě něhož ty grafiky vznikly. Ale ani tvůrce programu nevěděl, jak věc dopadne. Program pokaždé počítal s momentem náhody.

Počítačové grafiky také naplňovaly představy o demokratickém umění, které se bude vyrábět sériově a tedy levně. "Samozřejmě to byla utopie, ukázalo se, že stroje nejsou tak dokonalé, aby v tom šlo pokračovat," dodává Písaříková, podle níž počítačové umění v sedmdesátých letech postupně zaniklo.

Valochovská výstava je jen polovinou současné přehlídky nazvané 1968: computer.art. Tu druhou tvoří obrazy světoznámého Zdeňka Sýkory. "V okamžiku, kdy dospěl k počítačem generovaným obrazům, měl už za sebou dvacet let tvorby. Byl hotovým umělcem, malířem, který promýšlel způsob, jak objektivně uchopit zákonitosti," říká kurátor Pavel Kappel a zdůrazňuje, že ačkoliv je Sýkora považován za průkopníka počítačového umění, nikdy s počítačem nepracoval. "Měl na to lidi," odkazuje Kappel na Sýkorovu spolupráci s počítačovým specialistou Jaroslavem Blažkem.

Společně vymýšleli, jak to, co Sýkora řešil z výtvarného hlediska, bude možné přeložit pro stroj. Malíř hledal objektivitu, a proto se snažil z procesu malby vyloučit lidskou intuici. Třeba tím, že vymyslel algoritmus pro náhodné střídání tvarů na obraze.

"To, co předával počítači, byl malířský problém, a Sýkora používal počítač jenom jako kalkulačku. Stroj mu pomohl zpřesnit myšlení, ale na konci byla pomalá, zdlouhavá malířská práce," líčí kurátor.

Autor fotografie: Andrea Bratrů Velnerová

1968:computer.art

Pořádá Moravská galerie v Brně
Kurátoři: Ondřej Chrobák, Pavel Kappel a Jana Písaříková
Pražákův palác, výstava potrvá do 5. srpna.

Zdeněk Sýkora se počítačovým strukturám věnoval deset let, potom šel zase dál. Za hlavní limit počítače považoval práci s barvou. "Počítači se nedá vysvětlit vyvážení barevné kompozice. V tom zůstává lidská intuice velmi důležitá," dodává Pavel Kappel.

Výstava představuje Sýkorovy slavné konstruktivní obrazy včetně zřejmě prvního počítačového obrazu z roku 1966 nebo předloh k monumentální 22 metrů vysoké mozaice na větracích šachtách pražského Letenského tunelu.

Jako kuriozita nechybí ani obří počítač LGP-30. Vypadá jako dva velké mrazáky s klávesovým psacím strojem uprostřed.