Představení nese podtitul Politická symfonie o třech větách (Standa má problém, Paroubek je kamaráth a Strejda nás má všechny rád).
Předcházelo mu už scénické čtení první části "symfonie" v pražském Divadle v Dlouhé. A hned je třeba zdůraznit, že tahle loutková verze ve stylu drsného humoru a la seriál South Park se lépe shodla s dryáčnickou přímočarostí dramatické předlohy.
Jednostrunná stylizace
V papírových dekoracích typu rodinných loutkových divadel se pohybovaly jednoduché loutky s hlavami-fotografiemi politiků, které ve dvaceti obrazech "zkratkovitě" předvedly raketový vzestup a pád bývalého premiéra Stanislava Grosse.
V Rokoku se kromě herců připojily i aféry jako CzekTek, útěk Radovana Krejčíře, zatčení katarského prince, odvolání nejvyšší státní zástupkyně Marie Benešové či kauza ministra zemědělství Zgarby.
V tomhle scénickém koncentrátu excesů českých politiků se nekonají žádné alegorie, podtexty ani odečítání významů; natož pak jinotaje, na které čeští diváci "chodili" za komunistického režimu. Autorka Iva Klestilová (dříve Volánková) zobrazuje konkrétní tváře, do politiků tepe přímočaře, bez obav pracuje i se sexuálními motivy jejich jednání.
Z logicky jednostrunné herecké stylizace, která se však naštěstí vyhýbá hloupé parodii, vystupuje Bohumil Klepl, který ztělesňuje hned tři premiéry: Miloše Zemana, Vladimíra Špidlu a Jiřího Paroubka. Především posledně jmenovaný se v jeho podání stává opravdu živoucím buldozerem české politiky, plastickým obrazem samolibého, ale rétoricky schopného politika.
Po sinusoidě zábavy
Režiséři Thomas Zielinski a Tomáš Svoboda zachovali princip scénického čtení a oddělili jednotlivé obrazy citováním scénických poznámek. Využili Ivo Šmoldase z televizního pořadu Dementi, jehož komentář sice děj vtipně dokresluje, ale i jeho hlas po čase působí monotónně. Jednotvárné střídání scénických obrazů způsobuje, že ke konci už představení dochází dech.
Inscenace se pohybuje po sinusoidě: od skutečně vtipných obrazů, kdy se inscenovaná akce šťastně propojí s textem - Paroubek, Jandák a Rath shlížejí z balkonu na Mou vlast, která jim leží u nohou; Jiří Paroubek prodává Mou vlast strýci Stanislava Grosse a ten za ni odkupuje státní dluh - až k nudným, chvílemi i trapným momentům (problém Stanislava Grosse s permanentní erekcí).
Český předvolební hlad po politické satiře je zřejmý. Porce Ivy Klestilové ho sytí docela důkladně a nemíří jen do řad představitelů ČSSD, jak by se snad mohlo zdát. Ušetřen nezůstane ani Miroslav Kalousek, Mirek Topolánek, bývalý šéf komunistů Miroslav Grebeníček nebo prezident Václav Klaus.
Autorka tvrdí, že zdejší politickou scénou není frustrována, nýbrž nadšena - asi jako dramatička, které se tak dostává matérie na její notně groteskní podobenství.
Skutečnost celkem pochopitelně není tak jednoduše třeskutá, jak to vypadá v Rokoku (a v televizních zprávách, jimiž se Klestilová inspirovala). Přesto se Má vlast opírá o každodenní realitu a výsledek je vlastně stejně průzračný: český volič aby spíše splakal nad tyjátrem, který se mu pro nadcházející volby nabízí.
Divadlo Rokoko Praha - Iva Klestilová: Má vlast. Režie Thomas Zielinski a Tomáš Svoboda, výprava Jaroslav Bönish, dramaturgie Valeria Schulzová a Vladimír Čepek. Premiéra 4. února.
#reklama
