Petra Hůlová: Nevodím postavy za ruku, musí vést mě

Klára Fleyberková
1. 12. 2012 14:00
Rozhovor se spisovatelkou Petrou Hůlovou
Foto: www.radiohost.cz/Novak a Rasch

Rozhovor - Skrz sklo kavárny vidím přibíhat subtilní postavu. Vchází, usedá, omlouvá se za mírné zpoždění a chvíli chytá dech, jelikož právě přednášela americkým studentům tvůrčí psaní. Rychlý přechod do rodného jazyka se jí ovšem hodí, protože hned po naší schůzce letí číst ze svého nového románu. Petra Hůlová je zkrátka akční žena, která učí, čte, vychovává dvě děti a během posledních deseti let vydala sedm knih.

Aktuálně.cz: Nedávno se na trhu objevila vaše nová kniha Čechy, země zaslíbená. Jak jste přišla na téma života Ukrajinky v Čechách?

Hůlová: Už nějakou dobu máme doma uklízečku, která pochází z Ukrajiny. Asi po roce pravidelných návštěv jsem zjistila, že na ní vlastně myslím, a že pro mě ožívá i jako literární postava. A pak mi došlo, že o téhle situaci - být tu odjinud a snažit se chytit - už vlastně něco vím od svých mongolských kamarádů, jimž jsem v Praze pomáhala zařizovat doklady, překládala jsem jim u porodu. Zkrátka jsem si uvědomila, že mám shodou okolností vhled do toho, jak tu ti lidé žijí, a že mě to zajímá.  

Foto: Aktuálně.cz

A.cz: Ovšem to, že je téma přistěhovalců dost aktuální a promlouvá bezprostředně o současné společnosti, určitě taky sehrálo roli. Nebo ne?

To je těžké říct, takhle nad hotovou knihou už je to spíš racionalizace jakéhosi chumlu různých okolností, kterým se během psaní prodírám. Ale určitě mě napadlo i tohle - že je to něco, o čem tu v současnosti nikdo zatím takhle nenapsal a o to zajímavější je to zkusit. Ale našlo si mě to samo. Nedělám to tak, že bych si vytyčila téma a pak sbírala materiál, já prostě pár let už život té takzvané levné pracovní síly znala od Mongolů. Jenže teprve když u nás začala pracovat Olga, tak mi to docvaklo. Začalo to Mongoly, kteří se před pěti lety z ničeho nic zjevili na mé svatbě jakožto příbuzní kamaráda z Ulánbátaru a vzájemně jsme se na sebe pověsili. Jen zpětně ten text může vypadat jako kniha o ukrajinské komunitě. 

A.cz: Vy byste ho tak ale asi nepopsala?

Ne. Je to tak trochu fráze, z níž na mě leze husí kůže. Evokuje mi to newspeak neziskovek a cizinecké policie. Mimo to ten text snad i něco  vypovídá o Čechách a Češích. V závěru se to zvrhne do jisté psychedelie, kdy si čtenář uvědomí, že to, co četl, je vlastně nakonec úplně jinak, než si celou dobu myslel. Tam najednou zakolísal i ten žánr, do něhož si většina text o „osudu menšin" řadí. Jakmile je totiž informátorův zdroj magor, i ona sonda do života komunity jde tak trochu do háje.

A.cz: A vy jste jí cíleně chtěla poslat do háje?

Lákalo mě zbavit se stereotypů, s nimiž takové příběhy většinou operují. Když je to o Ukrajincích, tak se zkrátka čeká, že to bude nějaký sociálně-kritický realistický román. Žádná scizofrenie, natož černý humor. To se u takového žánru nečeká a ani se to nechce. Tak jsem to schválně udělala. Proti srsti.

A.cz: Takže vás baví bořit normy a jít mimo vyšlapané trasy?

Foto: Archiv Petry Hůlové

Vždycky se snažím jít proti zažitým schématům určitých situací, přijít na nový způsob, jak se vztahovat k realitě. Je to hra s kánony a čtenářovým očekáváním. Pokaždé se pokouším ukázat, že i takhle to jde, že i takhle je možné žít a nahlížet na okolí. To je jedna z věcí, které mě na psaní zajímají.

A.cz: A jaké jsou ty další? Čím je pro vás psaní knih?

Psaní je pro mě způsob přemýšlení. Jinak mi to ani moc nemyslí, ale když píšu, dostávám se někam, kam to „nasucho" neumím. Samozřejmě si psaním řeším i svoje vlastní problémy, svoje komplexy, zklamání... Reflektuju tím život, který žiju, kde a jak žiju. Zajímá mě zachycení současnosti i když témata jako internet, nová média a reklama, tomu se spíš vyhýbám, nevím, jak na to.  Zkrátka se nějak vypořádávám, jak umím, s věcmi okolo a má to jak intimním, tak i společenskou rovinu.

A.cz: Vypořádávání se... To zní, jako byste psala, protože jste nespokojená.

Myslím, že téměř všechny, kteří tvoří, u toho drží jakási nespokojenost. Kdybych věci kolem sebe nevnímala kriticky, asi bych neměla tu potřebu. Naštvání respektive neklid je základ.

Knihy Petry Hůlové

Paměť mojí babičce, Torst, 2002
Přes matný sklo, Torst, 2004
Cirkus Les Mémoires, Torst
Umělohmotný třípokoj, Torst, 2006
Stanice Tajga, Torst, 2008
Strážci občanského dobra, Torst, 2010
Čechy, země zaslíbená, Torst, 2012

A.cz: Je pravda, že dnes je všeobecné naštvání pozorovatelné téměř všude. Pramení to vaše také ze stavu současného světa?

Těžko říct nakolik je ten konflikt čistě osobní a nakolik ho lze zobecnit. Nedokážu vystoupit sama ze sebe. Rozhodně ale na počátku není nějaká zásadní zpráva, kterou bych potřebovala apelovat na čtenáře. Každou knihu vždycky otevírá můj vnitřní zájem o konkrétní fenomén, respektive přijdu na to, že uzrál čas nebo mám potřebu, se čímsi, co už je vevnitř odžité, nějak vyrovnat prostřednictvím textu. Tím se o tom zároveň sama dozvídám, verbalizuju si ten chumel čehosi. Vlastně takhle uklízím. Jen ne smetákem, ale slovy. A ta věc se pak případně  spojí s tím, co je vně. Tohle spojení vnitřního a vnějšího je pak obraz, který psaním maluju. Jsou to neustále se přelévající tekuté písky.

A.cz: Nesnažíte se apelovat na čtenáře, ale myslíte si, že to vůbec ještě jde? Jakou funkci vlastně podle vás dnešní literatura má?

Rozhodně teď prožíváme období její obrovské marginalizace. Aniž bych si chtěla zoufat, jak lidi málo čtou, myslím, že literatura přišla o svou funkci zrcadla světa. Lidi si své povědomí o světě - potažmo o sobě samých - nacházejí jinde než prostřednictvím četby, což nepochybně souvisí i s rozmachem různých sociálních sítí. Kdo má taky dneska čas tři hodiny soustavně louskat nějakou bichli? Místo toho se jde na Facebook, kde jsou autentické lidské příběhy, lásky i neštěstí jako na dlani. Literatura už nemá tu moc hýbat společenským diskurzem.

Foto: www.radiohost.cz/Novak a Rasch

A.cz: To zní katastrofálně. Má vůbec ještě nějakou šanci?

Ono to vcítění se do lidských příběhů sice lze realizovat i přes Facebook, ale po dvou hodinách tam mívám pocit naprosté tříště, kterou oblévá absolutní prázdnota a zmatek. Když strávím stejný čas nad knihou, která mi třeba ani nemusí připadat dobrá, poskytuje mi jasného partnera k dialogu a možnost se vymezit, ztotožnit a diskutovat. Třeba mě ta kniha i štve, ale na rozdíl od internetu, realitu nějak sceluje. Tahle scelující moc je něco, v co věřím. Psaním stejně jako čtením knihy si v hlavě uklízím, internet zvyšuje entropii, zjednodušeně řečeno, dělá mi v hlavě bordel.

A.cz: Určitě to ale není jen internet, co literatuře podkopává nohy. Média obecně jí asi přisoudila trochu jinou funkci.

Nepochybně. V téhle souvislosti mě napadá výrok amerického autora Davida Fostera Wallace, který tvrdil, že dříve literatura přibližovala lidem věci, které neznali, a dnes ta dobrá spíše zcizuje něco, co je jakoby všem dávno známé. S tím souhlasím, protože onu původní funkci teď zastávají právě média. Kdokoli si v minutě může najít kdejakou informaci z druhé strany zeměkoule. Na rozdíl od literatury ale média vnucují iluzi, že to, na co se díváme nebo co čteme, je pravda. Anebo lež. Literatura ale nabízí víc. Více rovin, přiznanou stylizovanost, úhly pohledu.

Foto: Archiv Petry Hůlové

A.cz: Liší se podle vás literatura něčím zásadním třeba od filmu nebo divadla?

Poskytuje větší svobodu imaginaci. Nechává čtenáře, aby si sám vytvářel obrazy, kdežto divadlo s obrazy už přímo pracuje a film vám ani nedá na vybranou. V žádném případě nechci, aby to znělo jako hierarchie. Divadlo a film má zase jiné možnosti. Svázanost technickými parametry a penězi je tam ale určitě větší.

A.cz: S tím máte ostatně své zkušenosti. Podle vaší knihy Paměti mojí babičce se snad chystá film. Jak to s ním vypadá?

To je trochu smutná historie. Práva na filmové zpracování té knížky koupila společnost Negativ. Irena Hejdová napsala výborný scénář, který získal ocenění v Cannes a byl přeložen do angličtiny. Negativu se ale nakonec z různých důvodů nepodařilo sehnat nikoho, kdo by se toho režijně zhostil, takže práva relativně nedávno propadla. Co s tím bude dál, netuším.

A.cz: Tak to je opravdu smutná historie! Nicméně Umělohmotný třípokoj se na jeviště dostal poměrně hladce. Jaké to je sledovat svůj text prostřednictvím jiného média?

Zatím mám zkušenost právě jen s inscenací Česká pornografie, kde režisérka Viktorka Čermáková vlastně zachovala můj text, jen původní monolog prostitutky rozdělila podle jeho jednotlivých poloh na několik postav. Převod na jeviště mi připadal velmi povedený. Byl to pro mě krásný zážitek.

A.cz: Tady byla vypravěčka prostitutka, v nové knížce je to Ukrajinka v Čechách. Ráda si za hrdiny románů volíte tak trochu outsidery?  

Já myslím, že většina literárních hrdinů jsou svým způsobem outsideři. Dost těžko by se psalo o někom, kdo je šťastný a spokojený, protože text potřebuje konflikt. Bez něj není ani téma, ani plastická postava. Je to tedy asi úplně přirozené a outsidery protěžuje většina autorů. Nicméně by mě vlastně dost bavilo číst příběh někoho, kdo je vyrovnaný, úspěšný a přihodí se mu něco skvělého, napsaný tak, že to má hloubku i sílu. To je výzva.

Foto: Ludvík Hradilek

A.cz: Takový nekonfliktní balzám na duši.

Jenže by to dost možná nefungovalo. Vždycky jde o střet.

A.cz: A střet koho s kým zajímá vás?

Vždycky mě zajímal střet generací a střet pohlaví. A ve společenském prostoru pak především  střet mezi kulturami. Nikdy mě například nelákalo zabývat se vztahem bohatý versus chudý, chytrý versus hloupý či zlý versus hodný.

A.cz: Záliba v setkávání kultur je evidentní nejen z vaší tvorby, ale i ze studia pro mnohé možná bizarního oboru mongolistika. Jak jste se k němu vlastně dostala?

Předtím jsem z podobného popudu studovala kulturologii. Později jsem si k ní ovšem chtěla přidat něco úžeji zaměřeného, co by se týkalo nějakého konkrétního regionu. Náhodou jsem tehdy natrefila na film Urga odehrávající se ve Vnitřním Mongolsku, který mě naprosto nadchl. Řekla jsem si, že tam chci rozhodně jet a dozvědět se o tom prostředí víc. No, a když jsem zjistila, že je možné to studovat, bylo rozhodnuto.

Foto: Ludvík Hradilek

A.cz: Máte evidentně cestování v krvi. Ráda zkoumáte cizí kraje, každá vaše kniha se odehrává v jiném prostředí a údajně i každou píšete někde jinde. Je to pravda?

My doma nemáme žádnou pracovnu. Tedy v místnosti, kterou tak nazýváme, se suší prádlo, je tam čurbes a spí tam starší synek.

A.cz: Takže jste schopná psát kdekoli, kde není úplně čurbes?

Vždycky to musí být místo, kde mě nic a nikdo neruší. Nejlépe někde dostatečně daleko a bez připojení.

A.cz: To asi při dvou dětech není úplně snadné.

To není. Proto mám psaní opravdu vždycky spojené s nějakou izolací, kdy odjedu třeba na dva měsíce pryč, i když s dětmi spíš několikrát na měsíc. Je to pak takový krátký intenzívní proces, který vyrůstá právě z frustrace, že jindy psát nestíhám. Vím, že teď jsem tady, v jakési bublině, a buď část té věci napíšu, nebo zase dlouho nebudu mít šanci. Tak se vybičuju, což mi pomáhá a žene mě to. 

Pokaždé si velice dobře pamatuju místa, kde která kniha vznikla. Ten prostor je pak pro mě tak prosáklý jedním konkrétním příběhem, že si ani nedokážu představit, že by v něm vznikl nějaký další. Přetlačovaly by se tam a nedělalo by to dobrotu. Bílá stránka potřebuje místnost vyluxovanou od všech emocí.

Foto: Aktuálně.cz

A.cz: Je pravda, že vaše knihy jsou dost sugestivní, obzvlášť když píšete v první osobě. Čím je dáno, že někdy příběh nahlížíte očima postavy a jindy píšete ve třetí osobě?

Myslím, že tím, nakolik chci, aby mnou příběh protékal, a nakolik se snažím být jen malíř, který nanáší barvy z palety, ale na obraze není sám přítomný. A také to střídání hlediska vyplývá z kontextu celé mé tvorby. Texty psané ve třetí osobě (Cirkus Les Mémoires a Stanice Tajga) totiž následují po těch, které jsem hodně osobně prožívala, jako právě Umělohmotný třípokoj nebo Přes matný sklo. Hodně jsem se do nich položila, takže jsem najednou měla pocit, že teď musím naopak pro změnu pracovat na odstupu.

Čtěte také
Hůlová píše, jak vietnamští pionýři bránili socialismus
Sex ve městě plném rašplí a zandaváků

A.cz: Je evidentní, že se do vypravěče dokážete naprosto vcítit, jako by v tom byl kus herectví. Vnímáte to tak?

Nikdy mě nenapadlo přemýšlet o tom jako o herecké schopnosti, ale připadá mi to zajímavé. Myslím si, že právě tohle je pro mě úplně zásadní a snad to nebude znít přespříliš sebevědomě, když řeknu, že to považuju za jednu z nejsilnějších stránek svého psaní. Pokud se mi nepodaří vklouznout do postavy, obléknout na sebe její kůži a hledět na svět jejíma očima, text pro mě není věrohodný. Tohle vstoupení do osob nejrůznějšího věku i pohlaví je úplný základ, z něhož při psaní vycházím.

A.cz: S každou další knihou tedy přichází další výzva k obléknutí zase úplně jiné kůže?

Rozhodně. Pootáčení sama sebe a hledání nových pohledů na realitu je to, co mě na psaní vzrušuje a co mi asi i nejvíc ze všeho jde. Určitě nejsem typ autora, který by si předem nalajnoval, co se stane a co se stane potom. Primární je obléknout se do postavy a pak s ní plynout, ona si sama řekne o svoje. Ve chvíli, kdy mám pocit, že jí vnucuju nějaký příběh, že jí ten život předkresluju, už cítím, že je to špatně. Při psaní nechci svou postavu vést za ručičku, to ona musí vést mě. Já za ní jen potichu našlapuju.

Youtube video
Youtube video | Video: youtube.com

 

Právě se děje

před 1 hodinou

Nejméně 20 mrtvých si vyžádala série výbuchů na vojenské základně

Nejméně 20 mrtvých si vyžádala série výbuchů na vojenské základně u města Bata v Rovníkové Guineji. Další stovky lidí byly podle médií zraněny.

Zdroj: ČTK
Další zprávy