Velké věci nechci říkat přímo. Petr Sís pro Prahu vymýšlí 70 metrů dlouhý obraz

Magdalena Čechlovská Magdalena Čechlovská
19. 11. 2019 16:21
"Ve škole jsme běhali sprint na padesát metrů a tohle má mít sedmdesát," říká trochu nevěřícně nad svým nejnovějším projektem sedmdesátiletý ilustrátor, autor výtvarných knih a někdejší filmař Petr Sís v rozhovoru pro Aktuálně.cz.
Díla Petra Síse (na snímku) do 20. ledna 2020 vystavuje pražský Dox.
Díla Petra Síse (na snímku) do 20. ledna 2020 vystavuje pražský Dox. | Foto: Václav Vašků

Podle jeho kresby nazvané Sametový most vzniká na pražské Kampě, konkrétně na zdi lemující vltavské nábřeží, velká mozaika symbolizující 30 let svobody. Zatím jsou hotové jen dva fragmenty, hlava Václava Havla a T. G. Masaryka.

Celá mozaika z dlaždic typu azulejos, ručně vyráběných v Portugalsku, má být dokončena v květnu 2020. Projekt z darů mecenášů zaštítí lidskoprávní organizace Amnesty International.

Po Letícím muži, tapiserii věnované Václavu Havlovi, jež má své místo na pražském letišti, bude Sametový most druhým dílem v českém veřejném prostoru inspirovaným vaší kresbou. Máte radost?

Spíš jsem z toho trochu zakřiknutý. Vůbec neumím posoudit, jak to bude vypadat, protože je to tak velké. Vidím jen ten svůj malý obrázek. Jak to dopadne, záleží na keramicích, kteří ručně malují ty dlaždice. Musím jim důvěřovat. Teď jsou na té zdi graffiti, což je další možnost. Třeba to pak zase přestříkají.

Proč by to nemělo být dobré? V galerii Dox na právě probíhající výstavě vašich děl je mnoho zvětšenin knižních ilustrací a všechny vypadají krásně.

Nejsem schopný si to představit. Ve škole jsme běhali sprint na padesát metrů a tohle je asi sedmdesát. Most jsem nakreslil, jak to šlo největší, je asi metrový. V něm je dvanáct obrázků, z nich jsem si zatím jistý asi osmi. Dal jsem tam symbolické portréty obou prezidentů, Havla a Masaryka, pak výjev z roku 1968. Pořád mi chybí asi čtyři obrazy. Most má spojovat rok 1918 a 1989, měli by tam být i Němci a hodně Rusů, ale najednou jsem si uvědomil, že jsem nikdy přímo politické věci nedělal. Vždycky to bylo symbolické.

Proč by to nemohlo být zase symbolické?

V malém měřítku je to dobré, nakreslil jsem německého vojáka s vlkem a Rusy s medvědem. Ale ve velkém se to takhle zjednodušovat nedá. Budu muset ještě svést velký boj sám se sebou, abych vymyslel, co by tam mělo být.

Teď pořád někdo mluví o tom, jestli se nám naplnily představy o svobodě. Co se děje s celým světem, kde bude místo naší země. To jsou najednou tak velké otázky! Taky jsem si je vždycky pokládal a odpovídal na ně symbolicky. Tak, že to vypadá jako pohádka pro děti. Ale když chcete, můžete za tím vidět něco velkého, jen to nechci říkat přímo.

Vizualizace 70 metrů dlouhé malby Petra Síse, která vznikne na pražské Kampě.
Vizualizace 70 metrů dlouhé malby Petra Síse, která vznikne na pražské Kampě. | Foto: Městská část Praha 1

Je práce na Sametovém mostě těžší, než když jste měl na požádání Hospodářských novin vymyslet obrázek pro Václava Havla pár dní po jeho úmrtí?

Asi ano. Tehdy se propojilo několik věcí. Po velké námaze jsem ten rok vydal knížku Ptačí sněm. Vyšla nejprve česky, teprve pak i v jiných jazycích. Úplně novou, tiskem vonící knížku jsem nesl panu prezidentovi na oslavu jeho narozenin. Bylo to pro mě strašně důležité, protože mi přišlo, že Ptačí sněm je o Václavu Havlovi. Když nedlouho potom zemřel, oslovily mě Hospodářské noviny. Nějak takhle došlo k tomu propojení.

A jak vás napadl motiv letící postavy složené z hejna ptáků?

Tehdy jsem ještě dojížděl na těch ptácích z knihy, měl jsem v hlavě jeden obrázek letící siluety. Pozoroval jsem holuby kroužící nad New Yorkem. Jak na ně dopadaly paprsky slunce, ptáci se na moment zaleskli a pak to zase pominulo. Přišlo mi, že to souvisí s Václavem Havlem. Jeho myšlenky se také zaleskly, objevily se na nebi. Ten obraz byl od srdce, nebyla to zakázka.

Tapisérie s obrazem Petra Síse visí na pražském Letišti Václava Havla.
Tapisérie s obrazem Petra Síse visí na pražském Letišti Václava Havla. | Foto: Václav Vašků

A pak se k tomu ještě připojila organizace Amnesty International s nápadem utkat podle toho obrazu tapiserii?

To už jsem si vůbec neuměl představit. Také k tomu se připojila ještě jedna dojemná věc: utkali ji ve Francii dva staří tkalci. Když je oslovili lidé z programu Art for Amnesty, odpověděli, že už chtějí skončit, ale že tedy tohle bude jejich poslední tapiserie v životě. Dělali ji v kuchyni, asi osm měsíců.

Irský právník Bill Shipsey, zakladatel Art for Amnesty, se domnívá, že tapiserie pak sehrála roli i při přejmenování pražského letiště. Její výrobu sponzoroval hudebník Sting, kapela U2 a další hvězdy. Když ji pak jako dar přijal český stát, už se ze záměru nemohl vyvléct, i když takové tendence byly?

V té době mi to nepřišlo důležité, ale teď myslím, že to svou váhu má. Je to symbol a symboly jsou důležité. A už jsem také zaslechl, že by se mělo přejmenovat na Letiště Karla Gotta.

Vaší nejznámější knihou je Zeď - Jak jsem vyrůstal za železnou oponou. Vyprovokovaly vás k ní otázky vašich dětí, které se narodily v Americe. Na co se ptaly?

Ty otázky se objevují dodnes, což zjišťuju až teď a je to trochu frustrující. V té době to ale bylo humorné. Když se děti narodily a začaly se ptát, bylo to krátce po revoluci a mně se v té atmosféře lehce vysvětlovalo, jak se za železnou oponou žilo. Ale už zase narážím například na argument, že žádná zeď přece není tak velká, aby se nedala obejít. Je těžké přiblížit systém, který láme charaktery, vzbuzuje strach tak veliký, že pak člověka ani nenapadne pokoušet se o únik. Je dobře, že se to už dost přesně nedá vysvětlit, ale je v tom i nebezpečí.

Ukázka z knihy Zeď - Jak jsem vyrůstal za železnou oponou.
Ukázka z knihy Zeď - Jak jsem vyrůstal za železnou oponou. | Foto: Labyrint/DOX

Ve Zdi se letmo zmiňujete, že když váš krátký animovaný film Hlavy vyhrál v roce 1980 Zlatého medvěda, propásl jste předávání kvůli nakupování dárků v Západním Berlíně.

To je pravda, já ale nevěděl, že jsem vyhrál. Měl jsem povolení jet do Berlína na tři dny, v západní části jsem směl strávit jen jednu noc. Na promítání filmu jsem ještě byl. Ale pak jsem sháněl speciální nůžky na teriéra pro maminku mé holky a skládací deštník pro úřednici, která mi vyřídila papíry k vycestování. Tak jsem to sháněl místo toho, abych byl na vyhlašování. Myslel jsem si, že stejně nemám šanci.

Jak jste se o ceně dozvěděl?

V pondělí ráno jsem dorazil do Prahy a někdo mě upozornil na článek v Rudém právu. Byla to malá zpráva, že film Hlavy Petra Síse získal Zlatého medvěda. Byly s tím spojené i nějaké peníze, ale ty se ke mně vůbec nedostaly. Ředitel Krátkého filmu mi říkal: Vy si myslíte, že tu cenu jste dostal za to, co umíte? Tak to ale není. To je všechno politika, protože my jim zase dáme cenu v Karlových Varech. Celé mi to zkazil.

Sísův krátký animovaný film Hlavy v roce 1980 vyhrál Zlatého medvěda. | Video: Petr Sís

A dostala se k vám aspoň ta soška?

Ne, nikdy se nenašla. Byla to velká medaile s medvědem. Zahlédl jsem ji na ředitelství Krátkého filmu, kde sloužila jako zarážka dveří. Tak jsem pak někoho prosil, jestli bych ji mohl dostat, a ona se nakonec ztratila. Možná ji má někdo na chatě na skalce.

O své emigraci mluvíte jako o shodě okolností. Přijel jste do Los Angeles na pozvání olympijského výboru, protože jste měl vytvořit jednu ze sportovních znělek. Potom přišla další filmová zakázka, kvůli které jste nedodržel termín návratu, a pak už jste se vrátit nemohl. Předtím jste o emigraci neuvažoval?

Uvažoval. Pořád. Moje generace tím byla postižena. Vždycky to byla možnost. Po roce 1968 zmizelo určitě padesát procent mých kamarádů. Měl jsem známé v Dánsku, v Anglii. Když jsem se po velkém úsilí dostal někam za hranice, vždycky jsem se rozhodoval, jestli se budu vracet. Několikrát mně nabídli stipendium nebo práci. Vždycky jsem ale myslel na to, že by to byl problém pro mou rodinu. Mám mladšího bratra, který šel na FAMU.

Pak ale přišla nabídka vyrábět animovaný film v Los Angeles.

Nestihl jsem dodělat film pro MTV, byl to klip písně Boba Dylana. Abych to dodělal, tak jsem porušil termín návratu. Lidi říkali, že mi vezmou pas, nebo že za to dokonce půjdu sedět. Asi by se to nestalo, nějak bych se vymluvil, ale bál jsem se a taky jsem chtěl něco dokázat, tak jsem zůstal.

Ale s klipem to nevyšlo. Co se producentům MTV nelíbilo?

Všechno, co v té písničce bylo, jsem ilustroval. Kdybych byl Američan a všemu rozuměl, možná bych řekl, že se to ani nedá udělat. To, o čem Dylan zpívá, je symbolické a já se snažil to ilustrovat. Zpívá - "může to být bůh a může to být ďábel, ale vy vždycky budete někomu sloužit".

Nakreslil jsem všechno doslova, ale on to myslel symbolicky. Dylan se v té době stal na čas katolíkem. Hodně lidí mu to zazlívalo a celé album Slow Train Coming nebylo moc úspěšné. Ale neslyšel jsem, že by Bob Dylan řekl, že se mu to nelíbí, to spíš lidé z MTV. Ti mi řekli, že se to nehodí.

MTV chtěla být moderní televize, kapely se tam chtěly vidět naživo, jak hrajou. Můj animovaný klip byl jinde. Mrzí mě, že ten klip neběží na současné výstavě v pražském Doxu. Nejde to. Také Bob Dylan to chtěl od té doby několikrát použít jako bonus k desce, ale je tam nějaký problém s autorskými právy.

Čím jste se v Americe živil, když jste v Hollywoodu neuspěl?

Bál jsem se jet zpátky. Ale jedna paní oxeroxovala moje obrázky a poslala je slavnému ilustrátorovi dětských knih Maurici Sendakovi. Ten mi zavolal a divil se, co dělám v Hollywoodu, podle něj v tom nejhorším místě na světě. Pozval mě do New Yorku, tedy na druhou stranu USA. Slíbil, že mě představí v několika nakladatelstvích a určitě se někde chytnu. Jenže já neměl peníze na cestu. Zachránil mě Miloš Forman. Nechal mě, abych udělal plakát na jeho film Amadeus. Za to jsem dostal peníze, koupil jsem si staré auto a odjel do New Yorku.

Ukázka ze Sísovy knihy Ptačí sněm.
Ukázka ze Sísovy knihy Ptačí sněm. | Foto: Labyrint/DOX

Tam už to šlo snadno?

Ne, Sendak mi sice pomohl, dostal jsem zálohu na jednu knížku, ale bylo to málo. Nakladatelé mě odmítali. Mé kresby se jim zdály podivné, moc evropské. Abych se uživil, začal jsem dělat ilustrace do novin. Vzali mě v New York Times. První tři čtyři roky to byla bída s utrpením. Nedostával jsem moc. Kdybych se mohl vrátit do Prahy, sebral bych se a jel bych. Ale bál jsem se, co se stane. Čím déle jsem zůstával, tím víc jsem se bál, jaké to bude mít následky. Taky jsem chtěl něco přivézt, pořád jsem doufal ve film nebo v knihu, ze které bych měl peníze pro Československo a tím bych si návrat vykoupil.

V roce 1987 jsem konečně dostal šanci udělat knížku. Jmenovala se Duhový jednorožec. V Praze žil filmový producent Gene Deitch, který spolupracoval s Krátkým filmem, a on to chtěl zfilmovat. Tak jsem si plánoval, že to mi pomůže k návratu. Jenže v té době jsem se dozvěděl, že mě úřady prohlásily za emigranta a odsoudily mě za nedovolené opuštění republiky na dva roky vězení.

Knížka ale měla úspěch, dostal jsem cenu a šanci dělat další titul. Také jsem potkal holku, do které jsem se zamiloval. A úřady mi nabídly americké občanství. Stal jsem se občanem v květnu 1989.

Přemýšlel jste o návratu, když už tu nebyla politická překážka?

Přemýšlel, pořád. Když dělám své knížky, sedím celý rok u stolu, přitom poslouchám hudbu nebo rádio, je mi vlastně jedno, ve které zemi jsem. Ale než jsem se rozhoupal, celý život je pryč. Pořád jsem myslel, že odvezu ženu a děti do Prahy, najednou je dětem přes dvacet a už to nejde.

 

Právě se děje

Další zprávy