Paolo Bacigalupi obrozuje v troskách světa sci-fi

Boris Hokr
4. 9. 2013 23:34
Recenze románu Prachožrouti, který je určen mládeži jinak, než si myslíte
Paolo Bacigalupi.
Paolo Bacigalupi. | Foto: Aktuálně.cz

Recenze - Po vydání Prachožroutů se rýsuje poměrně zajímavá možnost. A sice, že příští rok si to u nás o cenu za nejlepší sci-fi rozdají dva romány - vedle novinky Paola Bacigalupiho bude v ringu Kolejmoří Chiny Miévilla (taková drobnost, jako že Miéville nenapsal sci-fi, u nás dle mého názoru mnoha lidem nedojde) - určené primárně mládeži.

Oba romány přitom nepojí jen výše kvality, z níž shlíží na vše, co u nás zatím letos vyšlo nebo vyjít má, ale i okouzlení určitým dopravním artefaktem (Bacigalupi lodě - Miéville vlaky) a výrazný ideologický akcent.

Prostě a jednoduše: oba autoři si pod pojmem „román pro mládež" představují něco diametrálně odlišného než konzervativní většina české veřejnosti. Nečekejte tedy prostou báchorku plnou jednoduchých vět a maloměšťáckých názorů (protože na víc přece ti nevyvinutí počítačoví negramoti nemají, že?).

Foto: Aktuálně.cz

Ne, čekejte krutou historku, kde dojde na nože, zrady a tonutí v ropě (nebo v případě Miévilleho krutohříčky na krvavé bourání harpunovaného obřího krtka). Inu, svět nebyl, není a nebude peříčko.

Štístko Nailer a jeho cesta na svobodu

Mladý Nailer je prachožrout - jeden z nemajetných chudáků snažících se za každou cenu obstát v neradostném světě budoucnosti. Živí se jako člen lehké party, kdy na pobřeží bývalého Mexického zálivu prolézá vraky lodí. Doluje z nich vzácné kovy, slitiny a poslední kapky oleje či ropy. Světu stiženému řadou katastrof se totiž nedostává surovin. Ovšem i Nailerovi se něčeho nedostává: času a budoucnosti.

Zatím je ještě dost malý, aby mohl prolézat potrubím vraků; jenže ví, že věk nezastaví. Vyroste a ztratí práci. Stane se ztroskotancem, lovnou zvěří nebo zdrojem masa a orgánů. Možností je řada, ale kdo by si mezi nimi chtěl vybírat? Nailer chce být klikař, udělat jednu velkou ránu a nějak ji utajit před svým okolím. Jen tak se dostane pryč z kruté společnosti lehkých a těžkých part, zdrogovaného násilnického otce a neustálého nebezpečí. Jenže když se na něj štěstí konečně usměje, zjistí, že o skutečné míře nebezpečí číhajícího ve světě neměl ani zdání...

Jméno Paola Bacigalupiho u nás nejprve zaznamenali čtenáři časopisu Ikarie či Magazínu Fantasy & Science Fiction (obě média již žel neexistují), ovšem hvězdou se stal až po vydání knihy Čerpadlo 6 - tato povídková sbírka vynesla nakladatelství Plus cenu domácí Akademie SFFH za nejlepší sci-fi, nejlepší povídkovou sbírku a za knihu roku 2010.

Že to nebyla tak úplně náhoda, si o rok později vyzkoušeli v Argu, když si díky románu Dívka na klíček z předávání odnesli dvě ceny (za sci-fi a knihu roku).

A abychom vykoukli z českého rybníčku, Bacigalupi má na svém kontě i Huga, Nebulu, Locus a pár dalších cen. Celkově sbírka, na kterou se nezmohou ani někteří velmistři žánru za padesát let psaní. I proto část veřejnosti nesla nelibě, když Bacigalupi oznámil, že po Dívce na klíček opouští „dospělou" fantastiku a hodlá se věnovat trilogii pro mládež, jejímž prvním dílem (s uzavřeným příběhem) Prachožrouti jsou.

Foto: Aktuálně.cz

Spekulovalo se především o komerčních důvodech (knihy pro mládež jsou v kurzu, díky Rowlingová). A v porovnání s takovou Dívkou na klíček se mohou zdát Prachožrouti skutečně krokem zpátky - jediná, naprosto přímá dějová linie; postavy morálně vyprofilované už na začátku románu a zdánlivě jednoduchý jazyk.

Jenže každé zjednodušení je evidentně velmi dobře promyšlené a funkční; kniha se čte skoro sama jako příběh kluka vypracovavšího se od píky (a donuceného čelit nejen světu, ale i vlastnímu otci). Přesto však dokáže na minimálním prostoru vykreslit typicky bacigalupiovský svět po kolapsu, z něhož nepříjemně mrazí.

Budoucnost sci-fi je konzervativní

Jako by se chtěl autor vysmát všem, kdo tvrdí, že velké myšlenky vyžadují jen složitá souvětí a neortodoxní časy. Nebo těm, co volali, že bez jazykové exhibice zůstane z jeho děl jen prázdná bublina. Inu, nezůstala. I ti, co odpadli po dvaceti stránkách Dívky, by si nad Prachožrouty měli vybavit, že Bacigalupiho povídky byly nejemotivnější science fiction široko daleko a vždy disponovaly příběhem, který měl srdce. Byť většinou zlomené a krvácející.

Především jsou ale Prachožrouti prohloubením autorova zájmu o tradiční podoby sci-fi. Psaní pro mládež se přeci věnovala i řada velikánů - jmenujme Isaaca Asimova nebo Roberta A. Heinleina. I když je pravda, že u nich je linie dělicí obě části jejich tvorby relativně dobře viditelná. Jenže pak je tu třeba Ursula K. Le Guinová, která si takhle napsala své nejslavnější (fantasy) dílo: Čaroděje Zeměmoří.

Foto: Paolo Bacigalupi

Bacigalupiho zájem o tradice se zdá být stejně paradoxní jako u Miévilla. Zatímco „britský levičák" však svou úctu k tradici maskuje mixováním žánrů, Bacigalupi si získal pověst inovátora především tím, že patřil k autorům, kteří programově objevují nové kultury (Čína, Thajsko) a v pozemské exotice znovu nalézají ve vesmíru ztracený „pocit úžasu". Jeho román pro mládež se však odehrává na pozadí něčeho, co kdysi bývalo USA, a bez nánosu (výborně analyzované) východní kultury, se ukazuje, že Bacigalupi se nesnaží objevovat nové rozměry žánru, ale resuscitovat jej v jeho klasické podobě.

Bacigalupiho práce jsou vlastně hodně podobné klasikám, jako jsou Dveře do léta, Zničený muž, Město...  nebo melancholické povídky George R. R. Martina (Hra o trůny) z doby, než zaprodal duši ďáblu televize. Jsou to příběhy, kde nikoho, autora ani čtenáře, nezajímá vědecká stránka věci. Dívka na klíček obsahuje tzv. kličkopružiny, ale Bacigalupi nikdy nenapíše, co to vlastně je; pozornost soustředí na postavy a jejich tragédie.

Stejně tak v povídce Flétnová dívka se neřeší brutální, kruté chirurgické zásahy do těla titulní „živé flétny", ale její osobní boj o sebeúctu a pomstu. Slovy jednoho vtipu: Bacigalupi nám nepoví, jak naklonovat tyranosaura, ale vysvětlí nám, proč je to špatný nápad a jak se může pokazit.

A tak v Prachožroutech pochopitelně nerozvede, co konkrétně vedlo ke vzniku superbouří, zničení New Orleans a kolapsu společnosti. Během chvilky však jasně pochopíme dilema Nailera a jemu podobných, neustálou hrozbu vypovězení z komunity, která se nad nimi vznáší. Stejně jako brzy pochopíme rozdíl v životě a psychice chudých a bohatých (lépe řečeno vykořisťovaných a privilegovaných) tohoto světa.

Foto: Aktuálně.cz

Příběhy spodních miliard

Což je další věc, díky které si Bacigalupi vybojoval pověst moderního autora - v naprosté většině jeho příběhů lze vysledovat konflikt „my" aka chudí a pronásledovaní versus „oni" aka mocní a bohatí. Ovšem ani v tomto ohledu se nejedná o nic radikálnějšího než světonázor třeba takového Alfreda Bestera (autora zmíněného Zničeného muže a především knihy Hvězdy, můj osud) a na něj navazujících kyberpunkerů. Je to jen pozadí umožňující přivést na scénu zajímavé postavy postavené před nutnost radikálních voleb, co se svým životem.

S jediným rozdílem; zatímco u Gibsona, Sterlinga a spol. se konflikt se systémem odehrával na poli výpočetních technologií a jakési retro estetiky budoucnosti, Bacigalupi jej extrapoluje v oblasti genového inženýrství a boje o tenčící se přírodní zdroje zdroje. V jeho světech nehrají hlavní roli bity, ale kalorie.

I díky této v podstatě tradiční revoltě (nadnárodní korporace kující temné plány jsou dnes opravdu retro) se Bacigalupimu nikdy politický rozměr jeho knih nevymkl z ruky (jako se to několikrát stalo dnes již podvakráte zmíněnému Miévillemu) a v popředí vždy zůstaly poctivě vyprávěné lidské tragédie jeho hrdinů (a hrdinek) z těch nejnelidštějších světů. Světů, které si sami už dnes aktivně vytváříme. Což je vlastně přece jen záchvěv čehosi nového: Asimov ani Heinlein mládeži nikdy neříkali, že budoucnost bude stát za pendrek.

Ale rozhodně platí, že říct se to musí. Protože kdo je připraven, ten není ohrožen. A pokud se má něco změnit, nestačí oslovit jen unavené dospělé... Což Bacigalupi, konzervativně lpící na tom, že jádrem sci-fi je příběh, nikoliv věda, moc dobře ví.

Paolo Bacigalupi: Prachožrouti, přeložil Richard Podaný, Plus, Praha 2013, s. 256.

 

Právě se děje

před 1 hodinou

Policisté v Paříži zasáhli slzným plynem proti demonstrantům, kteří začali páchat výtržnosti po demonstraci proti rasové nespravedlnosti

Policejní těžkooděnci v Paříži zasáhli slzným plynem proti demonstrantům, kteří začali páchat výtržnosti po poklidné, ale nepovolené demonstraci proti násilí bezpečnostních složek a rasové nespravedlnosti. Napsala to agentura AP poté, co se u jednoho z pařížských soudů sešly tisíce lidí v reakci na vlnu protestů v USA. Úřady předtím manifestaci zakázaly, protože kvůli epidemii covidu-19 ve Francii stále nejsou povolené akce o více než deseti lidech.

Zdroj: ČTK
před 1 hodinou

Květnová nehoda dopravního letadla v Pákistánu má další oběť, zraněním v nemocnici podlehla dvanáctiletá dívka

Květnová nehoda dopravního letadla Airbus A-320 v pákistánském velkoměstě Karáčí má další oběť. Tou je dvanáctiletá dívka, která spolu s dalšími třemi lidmi utrpěla zranění na zemi při zřícení letadla na hustě osídlenou čtvrť v blízkosti letiště. Dívka v pondělí následkům zranění podlehla.

Při pádu letadla zahynulo 97 cestujících a členů posádky, dva pasažéři nehodu přežili. Airbus narazil do několika domů ve čtvrti Model Colony blízko letiště, čtyři její obyvatelé utrpěli zranění, mezi nimi i dvanáctiletá dívka, která v pondělí zemřela na následky popálenin. Další tři zranění jsou stále hospitalizovaní. Letadlo při svém pádu zničilo nebo poškodilo nejméně 18 domů.

před 2 hodinami

Americké ministerstvo obrany kvůli nepokojům, jež vypukly kvůli úmrtí černocha George Floyda, vyhlásilo druhý nejvyšší stupeň ochrany ve svém sídle

Zdroj: ČTK
před 2 hodinami

Florbalisty sezony se stali premiérově Curney a Ratajová

Útočníci Jiří Curney z Mladé Boleslavi a Denisa Ratajová ze švédského celku Pixbo Wallenstam se shodně premiérově dočkali triumfu v anketě Florbalista sezony. Ukončili dlouhodobé kralování Matěje Jendrišáka z Linköpingu a Elišky Krupnové, klubové spoluhráčky Ratajové. Kvůli opatřením po pandemii koronaviru se nekonal slavnostní večer a vítězové byli vyhlášeni v přímém přenosu na programu ČT Sport.

Třicetiletý Curney v kategorii Florbalista sezony zvítězil s 503 body a o 62 předčil rekordmana Jendrišáka, který vyhrál v minulých šesti ročnících a celkově triumfoval osmkrát. Třetí skončil s 277 body další útočník Marek Beneš z Pixba Wallenstam.

"Porazit Matěje je pro mě neuvěřitelné. Samozřejmě si toho moc vážím a těší mě to. Nečekal jsem, že to někdy můžu vyhrát," uvedl v tiskové zprávě Českého florbalu Curney, který je rekordmanem základní části české superligy s 685 body i s 383 góly z 309 zápasů a také se 164 body z 89 duelů play off. V ročníku 2018/19 stanovil také maximum jedné sezony superligy s 87 body z 26 utkání.

Čtyřiadvacetiletá Ratajová získala 499 bodů a o dva roky starší Krupnovou, která vyhrála v minulých čtyřech ročnících, předčila o 46 bodů. Třetí skončila Martina Řepková s 237 body.

Ratajová byla nejproduktivnější českou hráčkou na prosincovém mistrovství světa v Neuchatelu s devíti body (6+3) ze šesti zápasů a dostala se i do All Star týmu. Ve švédské lize byla také nejproduktivnější reprezentantkou z tuzemska s 45 body (24+21) z 23 utkání.

"Velice si toho vážím, jsem tím potěšená. Určitě to teď doma s rodinou oslavíme. Patří to i Elišce Krupnové a Tereze Urbánkové, které jsem měla v prvním útoku reprezentace kolem sebe a sedlo nám to spolu, s Eliškou spolu hrajeme už hodně dlouho," prohlásila Ratajová.

Další zprávy